Po návratu z dovolené na Filipínách v březnu roku 2011 už moje nespokojenost s Canonem SX10 IS dostoupila vrcholu. Bylo jen otázka času, kdy a jak se rozhodnu pro něco jiného. Na druhou stranu jsem z různých důvodů nechtěl za fototechniku už zase utrácet další peníze, a to tím spíš, že jsme se rozhodli hned zkraje roku 2012 pro další cestu do Afriky. No, ale tam v Africe, tam by se zase něco nového a pořádného hodilo. Bylo to veliké dilema. Už jsem se tentokrát nechtěl napálit, jako s Canonem SX10, a tak už jsem ani o žádném kompaktu nepřemýšlel. Rozhodnutí bylo jasné. Buď zrcadlovka, nebo nic. Pořád jsem ale váhal. A váhal jsem dost dlouho. Samozřejmě hodně i proto, že cena zrcadlovky a potřebných objektivů šplhá do úplně jiného cenového pásma, než když sháníte nějaký kompakt. Pátral jsem opět po internetových fotografických serverech, radil se se známými, i v obchodě s odborníky. I moje žena Líba mi nakonec řekla, ať už se rozhodnu, že k tomu stejně dojde, tak ať to zbytečně neodkládám. Tak jo. Definitivně jsem se rozhodl, že prostě další Afriku podruhé už musím fotit s něčím jiným.

Volba padla celkem jednoznačně na zrcadlovku Nikon a z dostupných modelů jsem se rozhodl pro Nikon D5100. Přišel mi v danou chvíli pro mne nejlepší. Třeba proto, že byl za sice ne malou, ale ve srovnání s dalšími modely za ještě přijatelnou cenu. A vlastně levnější z nikoňáckých zrcadlovek byl už jen jeden model. Asi nejpodstatnější v danou chvíli bylo, narozdíl třeba od dražší D7000 měl sice o něco menší hledáček, ale za to byl vybaven do všech směrů otočným displejem. Na to jsem byl z Canonu už relativně dosti zvyklý a to nakonec taky asi rozhodlo. Ostatní trochu horší vlastnosti D5100 ve srovnání s modelem D7000 se mi už nezdály tak důležité, zvlášť ne vzhledem k cenovému rozdílu. O nějakém jiném a ještě dražším modelu jsem pak už neuvažoval vůbec. Nejsem přece žádný profesionál, takové modely bych asi ani dostatečně nevyužil a jejich cena s potřebnými a odpovídajícími objektivy se už taky šplhá do výšky, jakou jsem už nebyl ochoten za moje fotografování zaplatit. A levnější model D3100, dostupný také v té době na trhu, se mi ale zdál přece jen příliš malý, příliš zjednodušený. No, a i když už je rozhodnuto o zrcadlovce Nikon D5100, pořád vlastně ještě žádný foťák nemám.

Normální zrcadlovka Nikon D5100 je jenom tělo, je to jen fotoaparát bez objektivu. Žádný obrázek se samotným tělem neuděláte. K zrcadlovce jsou důležité objektivy. A protože nějaký ultrazoomový objektiv víceméně neexistuje a nebo se s jeho kvalitami vždycky znatelně degradují možnosti, které fotoaparát Nikon D5100 má, musí jich být většinou několik. Tím se celá fotografická výbava prodražuje a komplikuje se i fotografování. I tak jsem rozhodnut si nějaký zoomový pořídit. I přesto, že je na slunce jasnější, že objektivy s pevnými ohnisky jsou vždycky jednodušší a proto i opticky lepší. Ale alespoň nějaký zoom je zase praktický. Zejména při cestování. Je sice pravda, že čím je větší zoom, tím hůře se na fotografiích projevují optické vady jako je zkreslení, vinětace nebo chromatická aberace. Ale u slušných objektů bývají na úrovni, která by mi neměla vadit a která bude každopádně neporovnatelně lepší, než superzoomový objektiv u Canonu SX10. Vzhledem k cenovým rozdílům jsem taky nechtěl, hned zpočátku nějaký šíleně drahý objektiv v řádu několika desítek tisíc. To možná až někdy, až bych zjistil opravdovou potřebu něčeho takového, a to můžu zjistit až tehdy, až se taky z novým fotoaparátem něco naučím.

