Ačkoli to včera vypadalo, že běsnící počasí nám přesun po čtyřech kolech do Vídně zkomplikuje, je cesta kupodivu docela dobrá. Vozovka je teď po půlnoci docela suchá, trocha sněhu či vody se drží jen na pár místech kolem silnice. Sněhová kalamita se narozdíl od původních předpovědí konala jen na horách. Naštěstí. V Brně se u velkého obchoďáku setkáváme s Alčou. Chvíli nám trvá, než pochopíme, že sice stojíme na domluveném parkovišti, jenomže na dolním, zatímco Alča s manželem nás čekají na horním. Domluveno máme, že pokud se k Áje vejdeme i se zavazadly do jednoho auta, poveze nás do Vídně její manžel a Tomáš se z Brna vrátí domů. A protože se k Alče srovnáme docela snadno, Monika se v Brně s Tomášem na plné čtyři týdny loučí. Od té doby, co spolu chodí a bydlí, bez sebe takhle dlouho ještě nebyli. Tak jim to loučení dopřejme. Časovou rezervu máme, není třeba spěchat. Nakonec Tomáš odjíždí, aby nám auto dovezl zpátky domů, zatímco my společně s Alčou v nočně ranních hodinách projíždíme Brnem k jihu. A za Brnem už míříme směr Vídeň.

Ve Vídni na letišti jsme ráno včas, bez problémů a s dostatečnou rezervou. Není tu vcelku co dělat a tak jen čekáme, až se budeme moci odbavit. Zanedlouho mi zaklepe na rameno Marica. Ona nás i přes naše mžourající nevyspalé obličeje pozná, protože nás zná z mnoha mých webových fotografií. Marica nemžourá. Narozdíl od nás se mohla doma v klidu vyspat, protože to sem na letiště má z Bratislavy jen asi 60 kilometrů. Vzájemně se všichni představíme, potřeseme si rukama a začneme si samozřejmě tykat. Předchozí emailové vykání je rázem zapomenuto.

Odbavujeme se pak všichni společně. Převažují nám kufry. My tři Prausovic máme jen dva, i když jsme samozřejmě mohli mít tři. Teď se to ale ukazuje jako komplikace. Naše kufry jsou prý příliš těžké! Ačkoli dřív jsme vždycky všude mohli mít váhu zavazadel rozloženou jakkoli a důležitá byla společná váha zavazadel společně se odbavujících, tady ve Vídni to najednou tak není. Váhu zavazadel k počtu cestujících tu nesčítají. Je jim úplně jedno, že máme dva kufry namísto tří, a tudíž že celkem jsme hluboko pod povolenou váhu. Jeden náš kufr zkrátka váží moc! Má dvě kila nadváhu! Vážená paní to na váze ještě jednou převáží a zůstává vážná. Což je vážně na pováženou. Neodvažuji se ani nic namítat, jen si pomyslím, že bych chtěl mít taky pouhá dvě kila nadváhy. No, máme zkrátka navíc zrovna o ta čtyři piva, která jsem původně ani nechtěl a která mi zůstala, když mi jich včera svou akční cenou vnutili celý kartón. Tak co teď? Co s tím?

Odbavujeme se pak všichni společně. Převažují nám kufry. My tři Prausovic máme jen dva, i když jsme samozřejmě mohli mít tři. Teď se to ale ukazuje jako komplikace. Naše kufry jsou prý příliš těžké! Ačkoli dřív jsme vždycky všude mohli mít váhu zavazadel rozloženou jakkoli a důležitá byla společná váha zavazadel společně se odbavujících, tady ve Vídni to najednou tak není. Váhu zavazadel k počtu cestujících tu nesčítají. Je jim úplně jedno, že máme dva kufry namísto tří, a tudíž že celkem jsme hluboko pod povolenou váhu. Jeden náš kufr zkrátka váží moc! Má dvě kila nadváhu! Vážená paní to na váze ještě jednou převáží a zůstává vážná. Což je vážně na pováženou. Neodvažuji se ani nic namítat, jen si pomyslím, že bych chtěl mít taky pouhá dvě kila nadváhy. No, máme zkrátka navíc zrovna o ta čtyři piva, která jsem původně ani nechtěl a která mi zůstala, když mi jich včera svou akční cenou vnutili celý kartón. Tak co teď? Co s tím?

