Jezero Inle leží v jakémsi širokém údolí, v rovině obklopené horskými hřebeny. I když hory byly vidět zřídka, jen pokud se zvedl opar bránící výhledu do dálky. Jezero se rozprostírá do délky více než dvacet kilometrů a má přes deset kilometrů na šířku. Hluboké není, naopak je hodně mělké. Jeho okraje, zdá se, místy plynule přecházejí v bažiny, možná i v rýžová pole, nebo něco na ten způsob. Při plavbě po jezeře na našich motorových lodích často zastavujeme. Třeba proto, abychom pozorovali rybáře při práci. Když ztichne motor a všechno znehybní a zmlkne, rozhlížím se dokola a připadám si jako někde uprostřed nádherné a něžné pohádky. Kouzelné zrcadlo poklidné hladiny pod námi, blankyt modrého nebe nad hlavou, mělká průzračná a třpytivá voda jako by ukrývala nějaké tajemství. V neskutečném tichu je pak slyšet jen šumění křídel racků či šplouchání rybáře před námi, který se dlouho marně snaží o nějaký ten úlovek. Úžasná podívaná, jaká zanechává vnímavému člověku v paměti nesmazatelnou stopu.

Indein byl tedy první místo, které jsme na jezeře viděli. Tahle vesnice nebyla vlastně tak úplně na jezeře. A zdálo se, že ani blízko u jeho břehů. Nalodili jsme se tu na dvě dlouhé motorové loďky, a vyrazili jsme nejprve po řece. Možná, že v období dešťů voda v jezeře stoupne, a jezero pak dosahuje svou hladinou až k Indeinu, ale teď jsme postupně míjeli několik malých vodních jezů postavených z dřevěných kůlů zapíchaných do dna. Ty kůly byly při okrajích asi deset metrů široké řeky. Středem mohly naše loďky nevysoký rozdíl hladin překonávat bez problémů. Kolem řeky byly vysoké a těžko přístupné břehy, někde porostlé hustým bambusem. Ale i tam bylo docela živo. Hromada prádla čeká nahoře na břehu a pod dní na malé bambusové lávce dvě pradlenky to svoje prádlo v řece perou. Několik žen ve žlutých kloboučcích jde podle řeky husím pochodem. Starší chlapec drží na provaze vodního buvola a plaví ho v řece hned vedle naší projíždějící loďky. Vodních buvolů pak vidíme dál na břehu ještě několik. O kus dál zase míjíme ve vodě dovádějící a cachtající se kluky, které ze břehu závistivě pozoruje jejich mladší bráška. Podplouváme pod primitivními můstky, po kterých lidé přecházejí z jedné strany řeky na druhou. Vidíme tu také první obydlí postavená na kůlech, některá stojí přímo ve vodě. A nesmím zapomenout ani na pozlacené buddhistické svatostánky a malé stúpy, které tu na jezeře také samozřejmě nemohou chybět.

Po necelé dva dny, kdy jsme se pohybovali po jezeře Inle, jsme viděli mnoho zajímavého a poznali i ledacos ze života zdejších lidí. Mají tu své domy, své chrámy, své vesnice i městečka, mají ty svá políčka i tržnice. Jezero je tak pro zdejší obyvatele vším. Domovem, obživou, prací, chrámem i modlitbou, dopravou i obchodem, a taky odpočinkem. I když tím posledním asi jen málokdy.

