Nejhorší z hlediska toho, že na posvátná místa musíme bosí, byl asi výstup na posvátnou a mýtickou horu Popa. Je to taková veliká skalnatá boule sopečného původu uprostřed zvlněné, dá se říct, že snad i trochu hornaté, okolní krajiny. Navštívili jsme ji během přejezdu z Baganu do Mandalaje. Na hoře Popa musíte nechat boty už dole, ještě před dlouhým výstupem. Při stoupání nahoru se pak musíte prodírat houfem opic, které samozřejmě celou cestu patřičně zaneřádí svými výkaly a zbytky toho, co kde vyžebrají a sežerou. Místy jen těžko hledáte, kam udělat další krok, abyste do některého z těch fujtajblů nemuseli šlápnout. Ťapat bosky po takových schodech opravdu nebylo nic příjemného a Líbu tady to místo znatelně naladilo do nepříjemna až hnusna. A dávala to až příliš nepokrytě najevo.

Těch opiček jsme se navíc i trochu báli a měli z nich značný respekt. Zejména proto, že v Thajsku na Koh Changu jednoho z naší skupiny opice kousla do předloktí. Následoval lékař, nemalé peníze, očkování proti vzteklině, zákaz koupání a tak dál. V Thajsku to ještě šlo, ale uprostřed Barmy by takováto nepříjemnost byla určitě horší a řešení podstatně složitější. Ale tady opice, jak se zdálo, jsou na zástupy lidí zvyklé. Příliš si nás nevšímaly. Některé lezly po střechách a konstrukci schodiště, poskakovaly po schodech mezi poutníky, vybíraly si blechy, pářily se, a některé žebraly třeba o buráky, které tu bylo možno koupit od místních prodavačů rozmístěných podél celé cesty nahoru. Některé kratší úseky schodů byly umyté, vyčištěné, jiné to bohužel teprve čekalo. Tedy možná. Někteří místní úklidoví specialisté totiž neváhali žádat po nás drobné, aby mohli cestu uklidit. Asi to nebylo nic divného, kasičky s žádosti o podporu úklidu tu byly také na každém kroku. Tady jsem se ovšem zachoval razantně zase já, a vyhlásil jsem heslo dne: "Jaképak peníze na úklid, když je tu takovej bordel!". Opice na hoře Popa prostě dokázaly zcela poklidnou a rozjímavou atmosféru obvyklou na jiných posvátných místech obrátit doslova naruby. Jenom doufám, vzhledem k našim nevraživým pohledům, že do těch opiček na hoře Popa nebyli převtělení nějací Nátové, kteří nám teď začnou zlomyslně škodit. Vida. Copak, nebo kdopak to jsou Nátové?

Kromě buddhismu je v Barmě hodně rozšířená i víra v duchy, kterým se říká Nátové. Jsou to dobří přírodní duchové stromů, hor, jezer, ale taky třeba i duchové králů. Ve své dobrotě ale dokáží být i zlomyslní a mohou prý zlému a nehodnému člověku škodit. Nátové byli v Barmě uctíváni už dávno a dávno před příchodem buddhismu. A jsou zcela vážně uctíváni dodnes. Pro každého Barmánce je důležité být s Náty zadobře. Někteří lidé prý dokáží s Náty mluvit.

Je každopádně zajímavé, jak tahle původní víra v Náty zapustila v Barmě hluboko své kořeny, a jak se jí v symbióze s všudypřítomným Buddhismem daří. Nátové mohou ovládat nějaké prožitky a pocity, určitá místa, přírodní i člověkem vytvořená, a proto se nějakými těmi Náty setkáte i v barmských domácnostech. Pokud jsem to dobře pochopil, barmský buddhismus vzal Náty pod svá křídla, Buddha těm Nátům tak trochu jakoby vládne, jsou jemu jaksi podřízení. A Barmánci se tak modlí k Buddhovi kvůli příštím životům, zatímco Nátům se klaní pro úspěchy v životě současném.

Hora Popa se všemi svými svatyněmi na vrcholu i kolem cesty nahoru je právě jedním z největších a nejdůležitějších poutních míst pro uctívání Nátů. Věřící Barmánci horu považují za sídlo 37 hlavních Nátů a putují sem za nimi, aby si vyprosili jejich přízeň. Sochy Buddhů tu samozřejmě nechybí, ale vedle nich zdejší sochy Nátů vypadají jako obyčejní lidé, ženských i mužských tváří, usměvavých i zamračených. Jsou roztodivně oblečení do všelijakých oděvů, rouch i závojů. A stejně jako Buddhům, i Nátům lidé nosí květinové dary, mísy s ovocem, a k darům nebo přímo za oděvy Nátů zastrkávají peníze.