Na začátku kapitoly o náboženství, buddhismu a chrámech se musím nejprve trochu pustit do vysvětlení některých pojmů, jejichž význam není v našich končinách každému úplně zřejmý. V buddhistických zemích si tyhle termíny brzy osvojíte, automaticky je používáte a budu jich proto v dalším textu užívat i já. Pagoda je slovo, které označuje buddhistický chrám. Často ale ne jen jeden jediný chrám. Většinou označuje celý chrámový okrsek, stavební chrámový komplex, který se může sestávat z několika i mnoha chrámů, svatyň, nádvoří, stúp, a třeba i jezírek, a dalších posvátných i neposvátných součástí, jako jsou třeba schody, ochozy, kryté i nekryté vstupní brány, přístupové cesty a další objekty. A mezi tím vším je samozřejmě mnoho oltářů, zvonů, soch i ledasčeho dalšího. Kupříkladu yangonská pagoda Shwedagon má takových chrámů desítky. A použil jsem další v našich zeměpisných krajích nepříliš frekventované slovo stúpa. Stúpa je obvykle jedna ze staveb uvnitř pagody a má typický zvonovitý tvar. V některých informačních materiálech bývá také označována výrazem chedi. Může být i malá, třeba jen pár metrů, ve velkých pagodách jsou ale obvyklé obrovské stúpy vysoké desítky metrů. Uvnitř mohou, ale nemusí, být duté a přístupné. Leckde ovšem najdete různé nepřesnosti, výraz pagoda je použitý třeba jen pro centrální stúpu. Sám si nejsem stoprocentně jist, jak to vlastně je.

Při cestování po Barmě uvidíte desítky, stovky, ba tisíce chrámů a především tisíce a tisíce Buddhů. Těch jsme viděli hodně také v Thajsku nebo Kambodži, ale tady v Barmě je buddhismus, řekl bych, mnohem hlouběji zakořeněn. Získáte tady spoustu informací o buddhistické víře, jejich zvycích, tradicích i kořenech. A lidé jsou tady na svoje náboženství hrdí a rádi o něm hovoří. Dozvíte se i mnoho věcí, které je často třeba zařadit do kategorie mýtů a legend. Zjistíte třeba, na kterém stromě a kolik týdnů Buddha seděl, a podivujete se, kolik svých životů na tolika stromech musel prosedět. Dozvíte se, jak Buddha z rozjímání na stromech dosáhl osvícení, která poloha Buddhovy sochy má jaký význam a mnoho a mnoho dalších podrobností. I Kopwint, přestože byl věřící člověk, vzdělaný, a s buddhistickým náboženstvím, zvyky a rituály poměrně dobře obeznámený, nám říkal, že je mnoho velmi drobných odlišností v mnoha věcech, které mají svůj specifický náboženský význam a smysl a že pochopit a poznat je všechny až do posledního detailu je téměř nemožné. Buddhy jsme mohli nejlépe zkoumat v jeskyni Pindaya, ve které je umístěno více než osm tisíc různých buddhových sošek. Nepředstavitelné číslo! Ale alespoň vidíte, že když se zmiňuji o tisících Buddhů, rozhodně nepřeháním a možná bych měl použít nějaké jiné a vyšší číselné řády. Nejspíš milióny.

Například pro vyznavače a vykladače buddhismu je důležité to, jak má socha Buddhy složeny ruce. Zabývat se tím, zda je Buddhova ruka hřbetem či dlaní nahoru, zda má sevřenou pěst, zda je každá ruka jinak či obě stejně, mi však přišlo zhola zbytečné, ale pochopil jsem, že se na tom dá založit celá buddhistická rukověda. Buddhův tvar úst je pak další podobnou vědou, různý Buddhův úsměv se používal v různých historických obdobích, i v různých historických oblastech. Podle Buddhova úsměvu se dokonce buddhismus dělí na nějaké směry. Nebo že by to bylo spíš obráceně? Různé směry buddhismu používají různý Buddhův úsměv? Každopádně, ať tak či tak, Buddha je fenomén, jehož každý kousíček a každá maličkost má svůj význam, je něčeho symbolem nebo něco znázorňuje či představuje, až mi z toho při nějakém delším výkladu šla hlava kolem.

Těch informací bylo mnoho a protože nepatřím k vyznavačům této víry, a ani návštěva mnoha překrásných chrámů mne na tuto víru neobrátila, pustil jsem podobné informace zase rychle z hlavy. Ale pár věcí se přece jen pamatuju. Třeba to, že buddhistický týden má osm dní. Přesto je ale dlouhý stejně, jako týden u nás. Buddhistický týden je totiž rozdělený tak, že naše středa je polednem rozdělena na dva buddhistické dny. Důvodem k tomu je, že ve středu dosáhl Buddha svého osvícení. A hádal bych, že to tehdy bylo pravděpodobně kolem poledne.

Co vás zcela jistě na buddhismu zaujme, je to, že Buddhistické náboženství je velmi tolerantní, mírumilovné, zaměřené na sebepoznání každého člověka, kdy stav mysli je důležitější, než nějaké předepsané obřady a rituály. Buddhismus vyznává takovou lásku ke všemu živému, že člověk nesmí žádnému živému tvoru ublížit. Tedy zabít třeba ani komára, smí ho pouze odehnat. V tomto ohledu by si z jiná náboženství klidně mohla vzít z buddhismu příklad. I když k těm komárům a jinému obtížnému hmyzu bych já až takhle tolerantní být nechtěl. Buddhismus také na rozdíl od křesťanství nezdůrazňuje vhodnost chudoby. Křesťanství spíše chudobu oslavuje a majetek a bohatství zapovídá jako pomíjívé světské statky. V buddhismu je naopak majetek žádoucí a k bohatým lidem se vzhlíží s úctou, protože bohatý a úspěšný člověk se o takový život musel zasloužit mnoha dobrými skutky v životech předchozích.