Tady na jezeře a v jeho okolí žijí lidé zcela jiné národnosti, než v šanských horách, kterými jsme k jezeru přicházeli. Tady, na jezeře Inle, žijí převážně Inthové. Bydlí v několika vesnicích a domky si staví nad vodou na kůlech, tu nižších, tu vyšších, někdy i s okny a plechovou střechou. Jiná obydlí mají ale na střeše jen trávu a místo oken jen otvory. Když vidím z vod jezera takovouhle vesničku, ty domky na kůlech, někdy kolem trochu pevné země tvořené pár malými ostrůvky, zůstávám jako bez dechu. Hledím užasle na jejich odraz v modravé či tmavé černočiré vodě, a přemítám o tom, jak je vůbec v jedenadvacátém století něco takového možné. Chovají tu také domácí zvířata. Nevím, jestli jen na ostrůvcích, ale mám podezření, že někde i jenom na těch kůlech nad vodou. Některé domky jezerních vesniček mají přístřešky na loďky i dřevěné terasy, často úplně těsně nad hladinou jezera. U nich vidíme někdy další pradlenky, jindy koupající a myjící se domorodce, ale i plavající vodní buvoly. Někde vedou mezi jednotlivými domky dřevěné chodníčky nebo můstky, pod některými můžeme podplout. Ulice a uličky ve vesnicích jsou tvořeny ne cestami, ale vodní hladinou a různými průplavy a kanály. Některými vedou i jednoduché ve vodě postavené sloupy, na nichž vedou přes jezero a do jeho dalších části dráty dopravující sem elektrickou energii. Ale rozhodně ji tu nemá každý. A všude kolem nás, ať už se pohneme kamkoli, proplouvá nebo kotví mnoho různých lodiček. Motorových i nemotorových, delších, kratších, i malých, třeba jen pro jednoho rybáře. Loďky slouží Inthům k dopravě po jezeře, ať už za obživou, za prací, nebo za obchodem.

Inthové jsou považováni za velmi pracovitý národ. Určitě pro nás bylo nevšedním zážitkem navštívit jejich některá obydlí, jejich dílny, a vidět je při jejich práci. Některé textilní manufaktury se sestávaly z několika až dvoupatrových budov, samozřejmě na kůlech, k nimž jsme stejně jako kamkoliv jinam připluli na loďce. Pokud Inthové zrovna nezemědělčí a nerybaří, živí se ženy hlavně textilní výrobou, tedy tkaním látek, především na dřevěných ručních stavech, zatímco muže jsme zase mohli pozorovat při jejich kovářské práci, ať už při výrobě stříbrných šperků a suvenýrů, nebo klasických železných kovářských výrobků a nářadí. Musím ještě dodat, že velkým překvapením pro mě bylo, že některé látky tu dělají z vláken lotosových rostlin. Ženy se tu krom dalších prácí zabývají také ještě výrobou cigár a doutníků. A ony je také často i kouří! Vidět na jezeře Inle ženu s doutníkem není opravdu nic zvláštního.

Výrobou látek a suvenýrů se zabývaly i ženy kmene Padaung, které jsme však navštívili kvůli něčemu úplně jinému. Ony totiž mají dlouhatánské krky, které si od malička, prý už asi od pěti let, prodlužují tím, že si navlékají kolem krku jakési mosazné obruče či spirály. Ty si s přibývajícím věkem postupně zvětšují a přidávají další, a svůj dlouhý krk si tak ještě více prodlužují. Prý to nedělají všechny ženy. Jen některé, vyvolené, mají tu čest. Obruče z krku ale nemohou tyhle ženy už nikdy v životě sundat. Jejich dlouhý krk by bez této podpory hlavu neunesl. Bylo to neskutečné a těžko představitelné, jak může být lidský krk dlouhý, zejména když se vedle nich postavily naše dámy. To pak má člověk možnost srovnání. Z těch jejich "žirafích" krků mi pak běhal mráz po zádech. Něco takového bych snad čekal u domorodců kdesi v hloubi Afriky. Ale tady? Opravdu neuvěřitelné! V domku na kůlech, který byl současně i dílničkou a obchůdkem v jednom, jsme se setkali se dvěma mladými asi sedmnáctiletými děvčaty a jednou starší asi pětačtyřicetiletou ženou. Ta měla svůj krk o poznání delší. Však si ho také mnohem delší dobu vytahuje! Všechny pak měly stejné bílé halenky, dlouhé sukně, a na hlavě uvázané barevné šátky, ale zase úplně jinak, než jak jsme viděli dosud. Ještě musím dodat, že tady na jezeře Inle prý mnoho lidí a žen kmene Padaung není. Jejich původním domovem jsou vzdálenější horské oblasti, kam je turistům vstup zapovězen.

