Barma je země, jak už jsme se zmínil, sužovaná svou vojenskou vládou, která se dostala k moci po převratu začátkem šedesátých let dvacátého století, po kterém vyhlásila jako svůj program cestu k socialismu. My starší si pamatujeme dobře, co taková cesta k socialismu přinese. Ztrátu svobody, nedostatek zboží, rozkvět černého trhu, a postupný úpadek celé společnosti. V roce 1990 pak vojenská junta i přes všelijaké údajné volební machinace prohrála všeobecné volby vynucené nástupem prodemokratického hnutí. Odmítla však předat moc, zvolené poslance z řad opozice uvěznila, a opoziční vedoucí představitelku drží od té doby s krátkými přestávkami v domácím vězení. Proti vládě se konalo již mnoho masových demonstrací. Jakýkoli odpor proti vládnoucímu režimu byl vždy ale velmi tvrdě potlačen. Poslední demonstrace a projevy odporu vůči vládě se v Barmě konaly necelého půl roku před naším příjezdem. Tentokrát byly vedené zejména početnými mnichy, kteří v Barmě požívají veliké úcty.

Za dobu našeho poznávání Barmy jsme už žádné nepokoje ani demonstrace nezaznamenali. Ani armáda či policie nebyla nikde na ulicích a na cestách příliš vidět. Dá se říct, že v zemi byl klid. Ale někde v pozadí, pro nás nenápadná a téměř neviditelná, tu armáda a policie určitě je. Bylo velmi znát, že naši barmští průvodci i další lidé, hlavně ve městech, se bojí. Že se bojí mluvit o politice či vojenské vládě, je-li kdokoliv další na blízku. Všelijakých špiclů a udavačů je prý mnoho. Poznali jsme, jak moc se místní lidé bojí udělat cokoliv, co by mohlo být považováno za nějaký prohřešek proti vládnoucímu režimu, proti jeho nařízením, zejména proti jeho politice a způsobu vlády. Velmi nás také nabádali, abychom se s lidmi raději o politických otázkách nebavili, a abychom nefotografovali vojáky a policisty. Odmítali zastavit náš autobus, pokud jsme se nacházeli v blízkosti kasáren či jiných vojenských objektů. Nesměli jsme dokonce fotografovat ani u státem zřízených čerpacích stanic. A pokud se někdo náhodou zapomněl s foťákem u okénka našeho autobusu, třeba jenom proto, že nepostřehl, že odbočujeme načerpat naftu, hned na něho zaměstnanci pumpy zběsile mávali a našim barmským průvodcům hrozili.

V Yangonu nám třeba Kopwint ukazoval, kde a kterým směrem drží v domácím vězení disidentku a představitelku opozice Aung San Suu Kyi. Nabádal nás ale, abychom se v okolí zbytečně příliš nepotulovali. A opatrně se přitom rozhlížel, zda tenhle krátký hovor někdo neposlouchá. Udavačem a donašečem tu může být kdokoliv. Ale Kopwint měl jinak dost příležitostí nám říci opravdu všechno. Na mnoha místech jsme byli sami, bez kohokoli, kdo by mohl naslouchat. Většinu informací jsme se dozvěděli přetlumočených od Lukáše, který s Kopwintem často vedl dlouhé tiché rozhovory.

Všechny hotely a ubytovací zařízení, kde jsme spali, musejí mít licenci pro ubytování zahraničních turistů. Po všech je vyžadováno, aby s námi vyplnili formulář s osobními údaji a informacemi, odkud jedeme, kam pojedeme odtud, jak dlouho se zdržíme, jaký je účel naší zastávky a tak podobně. Jinde vyplňujete podobný formulář na hranicích, tady v každém hotelu. Nabyl jsem z toho dojem, že vzhledem k tomu malému množství turistů, jaké v Barmě je, o nás takhle policie či vládnoucí armáda může mít dost dokonalý přehled. Skoro jako by nás sledovali.

Na druhou stranu jsme zaznamenali, že se tu běžně děje spousta věcí, které jsou prý taky zakázané, ale kterých se nikdo nebojí. Jsou zřejmě režimem mlčky tolerovány, neboť nejsou pro vojenskou juntu politicky důležité. Neohrožují jejich moc, jejich vládu, ani jejich životy. Například se na ulicích běžně prodává betel. Přestože je to taky zakázané, nikdo se toho nebojí. Žvýkání halucinogenních betelových oříšků zabalených do betelového listu s dalšími chuťovými přísadami, vytváří v ústech sytě červené šťávy. Betel je v Barmě hodně rozšířen, žvýká tu kde kdo, mladí i staří, chudí i bohatí. A samozřejmě i mnoho mnichů, ačkoliv omamné látky buddhistická víra zakazuje. Červené fleky najdete všude. Na ulici, na veřejných i posvátných místech, i v mnoha chrámech. Při prvním pohledu se může zdát, že je to krev, ale jsou obyčejné plivance domorodých obyvatel žvýkajících betel. Jde o návykovou záležitost, i když samozřejmě jako na všem, i na betelu můžete najít pozitivní a v určitých případech dokonce i žádoucí vlastnosti. Prý dokáže zahnat hlad, zlikvidovat spoustu nežádoucích parazitů, a alkaloidy z betelu jsou prý také silný protispánkový stimulant. To poslední bych doma často potřeboval! Tak až začnu mít červenou hubu, alespoň budete vědět proč. Pravidelné "žvýkače" betelu totiž poznáte, a nejen v Barmě, právě podle temně rudých úst a zubů, povětšinou i hodně zkažených. I řidič našeho autobusu si žvýkání betelu užíval, což jsme také poznali právě podle jeho červených úst. A asi ve dvou případech se nám zdálo, že je touhle lehce návykovou drogou natolik omámen, že se trošičku snad i motal. Jako řidič byl ale skvělý a celou dobu nás vozil bezpečně, a vzhledem ke stavu silnic i dostatečně rychle. Na druhou stranu jezdil také celkem ohleduplně, aby z nás na barmských silnicích nevytřásl duši.