Dvě kila, tedy ta čtyři piva nakonec musíme z jednoho kufru vyndat. Žádnou plechovku si ale neotevřu. Mám na tu pedantickou Rakušanku za přepážkou docela vztek a proto na nějaké pivo nemám vůbec chuť. Zvlášť ne takhle před šestou ráno. Něco pak trochu přerovnáme a všechna čtyři piva nakonec skončí v báglu u Marici, která nám nabídla svou pomoc, protože ona má svoje zavazadlo dosti pod váhou. Narychlo nám naše pivní plechovky vezme, a pohodí je jen tak navrch do báglu. Pak se ale hned, jakmile si svůj bágl nechá odbavit, začne strachovat, jestli to pivo cestu přežije, jestli plechovky nevytečou a ona nebude mít svoje věci polité a nevábně pivem smrdící. Ten strach ji pak už neopustí až do Malawi. Bágl však už dávno zmizel kdesi v útrobách vídeňského letiště a tak se s tím už nedá nic dělat. Maricu teď možná trochu mrzí, že mi svou pomoc nabídla, ale teď už nám nezbývá, než až do Malawi počkat, jak to dopadne.

Čeká nás teď podivně komplikovaný let. Letíme s nizozemskou společností KLM. Nejprve tedy poletíme na severozápad do Amsterdamu a odtamtud dalším letadlem v prakticky opačném směru do Afriky, do keňského Nairobi. Teprve odtud poletíme do cílového místa, do Malawi, do jeho hlavního města Lilongwe. Před odletem máme čas ještě i na malé občerstvení a taky udělám první fotografie, abych zdokumentoval, jak vypadáme před odletem, kdyby nás náhodou při dobrodružné cestě africkou divočinou někde něco změnilo k nepoznání. Tyhle fotografie rozespalých obličejů z vídeňského letiště jsou ovšem nezveřejnitelné a tak je mám uloženy jen ve svém archívu. A konečně nastupujeme do letadla a nabíráme nějaké zpoždění. Let není dlouhý, ten hlavní, do Afriky, ale teprve přijde. V Amsterdamu nelze přehlédnout, jak při přistání naše letadlo dosti zběsile mává křídly a hodně manévruje, aby se udrželo v přistávacím kursu. Zřejmě je to důsledek nedávného mizerného počasí a orkánu jménem Andrea, který zasáhl celou Evropu. Nicméně let i přistání se odvíjí bez potíží a bez jediného zádrhelu. Odlet z Vídně s půlhodinovým zpožděním pro nás teď znamená dosti slušný rychlotrek po obrovském amsterdamském letišti. I tady však všechno stíháme. Tím spíš, že i odlet do Nairobi je opožděn zhruba stejně.

Obrovský dvoupatrový Boeing 747-400, do něhož doufáme stihli dopravit i naše zavazadla, teď čeká osm a půl hodiny letu, během něhož střídavým pospáváním trochu doháníme spánkový dluh minulé probdělé noci. Během letu nabývám pocitu, že čím větší je letadlo, tím delší se mi cesta s ním zdá. A to přesto, že půlhodinovou časovou ztrátu Boeing při příletu do Nairobi prakticky smazal.

Přestup v Nairobi tudíž stíháme v pohodě. Jsme už zřejmě přece jen trochu zkušení cestovatelé, neboť orientace po nám dosud neznámem africkém letišti nám nečiní sebemenších problémů. Doufáme, že nám naše zavazadla i tady správně přeloží na letadlo do malawijského Lilongwe. Vždycky si totiž s Líbou vzpomeneme na naši první zaoceánskou cestu do Peru, kde jsme jeden z našich kufrů po příletu postrádali. Tím spíš máme o zavazadla strach, když se dozvídáme, že nám změnili letadlo a všichni taky máme úplně jiná čísla sedadel, než jaká nám určili na palubním lístku vytištěném už ve Vídni. Sedíme teď každý úplně někde jinde. Jsme rozprášeni po letadle tak, že kdyby nás chtěli rozházet ještě víc, jen těžko by se jim to mohlo podařit. Líba, která musí sedět někde hodně vepředu, zažívá se svým sedadlem nějaký podivný zmatek. Několikrát ji tam bůhvíproč přesazují z místa na místo. Ještě že nakonec neskončí u někoho na klíně.