Posvátné je v Barmě všechno a cokoli, čeho se kdy kde Buddha dotkl, cokoli kde zanechal nebo cokoli Buddhovo kdo kam přinesl. Zkrátka cokoli, co má s Buddhou něco společného. Uctívají se Buddhovy vlasy, nehet, strom, na kterém seděl, i had, který ho chránil před deštěm. Dokonce v Hadí pagodě v Paleiku je posvátný i had, který kdysi přilezl odkudsi z volné přírody do Buddhova chrámu. Aby tu had nebyl sám, sehnali mu posléze ještě několik příbuzných, a dnes tu mají posvátných hadů asi pět. Tedy živých. Těch vysochaných hadů s Buddhou tam jsou stovky.

K uctívání Buddhy jsou v Barmě tisíce příležitostí v tisícovkách pagod. Barmská víra uznává zásluhy tomu, kdo postaví novou pagodu, novou sochu Buddhy, novou stúpu. Ale už ne tak úplně tomu, kdo je opravuje. Díky tomu narazíte na menší či větší pagody a stúpy naprosto všude, často stojí jedna vedle druhé v dlouhých řadách. A můžu říct, že za těch čtrnáct dní už máte chvílemi pagod a Buddhů až nad hlavu. A staví se všude stále nové chrámy a noví Buddhové. V mnoha vesnicích několik dívek nebo mladíků cinká hrnečky na projíždějící auta ve snaze vybrat nějakou almužnu. Ani tady to není žebrání. Původně jsme si mysleli, jestli třeba nevybírají na opravu svých mizerných silnic. Ale Kopwint nás vyvedl z omylu. Ne, žádné silnice. Ty vybrané peníze nejdou na nic jiného, než na novou pagodu, na nového Buddhu, nebo přinejlepším na opravu toho starého. A přiznal se, že jeho tohle třeba zlobí, že mu to vadí, že je to spousta peněz, které se tímto způsobem promrhají, přičemž by se daly využít na něco mnohem smysluplnějšího a důležitějšího. Takových uvědomělých buddhistů a Kopwintů je ale zřejmě málo. Buddhistickou vírou a tradicí upevněné smyšlení obyčejných nevzdělaných vesničanů půjde změnit asi jen těžko a velmi pomalu.

Jakmile se v Barmě, ale nejen tam, chystáte vstoupit do posvátného místa, do nějaké pagody, musíte počítat s tím, že si musíte zout obuv a že po celé pagodě musíte běhat bosky. Bohužel až doma po návratu jsem někde našel radu, že se to dá elegantně řešit párem levných ponožek, které se pak u východu hned vyhodí. Snad na to do příště nezapomenu. I když nevím, leckde se dočtete, že do chrámů musíte opravdu bosí, tedy i bez ponožek. Běhat po chrámech a posvátných místech bos není pro našince nic příjemného. Za prvé jsou některé části dlažby natolik rozpálené pražícím sluncem, že máte problémy je přejít, aniž si připálíte chodidla. A za druhé zdaleka ne všude bývá tak čisto, aby vám nevadilo po tom chodit bosýma nohama.

Někde po vás chtějí i dlouhé kalhoty či dlouhou sukni, případně zahalená ramena ale řekl bych, že jen výjimečně. Naše kraťasy a trička či tílka jim většinou příliš nevadí. Správné oblečení to však není, těm opravdu zbožným obyvatelům může takové oblečení vadit. Naši průvodci však věděli, kde, jak a co je vhodné, co je tolerováno, a tak jsme na potřebné oblečení byli vždy připraveni předem. Přes celkem velkou toleranci k oblečení u turistů si ale to svoje hlídají opravdu pečlivě, a při dodržování těch základních pravidel jsou opravdu velmi zásadoví a důslední. Na váš případný prohřešek nás ihned upozorní. Slušně, s úsměvem, ale důrazně. Oni sami, zdá se, jsou i nám turistům příkladem tím, že v naprosté většině vidíme Barmánce v pagodách v čistém, skoro novém, a evidentně svátečním oblečení.

V jednom z mnoha chrámů, které jsme navštívili, jim nevadila ani Líbina holá ramena, ale vadilo, že jsem si svoje boty nesl v ruce. Tohle jsem viděl jinde u ostatních, kde to nikterak nevadilo. A nesl jsem si je v ruce proto, abych mohl vyjít ven na druhé straně pagody. Ale tady to bylo nepřípustné, musel jsem se vrátit. Příště boty raději schovám do batohu. Na nohy si vůbec musíte v Barmě dávat pozor. Když třeba sedíte, neměli byste je obracet proti posvátným místům, k sochám Buddhů, ani proti mnichům, ba dokonce ani proti obyčejným lidem. Neměli bychom ani nikoho překročit, a to ani nějaké odložené předměty. Pravidel etikety souvisejících s buddhismem je tu mnoho, pro nás většinou hodně neobvyklých, a protože je nemáme zažité, stává se někomu občas nějaké to faux-pas. Ale snažíme se a nakonec vydržíme všechno. Nechceme a nemáme v úmyslu urážet náboženské cítění Barmánců. Jsme tu přece kvůli tomu, abychom něco viděli a poznali jejich svět, jejich kulturu, jejich život.