Jezero Inle a jeho voda je také důležitou dopravní tepnou. Po vodě se tu dopravuje všechno a všichni. Používají se buď větší motorové loďky, na jakých jezdíme po jezeře Inle z místa na místo i my, ale častěji vidíme mnohem menší loďky, na kterých domorodí Inthové musí pádlovat. A vidět tenhle způsob pádlování, to je něco, nad čím kroutíte hlavou ještě několik týdnů. Oni totiž pádlují nohama! A místní obyvatelé jsou na tento způsob pádlování zřejmě i hrdí, rádi a ochotně ho turistům předvádějí, i když samozřejmě očekávají za svou ochotu nějaký drobný peníz. Stojí na nevelké plošince na konci malé loďky, pádlo si nahoře lehce přidržují buď rukou, nebo i v podpaží, a pádlují nohou tak nějak zvláštně "omotanou" kolem pádla. Jen si to představte! Stát na houpající se a vratké loďce na jedné noze, druhou nohou popohánět pádlo a rukama třeba rybařit! Nikdy jsem nepochopil, jak mohou někteří udržet rovnováhu na snowboardu, a už vůbec ne ty, co provozují windsurfing. Ale tohle je opravdu něco! Kdybyste čekali, že na té loďce Inthové nějak balancují, jste na omylu! Oni na té své jedné noze stojí tak jistě, jako já oběma na pevné zemi! Ba možná ještě o trochu jistěji. Asi to je tím, že oni tenhle specifický a důmyslný způsob pádlování používají běžně a pořád. Začínají s tím už ve svém útlém věku a prostě to umí. Tohle pádlování má prý své mnohé výhody. Ve stoje lépe vidí různé ostrůvky vodních rostlin, kterým by se měli raději vyhnout. V noze je prý také větší síla, a při cestě na delší vzdálenost mohou střídat pádlovaní nohou i rukama a tak dát svým údům odpočinout, aniž by museli zastavovat. Zajímavé, že?

Pokud na jezeře Inle Inthové chytají ryby, tak stojíce na loďce také vidí mnohem lépe dolů do vody, kde by mohly být ryby ukryté. A hlavně mohou použít obě ruce k chytání ryb. Chytají je do jakési zvláštní pasti sestavené z dřevěné či bambusové kostry připomínající zvon, ve které je připevněna jakási síťka. Tím zvonem jsou ryby přiklopeny a zatažením za síťku uvnitř pochytány. Je to docela zvláštní a důmyslný lapač ryb. Jiní rybáři pak používají jen obyčejnou menší síť, kterou spouští do vody pomocí tenkého proutku. S rybami, jak nám říkal Kopwint, tu mají teď trochu problém. Jejich stav prý velmi poklesl, údajně v důsledku používání umělých hnojiv na okolních polích. A tak vidět rybáře, který by opravdu nějakou chytil, je dnes spíše vzácností. Ale na tržišti nebo u mostu hned u našeho hotelu v městečku Nyaungshwe se nějaké ryby včetně jakýchsi úhořů celkem běžně prodávají. Ani na jídelníčku v našem hotelu ryby nechyběly.

Na vodě jezera Inle se odehrává i obchod. Nejednou k nám přirazí při nějaké zastávce, než zakotvíme, loďka některé z místních obchodnic. Zboží má rozloženo kolem sebe v loďce a hned vám začne nabízet to či ono, korálky, přívěsky a šperky, klobouky, rohože, sošky či jiné suvenýry. Na vodě se odehrávají i trhy, na jedněch takových jsme se byli podívat i my. Proplouvat mezi množstvím lodiček nebylo nic jednoduchého, i když hlavní část trhů se odehrávala na souši. Na ostrůvku, pod podobnými stánky, jaké jsme už znali z jiných barmských tržišť. Tržnice jako každá jiná.

Kromě tržiště a dalších již dříve zmíněných míst jsme na vodách jezera Inle navštívili i další zajímavé lokality. Jezdili jsme přitom po jezeře sem a tam, z místa na místo, bez toho, že bych byl jakkoliv schopen sledovat směr pohybu a určit místo, kde se právě nalézáme. Ostatně jsem se o to ani nesnažil, zcela unesen a omámen pohledem na krásu jezera a jeho malebná zákoutí, i jedinečností způsobu života zdejších lidí. Oni se jistojistě vyznají mezi těmi mnoha ostrovy a ostrůvky, zátočinami, rostlinstvem zarostlými vodními plochami a kanály vedoucími skrze ně, stejně jako se vyznají v kanálech uprostřed svých vesniček i kolem nich. Kanály někde vedou až k okrajům jezera, kde se v některých případech proměňují v tekoucí řeky. Stejně jako u Indeinu, odkud jsme přijeli.