V následujícím textu bude u objektivů uvedena spousta zkratek, které označují jeho určité vlastnosti. Zkratky tu vysvětlovat nebudu. Koho to zajímá, většinou ty hlavní zná, a pokud ne, snadno se dá vysvětlení zkratek a značek používaných pro objektivy najít na Internetu. Tak tedy k objektivům. Určitě jsem chtěl novou zrcadlovku Nikon D5100 koupit s nějakým základním objektivem v takzvaném setu, tedy v kompletu, protože takovou sadu lze pořídit znatelně levněji, než samotné tělo a objektiv zvlášť. Mezi v podstatě dvěma možnostmi, které přicházely v úvahu, jsem se brzy rozhodl brzy a celkem jednoznačně. Nad objektivem Nikkor 18–55mm F3,5–5,6G AF-S DX VR u mne zvítězil objektiv Nikkor 18-105mm F3,5-5,6G AF-S DX ED VR. Při tom, že opticky by měly být objektivy zhruba srovnatelné, nebo většinou byl objektiv 18-105mm popisován jako nepatrně horší, rozhodla větší praktická použitelnost z hlediska zoomu a pak taky to, že u objektivu 18-55mm se při zaostřování otáčí přední část objektivu, což velmi komplikuje možnost fotografování třeba s polarizačním filtrem. A taky by objektiv 18-105mm měl mít znatelně rychlejší a lepší automatické zaostřování, které u objektivu 18-55mm bylo zmiňováno jako pomalé a nedobré, často i frustrující. Tady to bylo tedy dost jasné. Na jakési porovnání zmíněných setových objektivů se můžete podívat kliknutím na obrázek objektivu Nikkor 18-105mm.

Zároveň s nákupem fotoaparátu jsem realizoval nákup druhého objektivu, a to Nikkor 35mm F1,8 AF-S DX. Tedy objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností a vynikající světelností 1,8. A taky je za velice příznivou cenou. Trochu mi sice vadilo, že nemá "antitřes", čili redukci vibrací, ale jeho světelnost je skvělá. Tenhle objektiv při nasazení na Nikon D5100 představuje ohniskovou vzdálenost přibližně 50mm. A právě tuhle ohniskovou vzdálenost dříve mívaly na starších kinofilmových fotoaparátech základní pevné objektivy, protože poskytují podobný obrazový úhel, jako lidské oko. Určitě se mi bude hodit jak venku v krajině, tak i přes nepřítomnost stabilizátoru také v interiérech, kde nelze používat blesk. Třeba v nějakých muzeích. Kliknutím na obrázek objektivu se dostanete na jednu z několika recenzí tohohle objektivu.

No a první zkušenosti z focení? Pokud se mi fotka povedla, byl jsem pochopitelně spokojen. Narozdíl od fotografií z Canonu SX10 mi opravdu přišly tyhle fotky o hodně lepší, a to jak obrazovou kvalitou, tak i daleko věrnějším podáním barev. Prostě jiná kategorie. Jenomže se mi napoprvé povedlo málo co. Proč? Hlavně kvůli hloubce ostrosti. U Canonu dá se říct platilo, že při cloně 5,6 už je ostré téměř všechno. U Nikonu jsem s takovou, nebo ještě nižší clonou, jak jsem byl zvyklý fotografovat, nepochodil. Když jsem třeba fotil svatební dost s nějakou podobnou clonou, byl ostrý jenom prostředek dortu, zatímco jeho přední i zadní hrana už byly díky minimální hloubce ostrosti výrazně rozostřeny. A taky se mi podařil portrét, na němž byly ostré oči, ale nos a uši už nikoli. To se mi pochopitelně zrovna nelíbilo. Byl to asi nejvýraznější rozdíl oproti mému předchozímu způsobu focení, a musel jsem si pak rychle zvyknout používat mnohem větší clonová čísla. Samozřejmě za předpokladu, že jsem nechtěl docílit opravdu hodně malé hloubky ostrosti záměrně. Naštěstí jsem si na to pak snad i docela rychle zvykl. Možna ale zase ne tak rychle, jak by se mi bývalo líbilo.