A protože nás teď čekají ještě další dvě hodiny vcelku nudného letu, myslím, že je čas a prostor na to, abych uvedl pár základních informací o zemi, do které letíme. Tedy o Malawi. Malawi není na africké poměry příliš velká země. Její rozloha je o něco menší, než rozloha bývalé Československé republiky. Také Malawi je republika a to republika prezidentská. Svoji nezávislost získala v roce 1964. Předtím zemi ovládali Britové, kteří tohle území nazývali Ňasko. Tenhle název si já pamatuju, když jsem se jako kluk díval do nějakých atlasů z předchozí doby. Malawi najdete na jihovýchodě Afriky mezi Zambií a Mozambikem, přičemž na severu sousedí ještě s Tanzánií. Celou zemí se od severu k jihu táhne Velká příkopová propadlina, o které jste se jistě něco učili ve škole v hodinách zeměpisu, stejně jako já. Její součástí je kromě jezera Malawi například i jezero Tanganika mezi Kongem a Tanzánií, Viktoriino jezero a některá další jezera v Ugandě. A vlastně taky daleko odtud na severu i Rudé moře.

Obyvatelstvo Malawi tvoří ze tří čtvrtin Malawijci, zbytek z odhadovaných patnácti miliónů obyvatel tvoří domorodé kmeny. Gramotnost obyvatelstva nedosahuje ani 70 %. Podrobněji o některých místech v Malawi si povíme později, až budeme touhle málo známou zemí projíždět. Teď se už jen zmíním, že přilétáme do hlavního města Malawi jménem Lilongwe. V něm žije necelý milión obyvatel. Lilongwe však nebývalo hlavním městem od samého počátku nezávislosti Malawi. Prvních jedenáct let bylo metropolí Malawi město Zomba, teprve pak bylo jako nové hlavní město určeno město Lilongwe. Volba padla na Lilongwe především proto, že leží přibližně uprostřed země, a neposkytuje tak výhody ani pro severní, ani pro jižní okresy Malawi, mezi kterými docházelo k neustálým sporům a třenicím. Jinak je Malawi dosti chudá země, kde mnoho tabákových, bavlníkových i čajových plantáží vlastní bílí farmáři. Tyto zmíněné plodiny lze také počítat k nejdůležitějším vývozním komoditám.

Když v Lilongwe přistáváme, je už venku dávno tma. Je pozdní večer. Skoro jedenáct hodin místního času je o pouhou hodinu víc, než kolik je u nás doma. A tak se dá říct, že cestu do Malawi jsme z domů až sem stihli za necelých čtyřiadvacet hodin. Uf! cesta to byla dlouhá, ale všechno nakonec klaplo. Letiště v Lilongwe mi sice připadá, jako nějaké špinavé okresní nádraží, ale cíl letu je tady. Jsme na místě. Jsme v Malawi.

Teď ještě pro zavazadla. Čekáme jen krátce. Naše zavazadla přijedou brzo. Marica si rychle kontroluje svůj bágl s naším pivem. Všechny plzeňské plechovky let do Malawi přečkaly bez úhony. Pivo tedy nevypil Maricin bágl a zbude to na mě. Děkujeme Marice za pomoc a jsme rádi, že jí naše pivo nic zlého neprovedlo. Přestěhujeme ho rychle zase k sobě, abychom Maricu zbavili jejího strachu. Jenže Alča má problém! Pořád ještě na svůj bágl čeká. Čeká dlouho a nakonec marně. Když už je jasné, že Alčin bágl po pásu přijet nehodlá, hledáme přepážku, kde to musíme nahlásit a zapsat. Mezitím objevíme Pepu. Mává na nás z davu uprostřed příletové haly. Setkání je srdečné a Pepa je stejný, veselý a bezprostřední, jak ho už dávno známe. A Pepa hned pomůže Alče s domluvou a s reklamací jejího ztraceného zavazadla. Když se pak s jeho pomocí dozvíme pro Alču velmi potěšující informaci, že její bágl by snad mohl dorazit zítra, opouštíme letištní halu a míříme k Pepovu autu.