Na jezeře Inle se nacházejí i stavby stojící přímo uprostřed jezera, uprostřed jeho vod. Najednou z ničeho nic se z vody zvedá štíhlý sloup, který vypadá jako nějaký památník se zlatou husou či labutí. Nebo třeba bývalý úřední dům Inleh Bo Teh. Vlastně je to soustava několika budov. Kolem dokola široko daleko je jen voda. Vypadá velice čistá, asi by se v ní dalo i koupat. Ale není čas a ani chuť. Proto se jen rozhlížíme okolo, po širé hladině jezera. U domu pěstují ryby v sádkách a sítích přivázaných k dřevěným kůlům, na nichž celý tenhle dům stojí. Zastavují tu i jiné loďky. Dnes je dům již z hlediska své původní funkce opuštěný, ale slouží k zastávkám a odpočinku při plavbě přes jezero. Dalo by se tu i piknikovat.

Samozřejmě, že jsme se na jezeře Inle podívali i do některých z přemnoha buddhistických svatyní či klášterů. Kromě pagody Phaung Daw U, o níž jsem se už zmínil v souvislosti s jejími pěti zlatem oplácanými figurkami Buddhy, jsme se dostali i do kláštera Nga Hpe Kyaung, známého spíše jako Klášter Skákající kočky. Mniši tu prý chovali a cvičili kočky, aby proskakovaly jakýmisi obručemi. Ale podle mě je to jen legenda, a podle všeho i pěkně stará, přestože se všichni tváří, jako by tu kočky skákaly ještě předevčírem. Kopwint povídal něco o tom, že na ty kočky přišla nějaká epidemie, a dnes už tady další kočky nikdo nijak necvičí. Kočky tu samozřejmě nějaké jsou. Ty tu potkáte. Ale to je asi tak všechno. Jsou to jen obyčejné kočky. Žadné skákání, žádná cvičení, žádné obruče. I když na Internetu jsem našel, že někdo tu prý nedávno nějakou kočičí show viděl. Moc tomu nevěřím. My si spíše prohlížíme klášter samotný. V jeho temných vnitřních prostorách si můžeme prohlédnout mnoho všelijakých Buddhů a oltářů různých stylů, zejména však dřevěných, všelijak zdobených a často pozlacených. Klášter stojí na sloupech, pod ním se zdá být něco jako ostrůvek pevniny. Mám však silné nutkání věřit tomu, že tenhle ostrůvek vznikl postupem času hromaděním různých zbytků a odpadků. Když teď odplouváme, připadá mi klášter Nga Hpe Kyaung mnohem omšelejší a zchátralejší, než když jsme k němu připlouvali.

Chrámy, které jsme na jezeře Inle navštívili, jsou jen nepatrným vzorkem mezi všemi. Někde jsem četl, že jen na jezeře samotném a na jeho březích je buddhistických chrámů víc než stovka. Mnoho dalších pagod jsme viděli jen z loďky. Několikrát jsme proplouvali kolem malých bělostných stúp se zlatými špičkami, někde stály za sebou i v několika řadách.

K neodmyslitelným a vrcholným zážitkům na jezeře Inle, o jakých se rovněž nemůžu nezmínit, patří také plavba kolem jezerních zahrad. Inthové provozují zemědělství pro svou obživu tak, že jejich políčka nebo i zahrádky plavou na vodách jezera Inle! Plovoucí zahrady! Jak to fuguje? Zajímavě. Plovoucí zahrady Inthů jsou tvořeny pevnými zbytky na jezeře sesbíraných vodních rostlin a řas v kombinaci s půdou či spíše bahnem. Mnohokrát jsme při naší plavbě po jezeře a hlavně kolem zahrad potkali loďky Inthů se sesbíraným materiálem pro jejich zahrádky. Tím mokrým nákladem, který poskytuje Inthům zároveň hlínu i humus pro jejich zahrádky, byly loďky natolik obtěžkané, že jen tak tak, že se nezačaly potápět. Voda dosahovala tak těsně k okrajům loďky, až bylo s podivem, že nepřetékala dovnitř, a že se přetížené loďky nepotopily.