Další velmi příjemnou změnou byla možnost fotografovat na podstatně vyšší citlivost. Zatímco na Canonu SX10 byla citlivost 400 ISO už téměř nepoužitelná, tady jsem i na ISO 1600 docílil, řekl bych, stále ještě výrazně lepší fotografie, než na zmíněném Canonu při citlivosti 100 ISO. V souvislosti s tím se mi velmi líbila možnost fotografovat na pevný čas i pevnou clonu a nechat do určité míry pro tyto předurčené mnou pevně nastavené parametry automaticky nastavovat ISO. No prostě zrcadlovka Nikon D5100 je fotoaparát výrazně a výrazně lepší. Což jsem taky předpokládal a očekával, a právě pro takové a jiné jeho vlastnosti jsem si ho taky přece kupoval. A zřejmě je proto i výrazně dražší. Poprvé jsem Nikon D5100 trochu víc vyzkoušel na cestě po přehradách Severní Moravy. Fotoaparát i oba objektivy, které jsem používal, fotily k mé spokojenosti, samozřejmě s přihlédnutím k vždycky ne zrovna ideálním světelným podmínkám. Jen já si musím na nové a změněné věci stále ještě zvykat, učit se, a taky sem tam třeba i zaexperimentovat a něco dalšího vyzkoušet. Kliknutím na obrázek fotografie z vodního díla Šance se můžete dostat do mé fotogalerie ze zmíněné cesty a podívat se i na jiné obrázky vyfocené na téhle cestě fotoaparátem Nikon D5100.

Samozřejmě jsem taky věděl, že do Afriky budu potřebovat nějaký teleobjektiv. S jeho výběrem to bylo trochu složitější. To byl taky jeden z důvodů, proč jsem si dlouhé sklo nekoupil hned a současně s fotoaparátem. První moje hledisko při výběru bylo co možná maximální ohnisko na dlouhém konci. Z cenově dostupných a velikostně přijatelných objektivů bylo možno uvažovat o maximálním ohnisku 300mm, a zcela zásadní pro mne byl v tomto případě i stabilizátor. I tak bylo na Internetu co zkoumat a co porovnávat. Ohnisková vzdálenost 300mm je při přepočtu na fotoaparát Nikon D5100 vlastně vzdálenost 450mm, což je pořád ještě méně, než měl Canon SX10 (nejdelší ohnisko měl po přepočtu 560mm), ale zase by obrázky měly být výrazně lepší. Objektivy s ještě delšími ohnisky, než je 300mm, už jsou taky mnohem dražší a příliš a neprakticky veliké. Nejprve jsem uvažoval o objektivu Nikkor 28-300mm F3,5-5,6G AF-S ED VR. Myslel jsem, že bych ho používal jako univerzální tam, kde by se mi to hodilo, právě třeba na africkém safari. Odradila mě však od něho popisovaná znatelně horší obrazová kvalita objektivu i jeho dosti vysoká cena. Objektiv Nikkor 55-300mm F4,5-5,6G AF-S DX ED VR jsem zase nechtěl kvůli tomu, že při ostření se otáčí přední část objektivu a velmi to komplikuje, ne-li přímo znemožňuje, použití polarizačního nebo přechodových filtrů. A tak mi víceméně zbývalo už jen se rozhodnout buď pro objektiv Nikkor 70-300mm F4,5-5,6G AF-S IF-ED VR a nebo pro Tamron 70-300mm F4-5,6 SP AF Di VC USD. Jiné eventuality již prakticky neznamenaly nic lepšího, maximálně příznivější cenu, ovšem za cenu přijetí nějakých ne nevýznamných horších vlastností. Pokud vás zajímají podrobnosti, kliknutím na obrázek objektivu Tamron 70-300mm se můžete dostat na zajímavý web, kde naleznete porovnání právě těchto dvou zmíněných objektivů. U mne nakonec vyhrál objektiv Tamron. Většina recenzí a názorů odborníků se shodovala na tom, že Tamron je o chloupek lepší, třeba že má lepší kresbu a ostrost na dlouhém ohnisku, na krátkém zase nepatrně lepší světelnost. A v této souvislosti bylo ne nepodstatné, že Tamron byl výrazně levnější, za téměř za dvě třetiny ceny jeho nikoňáckého konkurenta. V obchodě při nákupu mi pak Tamron chvilku vymlouvali, kvůli třeba možným problémům zaostřování při natáčení videa, ale na to já nedal. Zatím jsem rozhodně spíše fotografoval, a na video si většinou ani nevzpomněl. I když i to se může časem změnit. Nicméně pro Tamron jsem už byl rozhodnutý a nakonec tedy skončil v mojí nákupní kabele právě on. Tamron 70-300mm.