Barma se nyní správně a oficiálně jmenuje Myanmar. Podobně se bývalý Rangún přejmenoval na Yangon. Ty nové názvy prý vycházejí z místního jazyka, zatímco dřívější pocházejí od Britů, z koloniálního období barmské historie. Barma neboli Mynamar je tedy bývalá britská kolonie. Je to svaz několika států s mnoha a mnoha národnostmi a etniky, přičemž původní britský název pro Barmu pocházel právě od většinové národnosti, od Barmánců. Mnohá nebarmská etnika se dnes proti vládě bouří a mezi jejich požadavky patří třeba až úplná nezávislost. Vojenská vláda je často v médiích obviňována z genocidy, vraždění, z mučení a mnoha dalších zločinů páchaných na těchto národech. Nic takového jsme ovšem my neviděli, s ničím, co by tomu nasvědčovalo, jsme se nesetkali. Ani Kopwint o ničem podobném nehovořil. Nicméně obyvatelé Barmy jsou vládou jistě velmi utiskováni, určitě proti nim je postupováno velice tvrdě a nekompromisně. A řekl bych, že pravděpodobně hluboká izolace celé země má za následek podobné zprávy. Ale kdo ví? Turisté ani místní nesmějí všude, volnost pohybu po celém území Barmy je tu pouhou iluzí. A tak mnohé hrůzy, o kterých se často mluví, páchané třeba jen v některých oblastech na těch nejméně poddajných národnostech, mohou běžnému turistovi zůstat skryté.

Zatímco za Britů patřila Barma k jejím nejvíce prosperujícím koloniím, dnešní vojenská junta po letech své svérázné socialisticko-diktátorské vlády uvrhla celou zemi do neuvěřitelné chudoby. Máte pocit, jako by od doby, kdy Britové zemi opustili, tu nikdo nic nepostavil. Tedy kromě nespočetných buddhistických chrámů a jiných nábožensky zaměřených staveb. Ba dokonce, že snad nikdo ani nepokusil opravit něco z toho, co tu Britové po sobě zanechali. Nebo jen naprosto výjimečně.

Barmská vláda podle toho, co jsme slyšeli, a z části i viděli, řídí zemi opravdu zvláštně. Možná je na místě spíše slovo prachbídně. Mnohá, a to i zcela zásadní rozhodnutí, činí prý podle astrologa, kterého zaměstnává. Podle hvězd tak prý byla určena i poloha hlavního města. Dnešní asi třímiliónový Yangon, za Britů dříve nazývaný Rangún, není totiž hlavní město Myanmaru. Je jím město Naypyidaw asi 300 kilometrů na sever od Yangonu. Bylo tam prý přestěhováno právě na základě rady astrologa. On podle hvězd vybral místo a město tak bylo vystavěno nové uprostřed lesů. Začalo fungovat někdy v roce 2005. Teď, o tři roky později, už prý astrolog našel zase jiné vhodné místo a probíhá další výstavba nového hlavního města země a příprava na další jeho přemístění. Napadá mě, jestli tohle stěhování hlavního města vojenská junta nepochytila z historie své vlastní země. Každý král, který tu vládl, si totiž zakládal nové královské hlavní město jinde, než král předchozí, i když třeba v ne velké vzdálenosti od toho původního. Díky tomu jsme v Barmě navštívili mnoho měst, která se pyšní přídomkem královská. Třeba Mandalaj, Mingun, Amarapura, a jsou i mnohá další.

Býti astrologem v Barmě může být asi i lukrativní byznys. Hvězdopravectví je tu zřejmě hodně rozšířené a populární a zdá se, že už dlouho. Prý už v době, kdy Barma získala na Británii nezávislost, odmítli vedoucí představitelé zahájit samostatnost od 1. ledna 1948. Začala tak platit až 4. ledna, přičemž důvodem k tomu posunu nebylo nic jiného, než že jakýsi zřejmě vlivný a pro vládu pracující astrolog vyčetl z hvězd, že 1. ledna je silně nepříznivé datum. Jenom si nějak nedovedu srovnat, jak jde tahle astrologie dohromady s buddhismem. Asi tu s tím nemají žádný problém. Barma je ostatně země plná podobných kontrastů.