Ráno se probouzím s pocitem, že jsem spal skvěle. Vůbec nic mě v noci neprobudilo a i tvrdé dřevo by mi takový spánek mohlo závidět. Hned zkraje rána, tak nějak před devátou, zajíždíme do Korejské zahrady, tedy do "holčičího" kempu. Záhy zjistím, že dámy rovněž spaly dobře a teď ještě dosnídávají. V našem kempu Mabuya ovšem žádná snídaně nebyla a tak jsme s Pepou zatím o hladu. Ale jsme silní chlapi (i když silný je Pepa, já spíš obézní) a tak něco vydržíme. Přestěhování je pak rychlé. Nikdo si tady moc nevybaloval a oba dva kempy jsou od sebe opravdu nedaleko.

V kempu Mabuya je třeba ještě chvíli vyčkat, než budou chaloupky a pokojíčky pro naše dámy připravené a uklizené a tak Pepa zatím pořádá krátkou úvodní schůzku, krátké sezení, při němž dostaneme k nadcházející cestě první důležité informace. A nejen informace. Pepa nás přivítá v Malawi, řekne nám o téhle zemi pár základních informací a dodá, že se jedná o zemi velmi chudou, ale velice krásnou, což během následujících čtrnácti dnů jistě poznáme. Nastíní nám taky putování, jaké nás po Malawi čeká. Nejprve pojedeme na sever a záhy se podél jezera Malawi vydáme k jihu odkud, zhruba za čtrnáct dní, přejedeme do Zambie. Pepa má pro nás už taky připravené malawijské peníze. Abychom se s nějakými finančními operacemi už nemuseli zdržovat, vyměnil je pro nás předem, když čekal na naše letadlo. Je jich celá kupa a my záhy od Pepy za každou jednu stodolarovou bankovku získáme objemný balík malawijských peněz. Copak je to za měnu? Píše se to kwacha a já i ostatní jim říkáme hezky po česku kwačky. Ještě si musíme zapamatovat, kolik mají hodnotu, abychom věděli, zda utrácíme pár korun, nebo pár stovek. Stovka malawijských kwaček vychází přibližně na deset korun. Marica to má ovšem s přepočtem složitější. Na Slovensku už platí a počítají v eurech, ale ona si to ještě musí přetransformovat přes slovenskou korunu.

Jakmile nám bylo umožněno uložit naše zavazadla do chaloupek a když nám Pepa už předem zajistil dostatečné množství místních kwaček, můžeme vyrazit za nákupem. Obchodnímu centru uprostřed Lilongwe vévodí Spar. Nakupujeme tu především balenou vodu a různé základní potraviny a zásoby na nadcházející cestu. Domlouvali jsme už s Pepou, že by nám zase podle možností kuchařil, jako když jsme s ním po Africe putovali minule. A tak v nákupním košíku končí nejen nějaké koření, zelenina, ale hlavně maso. Marica, která zřejmě není takový masorád, jako já či Pepa, nám oznamuje, že se v tomhle směru od nás ostatních asi trhne a bude se stravovat sama a po svém. Dobrá. Bereme to na vědomí. Všem ostatním masitá strava vyhovuje, nebo přinejmenším nevadí, i když Alča s Monikou ještě netuší, jaké je Pepovo africké vaření.

Jen co nakoupíme a klimatizované prostory Sparu opustíme, stáváme se svědky dosti vážné dopravní nehody. Nějaké auto sjede ze silnice, narazí do jiného, které vzápětí porazí kolemjdoucího chodce a zarazí se o zeď. Když s nákupem opatrně projíždíme okolo, onoho zraněného s krvácející hlavou právě přenášejí k okraji vozovky. Snad k němu přijede nějaká záchranka. Ale jak to s oním zraněným dopadlo, nevím. Projeli jsme jen bez zastavení pomalu okolo a záhy jsme se vrátili do kempu Mabuya.

Jak už jsem předeslal, ještě dnešní noc strávíme tady v Lilongwe. Dnešní den nám Pepa naplánoval jako odpočinkový, relaxační a aklimatizační. Po dlouhé celodenní a předchozí noční cestě je to prospěšné. V kempu Mabuya je příjemně. Je tu i hospoda, kolem nás roste množství stromů, zeleně i květin, ve kterých se naše malé ubytovací dřevěné chaloupky schovávají. Líba se okamžitě u zdejšího bazénu, který v našem kempu máme skoro hned vedle chatek, vyvalí na sluníčko. Já zamířím kam jinam, než do vody. Její teplota je velice příjemná. Rozhodně tím spíš, že je zrovna leden. A Monča? Ta střídá obojí. Bazén i slunění. Alča rovněž a navíc ještě prokládá svoje slunění a koupání příležitostným pomazlením s místními pejsky. Jak ještě poznáme, nejsou to jediná zvířátka, se kterými se Alča v Africe muchlá či muchlat bude. Později, když se obloha trochu zatáhne, přestáváme se slunit i cachtat v bazénu a vymýšlíme, co dál.