A tím jsem byl pro začátek fotograficky vybaven i pro očekávanou další cestu do Afriky. Ještě však zbývalo fotozavazadlo. Vybral jsem si asi ten nejuniverzálnější batoh, jaký jsem kde našel. Běžná brašna na fotoaparát a všechny tři ne zrovna malé objektivy mi připadala velká a nepraktická. Batoh typu sling, který se nosí přes jedno rameno, jsem nevěděl, jak a jestli by mi vyhovovoval. Ale pak jsem našel batoh Tamrac Evolution který umožňoval nošení jednak jako sling, ale taky i na zádech na dvou popruzích jako každý jiný batoh. Přístup k fotografickému vybavení byl pak možný i z obou stran batohu, takže při nošení na zádech se dal použít na chvilku jako sling na jednu a taky na druhou stranu. Ta univerzálnost použití byla skvělá. Nic obdobného jsem jinde nenašel a tak bylo rozhodnuto. Zbývalo jen najít vhodnou prodejnu, vzít si sebou svoje objektivy, a vybrat vhodnou velikost. Tam, kde jsem si kupoval fotoaparát a objektivy, batohy značky Tamrac neprodávali, nabízeli mi něco jiného, ale když jsem trval na svém a na tom, že obdobné vlastnosti nic jiného nemá, slíbili mi, že je zkusí sehnat. Podařilo se jim to rychle. Hned asi za dva dny mi už volali. Batohy Tamrac od té doby už pro tuhle prodejnu zřejmě nebudou problémem. Mohl jsem si tedy vyzkoušet vhodnou velikost. Zvolil jsem nakonec Tamrac Evolution 8, protože do menšího Tamrac Evolution 6 se mi zdálo, že se sem teleobjektiv Tamron 70-300mm rovná jen s velkými obtížemi. Taky by sice menší Tamrac stačil, ale ten větší mi přišel pohodlnější, i když zase nepatrně těžší. Měl jsem tak sice po stránce přihrádek pro objektivy dost volného místa, ale kdoví, jestli a kdy mi třeba zase nějaké přibudou. Kliknutím na obrázek batohu Tamrac Evolution 8 se můžete podívat na stránky výrobce tohoto batohu, a na podrobné informace, které ke svému výrobku uvádí. Po vyzkoušení batohu Tamrac Evolution na zádech v klidu domova jsem pak víceméně zjistil, že způsob nošení batohu jako sling nejspíš používat nebudu, a nebo možná jen výjimečně. A to zejména proto, že k tomu narozdíl od klasického nošení na zádech bylo potřeba vždycky výrazně upravovat délku jednoho popruhu. A opravdu. Batoh jsem pak nosil výhradně jen na zádech na obou ramenou.

Filtry a další případné libůstky a doplňky jsem už v roce 2011 nekupoval. Sice jsem zavrhl kvůli otáčející se přední části objektivu při nákupu dva z takových objektivů, na nichž by se nedal pořádně používat polarizační filtr, ale s rozšířením své výbavy o filtry jsem jistojistě počítal později. Částka, kterou jsem utratil za fotografické vybavení, se už pro rok 2011 dostala hodně vysoko, a tak případné další doplňkové vybavení jsem se rozhodl realizovat až při nějaké budoucí příležitosti. A až se taky trochu s novou fotografickou výbavou sžiju, zvyknu si na ní, a něco se s ní naučím. Zatím mi bude tohle všechno určitě stačit. Jediným objektivem, k němuž jsem byl vybaven filtry od počátku, tedy filtrem polarizačním, UV, i šedým přechodovým, byl onen pevný Nikkor 35mm, protože k němu se hodily filtry původně zakoupené k Minoltě Z2. Takže alespoň něco ze starého fotoaparátu se bude hodit. Výjimkou, kterou jsem pak ještě ke své nové fotografické výbavě přikoupil, byl malý, ale robustní stativ, který by dobře udržel fotoaparát i s nasazeným teleobjektivem. Ještě jsem se pak na poslední chvíli před Afrikou na začátku roku 2012 dovybavil velkou a rychlou SD kartou. Víceméně pro případ, že bych se kromě focení rozhodl v Africe zkusit udělat s fotoaparátem Nikon D5100 i nějaké HD video. A mohlo se jet. A fotit. To hlavně. Video jsem totiž nakonec v Africe žádné nenahrával. Polarizační filtr pro objektiv Nikor 18-105mm jsem si pak pořídil až v létě 2012, když už jsem byl z Afriky dávno doma.

