Asi dva měsíce po Canonu SX10 přibyl domů ještě jeden fotoaparát. A to jako náhrada podvodního Olympusu. Byl tedy opět pod vodu, dokonce až do deseti metrů. To já ovšem nikdy nedokážu využít, leda bych takový foťák utopil až někam na dno. A nevím, kdo by mi ho potom lovil. Stejně jako Olympus Mju 790, byl Canon D10 určen, kromě té vody, především pro moji ženu Líbu. Byl trochu větší, a mohutnější, ale Líbě se i ten docela zamlouval. I to bylo důležité, protože ženská holt bere takový fotoaparát taky tak trochu jako módní doplněk svojí kabelky. Po nákupu už ani nebylo moc času fotoaparát nějak zkoušet. Naučil jsem Líbu jen základnímu ovládání, které bylo velmi podobné mému Canonu SX10, a hned za pár dní s ním odjela do Portugalska.

Z fotek, které Líba z Portugalska přivezla, jsem se trochu zděsil. Vlastně ne trochu, ale dost. Fotky byly ostré jen uprostřed, čím více ke krajům, tím více byly fotky rozostřeny, až na téměř neúnosnou míru. A to i přesto, že Líba na mou radu při dostatečné kapacitě SD karty fotila na maximálních 12 megapixelů. Nevěděl jsem čím to je. Bylo mi to divné. O téhle velmi patrné závadě jsem nikde nenašel žádnou zmínku. Tentokrát jsem už nijak dlouho neváhal a Canon D10 šel do reklamace. Měl jsem jen strach, aby mi netvrdili, že je to vlastnost a nikoli vada. Ale nakonec to vada opravdu byla a foťák mi zhruba do měsíce opravili. Nicméně tahle už druhá negativní zkušenost značně otřásla mou důvěrou ve veškeré fotoaparáty značky Canon, ačkoli znám spoustu lidí, kteří si různé modely firmy Canon docela pochvalují. A hned jsem si vzpomněl na jednoho svého bývalého kolegu, který vždycky říkal, že holt z "kanónu" se střílí, s "kanónem" se nefotografuje.

Jinak ovládání měl model D10 hodně podobné modelu SX10. Naštěstí D10 nemá to podivné otáčecí kolečko, které je u SX10 spíše pro zlost. Taky by se výrobci asi něco takového dost špatně zvodotěsňovalo. Canon D10 neměl samozřejmě tolik možností při nastavení, jako SX10. Chyběly mu i takové věci, které používám, jako například nejnižší stupeň JPG komprese, nebo režimy priority času a clony. Ty by mně sice chyběly, Líba by je ale stejně nejspíš vůbec nepoužívala. Kompenzaci expozice však Canon D10 má, a tak jsem se Líbě trochu před cestou do Afriky snažil vysvětlit, k čemu je to dobré, a chtěl jsem, aby to trochu při vhodných příležitostech začala používat. A tak se taky začala alespoň trochu učit něco jiného, než jen mačkat spoušť. Nebylo však zrovna příjemné, že Canon D10 při každém vypnutí a přechodu do úsporného módu nastavenou kompenzaci expozice zapomíná. Různé scénické režimy, které Líba občas používala, se na rozdíl od Olympusu používat daly, a fotografie rozhodně nebyly horší, než na automatiku. Samozřejmě pokud se takový režim zvolil vhodně a rozmyslem.

Fotografie pořízené Canonem D10 se mi zdají téměř srovnatelné s těmi pořízenými Canonem SX10. Kresbu i ostrost měly fotografie z obou přístrojů dost podobnou, bohužel včetně u modelu SX10 popsaného slévání jasných barev, a včetně naprostého nezvládání kontrastů světel a stínů. Aberační vadu, na Canonu SX10 někdy dosti výraznou, jsem na fotkách z modelu D10 téměř nezpozoroval. Našel jsem ji opravdu jen málokde a nepříliš znatelnou. Optika Canonu D10 s trojnásobným zoomem touhle vadou zdaleka tolik netrpí, i když je podstatně menší. Když jsem si však vedle sebe umístil fotografie z obou Canonů, byla u obou evidentní naprosto odlišná barvená intenzita, i barevné ladění. Takže když jsem k sobě rovnal do archivu fotografie z obou fotoaparátů, musel jsem provádět výraznou úpravu barev tak, aby fotky vedle sebe vypadaly alespoň trochu podobně, a nebyly jedny jako z Marsu, a druhé jako z Venuše. Ta barevná odlišnost, řekl bych, se možná ještě trochu zhoršila po záruční opravě modelu D10. Připouštím, že ale mohlo jít jen o můj dojem. Tenhle problém jsem ale nepovažoval za zásadní, úpravou fotek jsem se s ním dokázal přijatelně vyrovnat, přestože dokonale se to nakonec stejně nepodařilo a bylo s tím navíc spojeno dost práce a dost času, který mi úpravy vždycky zabraly.

