Rušnou, živou, a lidmi i auty přeplněnou ulicí se pak od metra dostaneme na hotel. Já i Líba máme dnes docela hlad a tak jdeme s Karlem a s Luďkem na večeři. Opět zamíříme do obchoďáku Robinsons. Odmítneme tu hodně drahé vietnamské jídlo ve vietnamské restauraci a skončíme v jiné, pro změnu v mongolské. Líba si objedná nudlovou polévku s kuřecím masem, já s Karlem zatoužíme po vepřovém s nějakým čínským názvem a Luděk nakonec jinak na něco, jak říká, klasického a zmizí někde mezi fastfoody, které nemají svůj vlastní prostor se stoly, jako restaurace v téhle části obchoďáku. Jídlo, které nám přinesou, nemůžeme nepochválit. Je moc dobré a zvlášť když si člověk uvědomí, že v přepočtu na české koruny to vychází ani ne na padesátku. Na druhou stranu jídlo zase nijak výrazně nevybočuje z toho, co by člověk normálně očekával. Prostě velice slušná večeře za pár korun.

Při návratu na hotel s Líbou kupujeme v malém krámku asi šest zhruba čtvrtlitrových lahviček filipínského rumu. Když jedna přijde v přepočtu asi na dvacku, nekupte to. Chceme je rozdat a alespoň takhle srovnat s včerejší hospodskou partou to, že nás včera večer v hospodě už nezbylo žádné placení. Na hotelu se pak už jen rychle vystřídáme s ostatními ve sprše a asi ve čtvrt na deset nás mikrobusy se všemi zavazadly dopraví na autobusový terminál. Dnes nebudeme mít postel, ale noční přesun autobusem do Banaue. Do městečka v horách severní části ostrova Luzon. S Milošem si na autobusovém terminálu ještě chceme před odjezdem dojít pro pivo. Martin nás ale varuje, že na veřejnosti se na Filipínách alkohol pít nesmí, abychom tady mezi těmi lidmi s pivem zalezli raději někam dozadu. Jelikož se nám ale nikam zalézat nechce, obalíme si koupené pivo neprůhledným igelitem, který nám od něčeho zbyl. A je to! Takhle pivo na veřejnosti určitě pít můžeme, protože nikdo nemůže poznat, co to vlastně pijeme. A ještě od Martina dostáváme jedno varování. Máme se připravit na to, že nás v autobuse začnou řádně mrazit klimatizací. No, to už znám z Mexika. Proto mě to ani zvlášť nepřekvapuje. Klimatizace je asi i tady známkou luxusu, a proto nám musejí předvést, jaký ten luxus je dokonalý. A jak nám klimatizaci nejlépe předvedou? Tím, že nás pořádně vymrazí. Jo, jo. To známe.

Filipínský autobus s podivně růžovými záclonkami, do kterého nás Martin nakonec vyšle, není nic moc. Jediným luxusem, který tu mají, bude zřejmě ta klimatizace. Sedadla před cestujícími nemají jedinou kapsu, není na nich ani nad nimi jediný háček. Není si tak co kam položit, není kam co zastrčit, ani se nikde nedá nic pověsit. Všechno si musíme držet na klíně. Pak nám pustí video. Vida. Asi další luxus. Ale americký akčňák, který nám pustí, mě absolutně nebere. Chystám se v nejbližších okamžicích usnout. Pak ale zjišťuju, že oni nás asi jen tak spát nenechají. A že nám nejspíš ani nezhasnou. Ne že bych kvůli tomu nemohl spát, ale mám jiný nápad. Můžu toho světla využít k tomu, abych si dopsal svůj deníček. Během dneška moc příležitostí ke psaní nebylo a nerad bych se dostal do přílišného skluzu. A navíc, při mé s věkem postupující skleróze, stále víc událostí, informací a zážitků dokážu brzy zapomenout.

Svůj deníček píšu dlouho, přece jen se toho od rána přihodilo hodně. A celou tu dobu autobus stále projíždí dosti pomalu po šíleně drncajících silnicích. Píše se mi proto hrozně špatně, a sám po sobě to kolikrát vzápětí ani nemůžu přečíst. To bude zase doma luštění! Když se občas během psaní kouknu oknem do potemnělého okolí, zjišťuju, že pořád ještě jsme kdesi v Manile! Několikrát taky zastavujeme, aniž kdo tuší proč. Nakonec se u nějakého pneuservisu autobus dvakrát otáčí kolem dokola, jako by se řidič chtěl rozhlédnout do okolí, na kterou stranu pojedeme. Ó, to bude tedy dnes z Manily dlouhá cesta! Přesně v okamžiku, kdy udeří půlnoc, dopisuju do svého sešitku už poslední dnešní řádky. A stále ještě na ně mám světlo. Komu to světlo při spaní vadí, má jednoduše smůlu. V tomhle autobusu se nevyspí. To neplatí o Líbě, která vedle mě už dávno spokojeně spinká. Jí na spaní nevadí, podobně jako mně, skoro nic. Mraznička, před kterou nás Martin varoval a kterou jsme očekávali, se zatím taky nějak nedostavuje. Což je každopádně dobře. Možná to je ale tím, že jeden průduch klimatizace nad našimi hlavami už byl ucpaný kýmsi, kdo tu cestoval před námi, a ten druhý jsem dost brzy ucpal já igelitem, který mi zbyl od již druhého dopitého piva. Vida, k čemu se ten igelit nakonec ještě hodí!

Za okny se pořád objevuje a zase mizí nějaká zástavba a blikají na nás dozadu ubíhající světla obydlených domů i rozsvícených ulic. Když odkládám tužku a notýsek, stále ještě světla uvnitř autobusu svítí. Film už neběží. Pustili místo něho nějakou šílenou hudbu. Je čas přestat vnímat celé okolí a obrátit se ke spánku.