A jak to focení dopadlo a jak se mi fotilo? Dopadlo zhruba tak, jak jsem očekával. Udělal jsem spoustu chyb, mnoho věcí se mi nepovedlo, ale něco snad přece. S výslednými fotografiemi jsem ale z hlediska Nikonu i objektivů rozhodně spokojený, protože pokud se mi něco nepovedlo, byla to jen a jen moje chyba. Pokud jsem jeli na safari, automaticky jsem nasadil dlouhé sklo, tedy objektiv Tamron 70-300mm, jinak jsem většinou používal objektiv Nikor 18-105mm. Jak se mi s Tamronem podařilo fotografovat africká zvířata, na to se můžete v mojí fotgalerii z Malawi a Zambie, do které se dostanete kliknutím na obrázek fotografie antilopy. Prakticky všechna zvířata na téhle cestě fotografovaná v jakémkoli z národních parků jsou fotografována právě teleobjektivem Tamron 70-300mm. A mnoho z nich je přitom fotografováno na maximální ohnisko 300mm, tedy v přepočtu 450mm. Ve fotogalerii z Malawi a Zambie však najdete kromě afrických zvířat i mnoho dalších doufám zajímavých fotografií.

Když jsem sám začal subjektivně hodnotit svoje výsledky z afrického fotografování, které bylo vlastně prvním větším focením s novým fotoaparátem, mohl jsem říct, že mi připadá, že fotografie z Nikonu je opravdu fotkou. Ať už jde o kresbu, kontrasty, bokeh, nemám k tomu v podtatě připomínek. Při porovnávání s Canonem SX10 je to nebetyčný rozdíl! Při zvětšení fotografie na monitoru počítače na zobrazení pixelů 1:1 vypadají fotografie z obou Canonů jako směsice podivně poskládaných zašuměných bodů, zatímco fotka ze zrcadlovky Nikon vypadá pořád jako fotografie a vykreslení obrazu je pořád vynikající. Zrcadlovka Nikon mimo to taky zvládá mnohem lépe vysoké kontrasty. Přestože jsem nenašel na fotografii z Nikonu absolutní černou a absolutní bílou prakticky nikde, fotografie vypadají z hlediska kontrastu mnohem lépe vyvážené a to samé můžu říct o automatice pro vyvážení bílé. Bílá je opravdu prakticky vždycky bílá, a vlastně jsem teprve až s Nikonem zjistil, jak má Canon SX10 (a stejně tak taky D10) ujeté barevné podání a proč jsem z těch fotoaparátů měl vždycky tolik práce s úpravou fotografií. Jak říkám, byl to opravdu rozdíl. Zřejmý a viditelný. Přitom všem jsem mohl fotit i za ještě mnohem horších světelných podmínek, než bývalo možné s ultrazoomem.

Mnoho věcí, které se mi s Nikonem v Africe nepovedly, jsem pokazil já sám. Především díky tomu, že jsem byl na svůj nový fotoaparát ještě málo zvyklý, a že jsem s ním ještě mnoho nenafotil. Jinak se mi ale fotilo dobře. Foťák mi seděl a jeho ovládání bylo podstatně snadnější, příjemnější i zapamatovatelnější, než jaké bylo u Canonu SX10. Objektivy jsem měnil podle potřeby, i když samozřejmě asi ne tak často, jak bych býval měnil ohnisko na nějakém ultrazoomu. Výměna objektivu není sice nic složitého, ale přece jen to nějaký čas zabere. A člověk přitom musí být hodně opatrný a dávat pozor na skla, aby je zase hezky zakrytoval, uložil do batohu, a ten taky ještě nezapomněl zavřít! Objektiv Tamron 70-300mm mě překvapil svým slyšitelným zvukem při fixování redukce vibrací, ale taky třeba tím, jak je tahle redukce skvěle účinná. Při namáčknutí spouště se i v mých roztřesených rukách obraz neuvěřitelně zafixuje na místě, jako by už člověk koukal na fotku. U objektivu Nikkor 18–105mm jsem žádné takové výrazné zafixování obrazu nepozoroval. Nicméně redukce vibrací fungovala taky, protože když jsem ji při výměně objektivu neopatrnou manipulací nechtěně a nepozorovaně vypnul, hned to na výsledku bylo znát.