Venku je mokro. A tak první Pepova informace z Malawi zní, že je po bouřce. Přehnala se tu odpoledne, byla silná a s vydatným lijákem. Ve městě jsou prý někde i popadané stromy. Hlavně, že neprší teď, kdy se my skládáme i s kufry a bágly do auta. "Není tu benzin ani nafta!", informuje nás vzápětí Pepa, když zjistíme, že naše kufry skládáme vzadu v autě na spoustu plných kanystrů důmyslně schovaných pod nějakými potrhanými dekami. "Musel jsem v autě propašovat ze Zambie 180 litrů nafty," dodá ještě. Komentuju to slovy, že tohle už jsme zažili přede dvěma roky v Zimbabwe: "To už se Pepo opakuješ, to sis na nás mohl vymyslet něco nového," odpovídám žertem. Jenže cestovat s takovým množstvím hořlaviny za zády, to žádná velká legrace není. Ale jak říkám, není to pro nás s Líbou nic nového, nezažíváme to v Africe poprvé. Nedostatek pohonných hmot už prostě známe z minula, ze Zimbabwe.

Noční jízda z letiště po Lilongwe vůbec nepřipomíná, že bychom jeli nějakým městem. Spíš to vypadá, že jedeme ohromnou a hodně do široka roztaženou vesnicí. A když už to jednu chvilku začne jako město vypadat, za dvě tři minuty jsme za ním a Lilongwe je už zase jen rozložitá vesnice. Centrum města skončilo stejně rychle a nečekaně, jako začalo. Takže konec dne, konec letu a samotný začátek téhle Afriky zatím nic moc. Alča, i když to nese statečně, nemá bágl a s pašovanou naftou za námi jakoby pokračovala vůně zimbabwského benzinu. Samozřejmě i Pepa si tuhle situaci pamatuje. Říká přitom, že v Zimbabwe už benzin a naftu dávno mají a prý se tam za ty dva roky obrovsky začal rozvíjet turistický ruch. A tak si připomínáme tenhle i další zážitky, které jsme já a Líba s Pepou zažili při minulé cestě. Monika, ale i Alča s Maricou, tohle naše vzpomínání víceméně jen poslouchají.

Dnešní večer však ještě nekončí. A nekončí ani nepříjemnosti, které nás tady na začátku čekají. První noc musíme spát rozděleni do dvou různých kempů. Utvoříme tak holčičí a klučičí část. Jistě snadno poznáte, kdo kam patří. Holčičí část bude dnes spát jinde, než klučičí. Pepa nejprve ubytuje všechny naše čtyři dámy v kempu jménem Korean Garden, to jest Korejská zahrada. Tak pozdě večer jsem už docela ospalý a vůbec proto nezkoumám, jaké to tu mají. Já se pak s Pepou ubytuju v kempu Mabuya, kde budeme spát dvě noci. Sestěhujeme se sem dohromady až ráno a druhou noc už tu budeme spát všichni. Nedá se nic dělat, společné ubytování se na dnešek zajistit nepodařilo. Problémů je, jak se zdá, v Malawi vícero. Pepa ještě říká, že asi před týdnem konzultoval s šéfem svojí cestovky, zdali kvůli nedostatku nafty celou tuhle naši cestu úplně nezruší. To jsme tedy měli namále! Ale nic nezrušili a řečeno slovy našich babiček "zaplať pánbůh" jsme tady. Naše druhé africké dobrodružství může začít. Jen co se na to drobátko vyspíme.