A elektřina, to je v Barmě fenomén, který si zaslouží další samostatnou, byť třeba jen krátkou, kapitolu. To, co je u nás naprosto samozřejmé, a bez čeho my si svůj život už nedovedeme vůbec představit, to je v Barmě něco, s čím musíte počítat, že vám může chybět. A mohu říct, že to může být i velice nepříjemná záležitost.

Elektřina v Barmě funguje jen někdy. Občas. Její omezování a vypínání má prý na svědomí vládnoucí režim, který prý často takové přerušování dodávek elektrické energie využívá k nátlaku na domorodé obyvatelstvo, případně i k trestání za jejich nesouhlas s vládou a vládními kroky. Kopwint nám třeba vyprávěl příběh, který se udál v končinách Barmy, odkud on pochází, v severních horských oblastech, které už dlouho platí za místa největšího odporu proti současné vládě. Představitelka opozice Suu Kyi, zbavena na krátkou dobu domácího vězení, jela k nim na sever navštívit své příznivce. Vláda "zařídila" vypnutí elektrické energie pro město, kam měla Suu Kyi přijet. Místní obyvatelům nezbylo, než přivítat Suu Kyi při svitu svíček. A od té doby tam dlouhé a dlouhé měsíce elektřinu nemají, neboť mocenské úřady prohlašují, že si tu se svíčkami vystačí, že tu žádnou elektřinu nepotřebují.

Vypínání proudu není jen občasné. Je to každodenní běžná zkušenost. Řekl bych, že občasné je spíše zapínání elektřiny. Obyvatelstvo je nuceno s tím žít den co den, je tomu přivyklé, je na to pokud možno i zařízené, ale vás to rozhodně šokuje a překvapuje. Všechny hotely třeba mají svůj vlastní elektrický agregát na naftu. Mají-li dost prostoru ve svém areálu, mají agregát někde stranou, ve stísněných prostorách velkých měst stojí obvykle přímo na ulici před hotelem. Je to pro ně absolutní nutnost, přestože elektrický proud na naftu je pro Barmánce velmi drahý. Ale bez toho by nebyli schopni nás turisty ubytovat, netekla by nám voda, natožpak teplá, a nemohli bychom používat přístroje a věci, na které jsme každodenně zvyklí. A co bychom si my chudáci počali?

To, že v hotelu vypadne státní proud, poznáte hned. Prostě všechno zhasne. Pak trvá několik minut, než personál zajistí spuštění agregátu, a všechno se poté znovu rozsvítí a začne fungovat. S jednou výjimkou. A tou jsou klimatizace. Ty mají takovou spotřebu, že to prostě žádný běžný agregát utáhnout nemůže. A řeknu vám, že když spíte v hotelu uprostřed rozpáleného města, v pokoji zcela bez oken, a když vám vypnou proud dřív, než si stačíte tu klimatizaci alespoň na chvilku vůbec pustit, čeká vás hodně nepříjemná noc, strávená v obrovském vedru a dusnu. Ani obvyklé ventilátory na pokojích vám už moc nepomohou, protože s postupující nocí personál vypne i agregát a tím i vaši jedinou možnost jakéhos takéhos větrání. To i tak v uzavřené místnosti bez oken stojí za pendrek. Nafta je prostě v Barmě příliš drahá, oni si nemohou dovolit nechat agregát spuštěný celou noc. To bychom asi museli bydlet v podstatně dražším hotelu. Ty nejlépe vybavené a nejdražší ale zase patří vládnoucí garnituře vojenské junty. Ty prý mají zajištěn nepřetržitý režim i pro klimatizace bez ohledu na dodávky státní elektrické energie.

S výpadkem proudu jsme se setkali hned první večer v Yangonu. A pak prakticky každý den, někdy jen v noci, jindy i odpoledne. Různě na střídačku. Takže ani klimatizaci jsme si moc neužili. Mám podezření, že dodávka elektrické energie je v Barmě také řízena nějakým astrologem či numerologem, který určuje "šťastné" dny a hodiny. A při takovémhle nepředvídatelném režimu jsem měl kolikrát problém si zajistit i nabití baterií do fotoaparátu. Zejména tehdy, když jsme přijeli na hotel pozdě večer. Nechali nám pak elektřinu puštěnou třeba jen hodinu. V noci, pokud bylo třeba zajít na toaletu, jsme pak používali čelovku. Pro ty, kteří ji neměli sebou, patřila k základnímu vybavení hotelových pokojů i nějaká ta svíčka.

Jen jednou jedinkrát pamatuju, že klimatizace fungovala celou noc až do rána. Bylo to v Baganu, kde jsme spali ve velkých krásných pokojích, k nimž patřila i rozměrná veranda. Později jsem doma zjistil, že tenhle baganský New Park Hotel i na svých internetových stránkách inzeruje, že dodává proud nepřetržitě po celých 24 hodin. Tahle informace je trochu neobvyklá a pikantní, ale v Barmě rozhodně není zbytečná. Jednoznačně zaručuje ubytovaným hostům mnohem větší úroveň komfortu. V místech, kde se denní teploty pohybují mezi 35 a 40 stupni se klimatizace prostě hodí. Alespoň na chvíli. V Baganu jsem tehdy ovšem ještě nevěděl, že klimatizace půjde bez vypínání celou noc. A tak jsem za dalších pár dní zjistil, že jsem během dvou nocí pod ní nastydl. Dost nepříjemně. A pořádně. V důsledku toho jsem později šel dvoudenní trek k jezeru Inle velmi zesláblý a pravděpodobně i s nemalou horečkou.

I obyvatelstvo je připraveno na to, že každou chvíli nejde proud. V několika vesnicích, kterými jsme prošli při treku v šanských horách, nebyly vidět vůbec žádné elektrické dráty. Mnoho vesnic nebo jednotlivých domů i v jiných místech, jak jsme si všímali, nemá elektřinou vůbec zavedenou. V naprosté většině všech domácností, které jsme navštívili, vždycky patří do základního vybavení autobaterie. Pomocí ní si dokážou rozsvítit jakési blikající světýlko. Něco na způsob malé zářivky. Teprve tam, v Barmě, si člověk z Evropy uvědomí, jak samozřejmé je naše běžně používání svítidel a všemožných i nemožných elektrických spotřebičů. A pozná taky, jaký to je obrovský rozdíl, když elektřina nepatří mezi základní potřeby lidského života a když nefunguje automaticky a pořád po celý den. Uvědomí si, že bez elektřiny už prakticky nedokáže žít. Ale taky mi třeba došlo i to, že některé z těch elektrických přístrojů zase tak moc nepotřebuju. Alespoň ne k životu. Jenom ty baterie do fotoaparátu, ty bych tu teď moc rád někde nabil! Sice bych bez nich přežil, ale rozhodně by mi vadilo, kdybych tu nemohl fotografovat.