V Sabangu dojedeme až k moři a na velkém parkovišti z aut vystupujeme. Tady v Sabangu je výchozí místo pro návštěvu národního parku Svatého Pavla s proslulou podzemní řekou, která přitahuje turisty z celého světa. Parkoviště je tu dost plné a turistů je kolem nás víc než dost. Vládne tu, zdá se, docela zmatek. Ale na první pohled je zřejmé, že z místních nikdo nikam nepospíchá. Mám dojem, že jenom turisté tu chaoticky pobíhají z místa na místo a snaží se někam spěchat a něco dohonit. Marně. Filipínci prostě mají svoje tempo a k nějakému jinému je zřejmě nikdo nedonutí. Vzhledem k tomu množství lidí i odplouvajících loděk to vypadá, že bychom museli stát u lodiček do podzemní řeky s ostatními turisty pořádně dlouhou frontu. Martin proto dostane nápad. Obrací náš denní program tak, že nejprve si dáme koupačku a pak teprve pojedeme do jeskyně. Původně to mělo být naopak, ale je to vlastně jedno. Nápad se to nezdá být špatný. Ještě však netušíme, jaký tohle rozhodnutí později vezme obrat. Pro teď s tímhle nápadem všichni okamžitě a rádi souhlasíme. Zanedlouho toho však budeme litovat.

Tady v Sabangu vidíme nádhernou zátoku s dlouhou pláží. A skoro nikdo na ní není! Všichni turisté jsou tady v přístavu a nastupují na loďky. Postupně odplouvají napříč zátokou k jeskyni s podzemní řekou v parku Svatého Pavla. Na moři se z loděk vytváří takový podivný vláček. Vidíme taky, že v tom relativně dost silném příboji, který tu buší do pobřežního betonu, není nastupování do zběsile se kymácejících lodiček tak úplně jednoduchou záležitostí. Třeba to časem bude lepší. Martin teď jenom zajistí potřebné lístky na loďky. A protože se rozdělujeme zase na dvě skupiny, je polovina lístků jen jednosměrná. Turisticky zdatnější, ti s Martinem půjdou k podzemní řece trekem někudy džunglí. Na lodičce pojedou jenom nazpátek, zatímco my ostatní na ní poplujeme v obou směrech. U mě je to jasné a Líba se do treku taky rozhodně nehrne, když se místo toho může vyvalovat na pláži a především na sluníčku. Teď ale ještě půjdeme na pláž všichni pohromadě. Každý se tak může před cestou k podzemní řece nejprve trochu opalovat a zaplavat si v moři. Rozdělíme se až později. Já se teď tady hodlám hlavně vykoupat a plavat. Moře i ty hřmící vlny mě opravdu lákají. Zatímco nějaké opalování vůbec ne. Ale Líbu zase ano.

Téměř opuštěná pláž je boží. Vysypeme se do bělostného písku a jenom koukáme, aby z té spousty vysokých kokosových palem u pláže nám některá svoje těžké kokosovým mlékem naplněné ovoce nezačala házet na hlavu. Neváhám, a okamžitě mizím ve vodě. Moře je tu báječné, teplé, a tahle pláž v prostředí tropického ostrova s jeho zašpičatělými zelenými vrcholky okolo mi připadá neskutečně krásná a nepřekonatelná. Ani nevadí, že za pláží a palmami je několik ubytovacích resortů nebo restaurací, protože nejsou za tou zelení ani moc vidět, a navíc tu skoro nikdo nechodí, jako by tu kromě nás nikdo jiný ani nebyl. A k tomu ten nádherný a příjemně masírující příboj! A nebo ty úchvatné vlny! Prostě ráj. Tropický ráj, jak má takový ráj vypadat.

Ve vodě je to docela síla. Moře neúnavně burácí a ty převracející se vlny člověka rychle unaví. Dál na moře se raději nepouštím, neboť na několika místech je tu varování před silnými mořskými proudy. A ty proudy jsou dosti znát i tady na mělčině. I tam, kde třeba ještě postačím. Jen pár minut tu ve vlnách dovádím, a voda mě hned odnese hezký kus stranou. Ale mně souboj s mořem, s vlnami nebo proudy, nikdy moc nevadil. A koupačka je to báječná! Na pláži na suchu vydržím jen malou chvilku, kdy se snažím trochu ty krásné vlny vyfotit, ale pak šup zase do vody! Vlny a teplé moře, to miluju. Na pláži jsme sami, tropy okolo, to prostě nemá chybu! Paráda. No ale nastává čas rozdělit se na zmíněné dvě skupiny. Trekaři, co si troufají na náročnou nejmíň dvouhodinovou cestu džunglí s Martinem a nebojí se jeho zcela nefilipínské rychlostí nazývané "lážo plážo", se pomalu oblékají. My, co pojedeme pohodlně na lodičce, my ještě máme čas a zůstáváme na pláži. Nakonec jako slabší povahy popřejeme těm silnějším šťastný trek, a silnější nám slabším zase klidnou plavbu. Krátce po půl dvanácté se nám trekaři vzdalují po cestičce kdesi za palmy a směrem ke strmým kopečkům, kudy vede chodník džunglí.

Znovu se jdu nechat namasírovat palawanskými vlnami. Ta masáž je báječná a nestojí přitom vůbec nic. Až kolem poledne necháme sluníčko, aby nás trochu osušilo, a vydáváme se podél pláže k přístavu. Pochopitelně chceme loď a Luděk ukazuje zakoupené lístky. Ale ouha! Nikam prý nepojedeme. A támhle do pokladny si máme dojít, aby nám vrátili peníze. Moře je prý příliš rozbouřené a plavba moc nebezpečná. Tak. A je to. Ouha, ouha, ouha! Tak ten nápad nejdřív se vykoupat nebyl vzhledem k téhle nečekané zradě zase tak úplně nejlepší. Ale je fakt, že teď jsou vlny o hodně větší, než po ránu. A kdo to mohl tušit? Vidíme, jak ti, co od jeskyně připlouvají, a někteří se možná jen rychle vracejí, aniž tam byli, mají problémy se z té kymácející se loďky a z těch vln nějak na břeh vůbec dostat. I ty lidičky se na vlnách zmítají mnohem víc, než ráno. Leckdo se té burácející mořské vody jistě i naloká. Ani samotné přiblížení ke břehu, kde by se dalo vystoupit, není s těmi vratkými loďkami nic jednoduchého ani bezpečného. Tady okolo přístavu ty vlny vypadají opravdu hrozivě. I na molo, které po ránu bylo ještě skoro suché, teď útočí a vysoko stříká vlna za vlnou.

Tyhle vlny, co se mi prve ještě tolik líbily, nás teď ošidí o poznání krasové řeky, údajně nejdelší podzemní sjízdné řeky na světě. Mrzí nás to. Hodně. No, ale co můžeme dělat? Ještě horší je, že se máme před jeskyní sejít, máme tam na sebe počkat, a trekaři sebou dokonce ani nemají vstupenky do podzemní řeky. Chceme dát nějak vědět Martinovi, ale na SMSky nereaguje a ani nemůže, protože mu vůbec nedojdou. Tam v džungli asi budou všechny mobily úplně mimo signál. Tak co teď s tímhle průšvihem?