Rozhodneme se vyrazit si někam ven z kempu. Na malou procházku po okolí. Pepa nám to doporučí, žádné nebezpečí nám nehrozí. S námi ale nepůjde, má ještě nějaké zařizování. Nejdeme daleko. Párkrát se zastavíme s lidmi, kteří se tu po ulicích pohybují. Tady u pouliční prodavačky, tamhle poprosím o možnost fotografovat tři dívky, které potkáváme. Všichni jsou milí, příjemní a usměvaví a klidně se od nás nechají vyfotit. Procházka je přesto nakonec kratší, než jsme původně zamýšleli. Po nějaké chvíli u nás zastaví policejní auto, které začne upozorňovat Maricu, abychom tady nefotografovali, že jsou tu okolo samé policejní a vojenské objekty. Samozřejmě si hned vzpomeneme na Čechy, kteří měli nedávno kvůli něčemu podobnému problémy v Zambii. Raději proto foťák úplně schovám a vracíme se poměrně rychle zpátky do kempu Mabuya. Tady snad problémy nebudou, když budu fotit chaloupky, bazén či zdejší hospodu. Do té si záhy zajdeme na pivko. Ještě než si stihneme dát druhé, přichází déšť. Pepova informace k tomu je jasná. Tady je zrovna období dešťů, což znamená, že každý den přichází pravidelná odpolední přeháňka. Ale zase je v období dešťů příjemnější podnebí na cestování. Tahle dnešní přeháňka, jak je prý celkem obvyklé, trvá asi dvacet minut. Pak je po dešti.

V hospodě u pivka potkáváme zcela nečekaně jednu Češku. Dává si taky pivo a cosi studuje či zapisuje na svém notebooku. Její čeština nás opravdu překvapí. Je sama. Cestuje sice s větší skupinou, ale Češka je v ní jediná. Ona totiž není z Česka, ale z Kanady. Žije a bydlí ve Winnipegu. Projíždějí Afrikou odněkud z Keni, polykají docela dost kilometrů a končit mají až někde kdovíkde na jihu! Dost náročná cesta, na které ovšem všechno berou strašlivě rychle a spoustu věcí úplně vynechají. Pokud jsem si z rozhovoru všechno dobře zapamatoval, tak v Malawi, po němž my se budeme pohybovat dva týdny, mají dvě zastávky a za tři dny už budou zase někde jinde.

Alča je celý den více či méně nervózní z toho, že nemá svůj bágl. Na dnešek jsme si už všichni přece jen něco vybalili, ale ona chudák nemá skoro co. I když základní věci v příručním zavazadle má. Třeba plavky. A tak naštěstí slasti lednového koupání v bazénu kdesi uprostřed Afriky s námi okusit může. Po našem návratu z procházky volal Pepa na letiště a teď přichází Alče říct, že její bágl se už našel, že už je na letišti. Jenom jí ho nemůžou přivézt. Proč? Není přece nafta. Naštěstí my pojedeme zítra okolo a tak si Alča bude moci svůj batoh vyzvednout cestou. Trochu jí to uklidní, ale všem je nám nad slunce jasnější, že úplně klidná bude Alča až v okamžiku, kdy bude svůj bágl vítězoslavně třímat ve svých vlastních rukou.

Restaurace v kempu Mabuya má jídelnu umístěnou poněkud stranou a my si na dnešní večeři zajdeme tam. Na Pepovo vaření ještě bude času dost, až nebudeme v hlavním městě. Monča s Líbou si k večeři objednávají fazole s rýží. A já? Kdo mě zná, ví, že je-li na jídelníčku něco od masa, nemůžu mít jinou volbu. A tak si objednávám a posléze s chutí večeřím maso ve směsi se zeleninou, avokádem a především máslovou dýní. Jím tu hromádku směsi opravdu s velkou chutí a všechno to jídlo ve mně zmizí nečekaně rychle. Netrvá dlouho a všichni se díváme na "vypucované" talíře. Během večeře se nad kempem začalo pomalu stmívat. My sice ještě strávíme část večera popíjením pivka a příjemným povídáním, ale poměrně brzy se odebereme spát.