Po cestě po Peru a Bolívii v roce 2006, kdy se nám oběma, to jest mně a mé ženě Líbě, cestování po exotických končinách moc líbilo, jsem se rozhodoval, kam příště. Když už jsem viděl slavné Machu Picchu, začal jsem přemýšlet o jiné jedinečné památce světového významu. Konkrétně o Angkor Watu a ostatních chrámech v angkorské oblasti Kambodže. Jde také o velmi známou a hojně navštěvovanou lokalitu která má s Machu Picchu, byť je na opačném konci Zeměkoule, několik společných věcí. Také tady se jedná o svatyně a kamenné chrámy zarostlé džunglí. Také tady byl celý komplex dlouho neznámý, objevili ho znovu až ve druhé polovině devatenáctého století. Přesněji vzato, asi o padesát let dřív, než Machu Picchu. A také v případě angkorských chrámů jde o naprosto unikátní a neopakovatelné stavební dílo světového významu.

Když jsem se pro tento cíl definitivně rozhodl, nějakou chvíli jsem to ještě před ženou tutlal, abych ji trochu překvapil. Tentokrát mi bylo jasné, že nebude chtít zůstat doma, že ji nebudu muset přemlouvat, jako pro cestu do Peru. Mezitím jsem hledal ten nejvhodnější program a cestovní kancelář, kde je k Angkoru co nejvíce dalších zajímavostí k vidění, a kde můžeme být na cestě delší dobu, když už člověk jednou zaplatí ty poměrně drahé letenky. Nakonec jsem se rozhodl pro jedenatřicetidenní cestu po třech zemích Indočíny (Thajsko, Kambodža, Barma) s cestovní kanceláří Livingstone. Jednalo se vlastně o dvě samostatně přibližně patnáctidenní cesty, které na sebe plynule navazovaly. Právě ta druhá část, putování po Barmě, po celkem neznámé a nepříliš navštěvované zemi, byla asi největším lákadlem a tím nejvíce rozhodujícím faktorem při konečné volbě celé cesty a cestovní kanceláře.

Termín byl vybrán na únor až březen 2008. Objednávku cesty nám ještě zkomplikovala politická situace na podzim roku 2007, kdy v Barmě vypukly občanské nepokoje. Stále se zvyšující chudoba hromadila postupně nespokojenost obyvatel, a poslední kapkou k demonstracím a k veřejným projevům odporu bylo zdražení benzinu, prý až pětinásobné, které se silně dotklo prakticky každé barmské rodiny. Nepokoje a projevy odporu proti vojenské vládě byly provázeny masovými demonstracemi a pochody tisícovek mnichů i obyčejných lidí. Nakonec byly vládnoucím režimem veškeré protesty tvrdě potlačeny za použití armády a policie. Mnoho demonstrujících i vůdců opozičních uskupení bylo pozatýkáno. Na můj dotaz mi cestovní kancelář Livingstone na konci října 2007 poslala informaci, že v současné době se situace v Barmě uklidňuje, že na místě již mají průvodce pro podzimní zájezdový termín, a od něho prý mají příznivé zprávy. A tak snad na jaře bude taky klid. Trochu sice váhám, ale nakonec vábení Barmy podlehnu. Přihláška tedy do cestovní kanceláře odchází a je rozhodnuto. Pojede se!

Barma tedy nejen, že byla tím největším lákadlem, kam a jak a s kým jet. Barma také naprosto jednoznačně, právě díky popsané politické situaci, nakonec rozhodovala o tom, zda bude možné cestu uskutečnit a zda se vůbec někam pojede. Předchozí část naší dovolené, první polovinu naší cesty jihovýchodní Asií, tedy Bangkok, cestu do Kambodže i po ní, stejně jako hlavní cíl celé cesty, chrámy Angkoru, a podobně také další místa a s nimi spojené zážitky z Thajska a Kambodže, tu nebudu víc zmiňovat. Věnuji jim samostatný, ne tolik obsáhlý cestopis, který si také můžete na mých internetových stránkách přečíst a který jsem nazval "Za velikostí Angkor Watu". Nicméně bezprostřední navázání cesty do Barmy na thajskou a kambodžskou část naší dovolené se nutně musí projevit na mnoha místech následujícího textu. V tomto případě se jednoduše nemůžu vyhnout občasnému vzájemnému srovnávání.