Velmi jsem taky u zrcadlovky Nikon ocenil rychlost ostření i fotografování. Sekvenční focení jsem použil mnohokrát, především na zvířata i jejich pohyb. I když jsem často na pohybující se zvířata volil bohužel příliš dlouhý čas, přesto se něco málo podařilo. Rychlost takto pořizovaných fotek po sobě byla ve srovnání s ultrazoomem několikanásobná, a to každopádně zvyšuje pravděpodobnost, že se něco z toho opravdu povede. Díky tomu, a taky kvůli některým experimentům, jsem ovšem přivezl fotografií domů z téhle Afriky zase podstatně více, než když jsem fotil výrazně pomalejším ultrazoomem. Bylo tedy z čeho vybírat, ale bylo s tím taky o to víc práce. Ale zase jí bylo mnohem míň s úpravou pořízených fotografií, i když jsem samozřejmě musel upravovat fotky, které s Canonem SX10 vyfotila Monika nebo s Canonem D10 moje žena Líba. Ale tak už to chodí, když chce mít člověk z Afriky sbírku fotografií takovou, aby s ní mohl být spokojený. Když jsem zmíněné africké fotografie postupně zpracovával, nabýval jsem zkušeností, co příště změnit, co vyfotit jinak, na co si dát větší pozor. A věřil jsem, že příště to bude jistě zase o kousek lepší.

Objektiv s vynikající světelností F1,8 a pevným ohniskem Nikkor 35mm, který jsem zamýšlel používat zejména v interiérech, jsem v Africe použil jen velmi výjimečně. Pořádně jsem ho však vyzkoušel a používal o pár měsíců později, kdy jsem se dostal na více než týden do Arménie. Objektiv 35mm jsem tam hojně používal nejen v temných interiérech arménských klášterů, ale taky po celé dlouhé čtyři večery jsem ho měl trvale nasazený u jerevanské zpívající fontány, kdy jsem se snažil zachytit její noční barevnou a neustále se měnící krásu a atmosféru. Jednu z takových fotografií vidíte vedle textu a na další barvy jerevanské fontány se můžete podívat v arménské fotogalerii, na kterou se dostanete kliknutím na obrázek fontány. Ve fotogalerii si pak můžete prohlédnout i další fotografie z Arménie. Naprostou většinu fotek z interiérů arménských památek jsem pak fotografoval právě přes "světlý" objektiv s pevným ohniskem, objektiv Nikkor 35mm. Ne, že by všechno bylo dokonalé, ale myslím, že něco se mi opravdu povedlo. Alespoň mě to stačilo. Kdyby tak byl tenhle objektiv ještě opatřen redukcí vibrací, tak by se s ním snad dala fotit ve tmě černá kočka. Ale to už bych asi chtěl moc.

Vrátím se teď ještě k ostatním dvěma objektivům. S postupujícím časem a dalším focením se mi pak přece jen začalo zdát, že objektiv Nikkor 18–105mm ve srovnání s Tamronem 70-300mm přece jen na delších ohniscích hůře ostří a začal jsem postupně pozorovat rozdíly ve fotografiích pořízených oběma objektivy. Tamron třeba i na stejných ohniscích v překrývajícím se rozsahu mnohem lépe ostřil a kresba na výsledné fotografii mi také připadá znatelně lepší. Nejsem žádný odborník, ale mně se to tak zkrátka jeví.

Jednu negativní věc bych na své zrcadlovce ve srovnání s mými předchozími přístroji bych však přece jen nalezl. Díky jejím vlastnostem a díky tomu, jak rychle fotí, jsem si přivážel domů z cest fotografií stále víc a víc. A tak i přesto, že úpravy fotografií, které jsem si vždycky při zpracování surového materiálu do svého archivu prováděl, byly mnohem jednodušší a rychlejší, ve výsledku to znamenalo práce stále víc a víc. Ale objektivně musím přiznat, že množství fotek, které s fotoaparátem kdekoliv pořídím, stále rostlo i díky tomu, že rapidně poklesla cena paměťových médií. Finančně nebyl problém koupit jakkoliv velkou SD kartu. Pro porovnání vězte, že SD kartu s kapacitou 32 GB jsem přikupoval k Nikonu zkraje roku 2012 za čtvrtinu ceny, než za jakou jsem si pořizoval SD kartu k Minoltě v roce 2004 o kapacitě pouhopouhých 256 MB, čili o více než stonásobně nižší kapacitě. Neskutečná změna za celkem krátkých ani ne osm let. Tož tak.