Pod vodou jsem Canon D10 vyzkoušel v podstatě až v Egyptě v roce 2010. Zato ale pořádně. Pod vodou byl po celých čtrnáct dní prakticky každý den a to většinou tak dlouho, až se mu vybila baterie. Protože jsem měl baterie sebou dvě, leckdy jsem tak byl ve vodě ještě další nezanedbatelný čas. Jediný problém jsem zaznamenal, že se mi párkrát zevnitř zarosil několika skvrnami displej, a to buď když jsem vlezl do vody, nebo z ní naopak vylezl ven. Poprvé jsem se hodně vyděsil, že mi do Canonu nateklo a že pozbyl svou vodotěsnost. Ale později už jsem to bral sportovně, protože to orosení kupodivu za dvě tři minuty zcela zmizelo. Pak se mi ještě asi dvakrát stalo totéž i s objektivem, takže jsem musel opět dvě tři minutky ve vodě s fotografováním počkat, jinak bych měl polovinu každé fotografie zamlženou. Mám za to, že to měl na svědomí velký rozdíl teplot, když byl foťák třeba chvíli vedle vychlazeného drinku, nebo naopak v černém plátěném sáčku, na který nějakou dobu plně svítilo ostré slunce.

A obrázky z podvodního snažení? Na některé egyptské se můžete podívat třeba kliknutím na obrázek rybičky. Dostanete-li se do příslušné fotogalerie, a můžete si tam prohlédnout více podvodních fotografií, jak jsem se snažil zachytit tu neskutečnou nádheru života v Rudém moři. Tady bych s fotografiemi vyjádřil vcelku spokojenost. Ne, že by se mi ty fotky extra vydařily, i když některé snad ano, ale pranic z toho, co se mi nepovedlo, nemůžu svádět na tenhle fotoaparát. Fotil jsem na vestavěný scénický režim pro fotky pod vodou, zkoušel jsem fotit i nějak jinak, ale podvodní vestavěný režim byl prostě pro podvodní fotky ten nejlepší. Blesk jsem zkoušel, ale to podle mne pod vodu nepatří. S tím jsem nezískal dobré zkušenosti. Vyfotil jsem toho ale pod vodou hodně. Dost jsem z toho dokázal vybrat, i když ještě víc jsem toho zahodil. Ale to je asi celkem normální daň fotografování pod vodou. Člověk si musí uvědomit, a z vlastní zkušenosti to můžu potvrdit, že fotografovat pod vodou jednoduché není. Jakmile dáte aparát pod hladinu, světla je okamžitě mnohem méně, a to i když jste těsně pod hladinou a svítí sluníčko. Navíc se světlo, jeho intenzita i barvy, pod vodou strašlivě mění i sebenepatrnějším natočením fotoaparátu. A to jak směrem do stran k jinému úhlu sluníčka, tak s ještě větším důsledkem při natočení fotoaparátu směrem do hloubky. Málo světla pod vodou znamená relativně dlouhý čas potřebný pro snímek, což u pohyblivých rybek znamená problém s ostrostí. A málo světla rovněž znamená malou hloubku ostrosti, což v případě, kdy s vámi vlna cloumá na opačnou stranu, než s fotografovanou rybou, zase znamená problém s ostrostí. To, co zaostříte, vzápětí totiž vyfotíte z už jiné vzdálenosti. Ke konci dovolené jsem měl podobných problémů méně, protože se moře velmi zklidnilo, a já jsem taky nabyl více zkušenosti, více jsem se soustředil na fotografovanou rybičku, někdy i pořádnou vele-rybu, abych ji zachytil pokud možno při minimálním pohybu. Poslední dva dny jsem zkusil použít Canon D10 také jako kameru, a myslím, že to taky nedopadlo úplně špatně, i když film jsem z těch záběrů nevyráběl.

Nakonec bych tedy Canon D10 vzhledem k jeho velikosti a určení nehodnotil nijak špatně. Po opravě a trochu delším fotografování se mi zdál být celkem dobře použitelný jak ve vodě, tak na souši. A především pro Líbu asi plně postačující. Pokud by vás zajímalo trochu víc, můžete si přečíst třeba nějakou z recenzí fotoaparátu Canon PowerShot D10, kterou si jistě na internetu dokážete najít.

Moje žena Líba pak tenhle fotoaparát používala více či méně do roku 2016 a pak už sloužil jenom mně pro podvodní fotografování, naskytla-li se někde příležitost. A moc už té příležitosti nebylo. Naposledy jsem s Canonem D10 fotografoval cichlidy v jezeře Malawi v roce 2020. To už mi dávno ze tří baterií, které jsem měl, fungovaly jenom dvě a to ještě tak nějak divně. Kontakty ve foťáku už byly nějaké divné a většinou jsem musel kontakty na baterii lehce navlhčit nasliněným prstem, aby se baterie ve foťáku vůbec "chytla". Vzhledem k tomu, že už zkorodovaly i některé šroubky na těle fotoparátu, bylo jasné, že Canon D10 už v podstatě dosloužil, a jestli bych měl někdy jet na nějakou lokalitu, kde by mělo být krásné, a nějaké delší šnorchlování, budu se muset poohlédnout po něčem jiném.

Na cestu do Kostariky v roce 2023 jsem ho ještě zkoušel, kdyby by sis s ním třeba Líba chtěla pod vodou něco vyfotit, ale baterie se už vůbec nedaly do foťáku nainstalovat. Stejně jsme nakonec v Kostarice nešnorchlovali kvůli velkým vlnám a já už měl stejně pod vodu na fotografování něco jiného. Tím tedy veškeré fotografování s Canonem D10 definitivně skončilo.