Po Martinově seznamovací přednášce o Filipínách odcházíme z hotelu Greenview jen asi necelých 200 metrů nahoru do svahu. Je to vlastně za rohem a je tu bar s názvem Friends, z vnějšku označený cedulí "COUNTRY MUSIC RESTAURANT". Baru se uvnitř ale moc nepodobá. Spíš tahle podivná temná špeluňka se starými dřevenými stoly připomíná nějakou zapomenutou hospůdku páté cenové skupiny. Ale dnes večer tu má být živá muzika a v kapele hraje na kytaru a hlavně taky výborně zpívá náš teď už starý známý Elvis.

A tím je jasné, jak tenhle Filipínec přišel ke své přezdívce. Dnes už ale Elvis nemá tohle jméno jen jako přezdívku. Elvis je nyní Elvisem i svým občanským jménem. Nějak si do dokázal zařídit. Elvis je vůbec šikovný kluk, tedy pokud jste osmatřicetiletému Filipínci ochotni říkat kluk. Rozhodně ale jako kluk vypadá, a myslím, že těch osmatřicet by mu rozhodně málokdo nehádal. A šikovný je proto, že kromě svého muzicírování a průvodcování po rýžových terasách byl také třeba ještě v oficiální reprezentaci Filipín v řeckořímském zápase.

V Elvisově kapele hrají další tři muzikanti. K pivku San Miguel jejich muzika perfektně sedí. Zahrát umějí ledasco: americkou country, oldies nebo i folk z šedesátých a sedmdesátých let, a krom dalšího i filipínské písničky podobného ražení. Zvlášť jedna, kterou si u Elvise objednal Martin, se mi moc líbí. Zaujala mě hned na první poslech. Jmenovala se "Anak" a pokud jsem Martinovi dobře rozuměl, je to nějaká balada o rodičích a dospívání jejich děcka. Anak prý znamená dítě. Večer je to báječný, ale jednu chybu přece jen má. Už o půl desáté, jak stanovují zdejší pravidla, je tady v horách pro hospody a bary všeobecná zavírací hodina. Nezbývá tedy, než odejít na hotel. Tu Martinovu oblíbenou písničku si při odchodu kvůli spoustě jiných už moc nepamatuju. Přijde mi to líto. Fakticky se mi líbila a už ji nejspíš znovu neuslyším.

Venku v obchůdku ještě nakupujeme kolu. Náš rum jsme sice bohužel ráno rozbili, tedy samozřejmě, že já ho rozbil, ale Radka s Milošem nás zvou na rum, který od nás mají v důsledku toho, že na nás v Manile na pivu nezbylo nic na placení. A nedají jinak, než že prý musíme ten rum vypít společně. A tak si večer prodloužíme tím, že ještě posedíme při rumu. Mají ho tady opravdu moc dobrý, i když je o trochu slabší, než ten náš. Dobíjím si přitom baterky do foťáku, což tady není jen tak. Elektrická zástrčka je jen dole v hospodě a je pikantní, že za nabíjení baterií se tu musí platit, zatímco připojení na wifi je na požádání zdarma. S rumem skončíme, až když nám dojde Coca-cola. Já pak ještě musím dopsat deníček. Musím navázat na pár zápisků, které jsem si stihl napsat mezi rýžovými políčky u Elvise a na pár poznámek z Martinovy přednášky. Líba zatím připravuje a balí věci na zítra. A teprve teď, když máme oba hotovo, je čas jít spát.