Na hotelu Greenview se vracíme do pokoje, který jsme měli dostat původně. Teď už je volný. Dáme si rychlou sprchu a abychom všechno stíhali, ještě před ní si objednáváme dole v restauraci večeři. Po sprše trochu balíme, ale večeře už by měla být, tak toho moc nepobalíme. K večeři jsem objednal nějaké vepřové nudličky s brambory. A k tomu je pochopitelně rýže. Večeře není nic moc. Stejně ale není čas si ji nějak vychutnávat, protože už za chviličku máme schůzku s Martinem.

Martin nám udělá krásný a poučný výklad o Filipínách. Dozvíme se spoustu zajímavostí a podrobností, například o etnickém složení a jeho vzniku postupnou migrací, o politickém systému, o historii, o španělské kolonizaci a americkém osvobozování. Do přílišných podrobností zabíhat nebudu, protože jsem byl pozorným posluchačem a většinou jsem pečlivě poslouchal, aniž bych si psal zápisky. Proto jsem díky množství informací a zejména vzhledem ke zřejmému kornatění mých tepen zvanému odborníky skleróza mnoho z toho téměř ihned zapomněl. O Filipínských tisíci ostrovech, vulkanické činnosti, o španělské kolonizaci i o vztahu Filipínců k Američanům jsem už něco napsal, tak jen stručně zmíním pár dalších informací, které mi alespoň trochu uvázly v paměti. To, že těch více než sedm tisíc ostrovů má rozlohu skoro 300 000 čtverečných kilometrů, že Filipíny jsou republikou s dvoukomorovým parlamentem, že hlavou státu je prezident, který zároveň stojí v čele vlády, pro mne až tak zajímavé není. Řekněme si jen pár dalších věcí, které mi připadají zajímavější a které jsem si nějak stačil zapamatovat, částečně poznamenat, a nebo jsem si je dodatečně znovu nastudoval.

K politické situaci stojí za zmínku to, že na Filipínách už delší čas dochází k boji muslimské komunity z jižní části Filipín, zejména na ostrově Mindanao, za svobodu a sebeurčení, a tamní separatistické hnutí se neštítí ani ozbrojených konfliktů nebo únosů. Díky tomu se do jižních částí Filipín a na ostrov Mindanao nedoporučuje turistům cestovat, i když za poslední rok prý v této oblasti došlo k výraznému zlepšení bezpečnostní situace. A ještě dodám zajímavost, že poslední vojenskou základnu na Filipínách Američané opustili v roce 1992, tedy zhruba rok poté, kdy poslední ruský voják opustil území tehdy ještě Československa. Rozdíl ale bude nepochybně hlavně v tom, že Američané tu Filipíncům všeobecně nikterak nevadili, což se o naprosté většině Čechů a Slováků a ruských okupačních jednotek rozhodně říci nedá.

Protože našince často zajímá v takovýchhle vzdálených zemích především vzdělávací a zdravotní systém, řekněme si krátce něco také k tomu. Filipínské děti mají určených šest let povinné školní docházky. Ta jediná je jim poskytována zdarma. Následuje-li čtyřleté studium na střední škole, už si ho musí platit. Stejně jako případné následující vysokoškolské vzdělání. To ale není srovnatelné s naší vysokou školu, ale spíše s naší střední, protože po filipínské škole ještě může student absolvovat vzdělání univerzitní. A zdravotnictví? Existuje tu zdravotní pojištění, nicméně to základní má šedesátiprocentní spoluúčast. Lepší a taky podstatně dražší pojištění si většina Filipínců nemůže dovolit a proto se na náročnější léčbu svých blízkých musí poshánět a posbírat finance z celé rodiny. Rodinný systém se tu právě takovýmito poměry udržuje funkční a je opravdu nezbytným předpokladem přežití obyčejných lidí na Filipínách.

Minimální mzda je na Filipínách stanovena na 400 pesos denně, což ale platí jen pro ty, co mají stálé zaměstnání. Ti, co mají smlouvu na omezenou dobu, ti mohou mít i podstatně méně. A proto tu takhle zaměstnaných lidí je hodně, ne-li většina. Tahle skutečnost se tu také ospravedlňuje faktem, že při výměně lidí zaměstnavatelem dochází i k jakémusi sociálnímu vyrovnání, když práci dostane jednou ten, a podruhé zase jiný. A taky prý si tak lidé své práce mnohem víc váží. No, zkrátka bych řekl, že všechno se dá nějak odůvodnit a ospravedlnit. A nebo se taky dá říct, že všechno špatné je k něčemu dobré. Každopádně je zájmem každého Filipínce, aby si zajistil stálou práci se stálým platem. Skoro každý chce být státním zaměstnancem či úředníkem, nebo také vojákem či policistou. To jim právě zajistí stálý plat i s pozdější výsluhovou penzí.

Cizinci mají na Filipínách velice omezené možnosti vlastnit majetek, zejména půdu a tedy mají i velice komplikované možnosti podnikání. Podnikatelská aktivita cizinců se proto zhusta odehrává prostřednictvím nějakých domorodých obyvatel, ať už jde o obchodní partnery, nebo třeba i příbuzné. V této souvislosti je nepochybně velice zajímavé, že Filipíncem se žádný cizinec nemůže stát. A to dokonce ani sňatkem. Filipíncem se prostě musíte narodit. Jestli se vám to nepovedlo, máte smůlu. Filipíncem už nikdy nebudete.

Martin nám řekl ještě spoustu dalších zajímavých informací. Bylo zřejmé, že Martin svoje Filipíny dobře zná a že tu už mnoho let žije. Pověděl nám o Filipínách mnohem víc, než jsem si mohl zapamatovat. A víc, než by bylo zajímavé napsat. Ale tehdy tam pro nás, kteří jsme se rozhodli svou dovolenou strávit právě tam, na Filipínách, to rozhodně zajímavé bylo. Velmi.