Na svých proslulých plovoucích zahradách pěstují Inthové všechno, co se jen dá. Hlavně různé druhy zeleniny, především rajčata, ale také jahody, a dokonce často i květiny. Byť teď zrovna nebyla sezóna na nějakou sklizeň. Inthové teprve připravovali své zahrádky pro založení sklizně příští. Tyhle jezerní zahrady jsou asi metr široké pásy plovoucího materiálu, mezi kterými jsou asi stejně široké vodní uličky, nebo širší vodní kanály. Podobně jako když v našich zahrádkářských koloniích jsou malé cestičky mezi záhony a sem tam širší cesta pro příjezd aut a techniky. Tady to je ale všechno na vodě. Některé úzké uličky jsou dokonce na svém začátku opatřeny dřevěnou brankou, jakýmsi plůtkem uzamčeným leckdy i visacím zámkem. Zřejmě proto, aby do uliček nevplouval nikdo nepovolaný. Mělké vody jezera umožňují, aby plovoucí záhony byly připíchnuty bambusovými tyčemi ke dnu, a necestovaly si po jezeře sem a tam, jak se třeba větru zrovna zamane. Byl to naprosto úchvatný pohled vidět celý ten nepřehledný les tisíců tyčí nad desítkami či stovkami záhonů táhnoucích se do dálky, kam jen oko dohlédlo. Sem tam je mezi nimi vidět nějaký domek na kůlech. Zřejmě slouží pro uschování loděk či potřebného zahradního nářadí a náčiní. Normální zahradní chatka. Třeba máte podobnou taky, jenom nestojí na vodě.

A jak se takové plovoucí zahrady obdělávají? Samozřejmě ručně. Jak jinak? Jsme přece v Baramě a už jsme tu dost viděli. A jako u nás doma sedíte na své zahrádce mezi záhony při práci na bobku, stejné je to je i tady na jezeře Inle. Jenom pod vámi není pevná zem, ale voda. A protože by vás voda pravděpodobně neunesla, musíte mít loďku. Ano, tyhle plovoucí záhony tu Inthové obdělávají ze stejných loděk, na jakých rybáři zkoušejí své štěstí při lovu ryb. Pohybují se na nich mezi svými zahrádkami stejně samozřejmě, jako my na pevné zemi. Je to opravdu fascinující podívaná a nevím, jestli se někde jinde na světě dá něco podobného vidět.

Kdybychom na jezeře Inle strávili delší čas, určitě bychom zažili a viděli mnoho dalšího a ohromujícího. Ale všechno jednou končí. A tak na sklonku dne se sluníčkem sklánějícím se k blízkým horám i pro nás končil pobyt na tomhle krásném a jako z pohádky vytaženém kousku světa. Zastavili jsme naposled, hleděli na zapadající sluníčko, které se odráželo na zlatavé hladině zarostlé zelenými lístky vodních rostlin, snad nějakých hyacintů. Připadalo mi to, jako bych byl účasten nějakého zázraku, či zcela výjimečného přírodního úkazu. Motory byly vypnuty. Všichni jsme tiše seděli téměř bez pohybu a hleděli kolem sebe. Bylo neskutečné a tajemné ticho. Každý se bál promluvit, aby neporušil to kouzlo chvíle, které jsme zřejmě všichni cítili. Ani fotografovat se mi moc nechtělo. Ale člověku to nedá a tak jsem párkrát přece jen tu spoušť zmáčkl. Bylo to překrásné a velmi dojemné poslední rozloučení s jezerem Inle, a svým způsobem i s celou Barmou. Víceméně nás pak už čekalo jen cestování, i když mělo trvat několik dní. Před námi byla už jen cesta autobusem do Yangonu, letadlo do Bangkoku a odtud pak dál, do Evropy, a domů.