Jedoucí filipínský luxus plný zimy, světla a kraválu jsme nakonec jakž takž zpacifikovali. Klimatizaci jsme ucpali všude, kde se jen dalo. Někdo pak utrhl i dráty od nejbližšího reproduktoru. Řidič zůstával v klidu. Řídil. Zato nám ale vůbec nezhasnul, a hudbu taky neztišil ani trochu. Spíš ještě na hlasitosti přidal. Asi abychom měli náhradu za reprák vyřazený z provozu. Topení nám ten bídák nezapnul, ba dokonce za celou tu mrazničku ani nevypnul. Ta totiž s postupujícím časem přece jenom začala fungovat a dávala nám to velmi nepříjemně na vědomí. A tak jsem nucen hudbu a pravidelné hučení autobusu vypnout ve svých uších a pokusit se všechny ty zvuky vůbec nevnímat. Naštěstí já tohle dokážu. Před světlem pak už jednoduše zavírám oči a před zimou mě ochrání navléknutá mikina. Tak jedeme. "Snad to nějak přežijeme!", pomyslím si ještě, než spokojeně usnu.

Ten lotr za volantem pravděpodobně nemá spokojené cestující rád. Sotva po půlnoci na chvíli usnu, probudí mě o půl jedné zastávka. Kruci! Ale nakonec se jen schoulím na sedadle, zastávku zcela ignoruju a z autobusu ven ani nevylezu. Spím dál. Ven se rozhodnu jít až za další čtyři hodiny při příští přestávce. Jinak celou dobu spím a vůbec netuším, kudy a kam nás tenhle růžový autobus s růžovými závěsy odváží. Ani si nevšímám, co se kolem venku děje. Jen krátce po druhé přestávce zaznamenám za oknem dva po silnici kráčející průvody Filipínců s pochodněmi a jeden na bok převrácený jeepney. Probudím se pak až o půl sedmé. Kolem už není žádné město, a až na výjimky ani žádná obydlí. Jedeme džunglí a horami, kde se jen občas objeví ojedinělé domky obdivuhodně vystavěné ve strmých svazích. Z okna vidím ostře řezané vrcholky kopců i hluboká údolí. A všude samá zeleň. Dalo by se říct, že tady roste všechno a že to všechno roste úplně všude. Silnice se tou zelení pomalu vine a pořád stoupá kamsi nahoru do stání. Je betonová. Mám podezření, že asfalt tu mít nemohou proto, že by se ve zdejších podmínkách za pár dní asi taky začal zelenat. Tenhle okolní terén za okny zůstává dlouho stále stejný. Typická tropická horská krajina sopečného ostrova Luzon.

A pak už přijíždíme do Banaue. Autobus na malém parkovišti uprostřed kopce zastaví a my tady vystupujeme. Je už dávno den a naše rozespalé mžouravé oči se nám snaží otevřít pichlavé horské sluníčko. Přesedáme na připravený jeepney, do druhého putují naše zavazadla. Cesta do hotelu je ale kratičká. Skoro to nestálo za řeč. Snad jen, že by nám odvezli naše zavazadla, ale jinak jsme ten kousek klidně mohli jít pěšky.

V hotelu ovšem nastanou menší zmatky. Teď ráno na mě a Líbu ještě nevychází žádný normální volný pokoj. Máme se stěhovat do nějakého jiného, náhradního. Kamsi nahoru pod střechu. Ale tam neteče v umyvadle voda a krátkým pohledem na toaletu zjišťuju, že záchod taky nesplachuje. Tady teda nebudeme! Uvidíme, co bude dál, teď to už nevyřešíme. Zůstáváme nejprve na chodbě a zavazadla si pak uklidíme k těm šťastnějším, co už pokoj mají. A přitom, při onom několikerém přenášení zavazadel sem a tam, si nakonec zapomenu zapnout batoh a stane se hotové neštěstí: z batohu mi vypadne láhev plná rumu! Na prkenné podlaze se skleněná láhev rozbije a vzápětí se rozvoní báječnou rumovou vůní snad celé Banaue. Toho rumu je škoda. Ne té dvacky, kterou stál, ale toho dobrého a lahodného rumíčku je mi vážně líto. Voní tu teď všem pod nos a personál hotelu má co uklízet Měli pro nás mít pokoj a bylo by to! "To mají za trest!", utěšuju sám sebe, abych se nějak vyrovnal se ztrátou toho rumu.

Hotel v Banaue, v němž jsme, a my s Líbou zatím vlastně ještě nejsme, ubytováni, má příznačné jméno: Greenview. Tohle jméno sedí. Výhled z hotelu je totiž opravdu zelený. Hotelová budova je postavena nad kolmou skalní stěnou, pod níž v hloubce asi sto metrů teče malá říčka, která má celé to hluboké údolí, do kterého právě hledíme, na svědomí. Na údolních svazích vidíme zelené stráně, pod námi pak domky posazené kolem řeky a stoupající odtud nahoru do svahů, kde začínají první terasy s rýžovými políčky. Ty se ve vyšších partiích tohohle údolí táhnou dál a dál, stále někam nahoru. No a po výhledu z malého balkónu a rychlém ubytování spočívajícím v zásadě jen přenesením zavazadel na pokoje se v tomhle postarším a jinak docela příjemném hotýlku nasnídáme. Následuje krátký odpočinek a malá chvilka nicnedělání po které se už chystáme na svůj první výšlap do proslulých rýžových políček oblasti Banaue.

Před hotelem na nás čeká bílý nepomalovaný jeepney, který se spíš podobá malému náklaďáčku skříženému s autobusem. Pyšní se jen jedinou ozdobou, jediným obrázkem. Jen nevím co ta malůvka vpředu na masce má znamenat. Obrázek zubaté lebky s andělskými křídly! Radši nad tím nebudu dumat. Sedíme vzadu na podélných lavicích, ale najde se hned několik odvážlivců, kteří si vylezou na střechu a usadí se tam. Vůbec přitom nedbají jistě neblahého znamení na přední masce auta. Na střechu naši hrdinové vylezou po žebříku a ti hbitější stihnou mít pod zadkem rezervní kolo. A protože většina těch, co jedou střeše jeepney, se sestává především z řad kuřáků, nechybí mezi nimi ani Líba.