Tahle kapitolka bude asi taková trochu neučesaná. Budu v ní psát o něčem, o čem jsem ani psát nechtěl a nakonec mi to nedalo, a nebo sem napíšu to, na co se mi jiná kapitola nehodila. Srovnám tady ty zbývající záležitosti už teď víceméně nahodile, jak mi některá ta místa vytanou na mysli.

Můžete se třeba ptát, proč jsem nechtěl nic psát o lázeňském městečku Jermuk. Nu, nevím, ale v Jermuku mi třeba přišlo, že tyhle lázně už mají svou slávu i krásu dávno a dávno za sebou. Jermuk totiž patřil mezi oblíbené destinace ještě někdy hluboko za sovětské éry. Kolem kolonády, na které jsem však samozřejmě neodolal ochutnat některé ze zdejších horkých pramenů, však probíhal čilý stavební ruch. Lázně a zdejší sanatoria zřejmě právě teď procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Možná tedy, že lázeňský Jermuk má naopak to nejlepší teprve před sebou a zanedlouho se stane novým a moderním lázeňským střediskem a známým centrem cestovního ruchu. Taky však může být, že červen tu není zrovna ten nejlepší měsíc na lázeňskou sezónu. A ještě bych chtěl dodat několik drobností. Například, že v arménském jazyce jméno města Jermuk znamená "gejzír" a to jméno zřejmě pochází od zdejších horkých pramenů minerálních vod. S tím pak souvisí to, že několik jermuckých továren chrlí den za dnem tisíce a tisíce hektolitrů balené minerální vody, kterou se z Arménie snaží vyvážet na trhy celého světa.

Každopádně je ale lázeňský Jermuk obklopen zajímavou přírodou. Přímo pod lázněmi se nachází hluboká divoká rokle řeky Arpy. Nad hlubokým rozeklaným kaňonem v Jermuku vede vysoký a dlouhý most. Krátkou chvíli jsme se na něm zastavili a po mostě se prošli, abychom si celé hluboké údolí pod námi mohli dobře prohlédnout. Vidět bylo vskutku dodaleka. Někde nad Jermukem prý tvoří řeka Arpa vysoký vodopád, avšak k němu jsme se nedostali. Náš program nás nasměroval na druhou stranu jermuckého kaňonu. Po krátké návštěvě lázní a místní kolonády, po zastavení na poště, kde jedině bylo možno koupit známky na pohlednice, jsme pak pokračovali po toku Arpy procházkou kaňonem až do místa, kde řeka Arpa vtéká do přehradní nádrže Kechut. A podle vody jsme posléze došli až na její hráz. I přes širokou vodu přehradní nádrže jsme v dálce viděli jeden z mnoha typických starobylých kostelíků, jakých jsou po celé Arménii rozesety stovky. Pokud ne rovnou tisíce.

Obraťme se teď k jerevanské tržnici podivného jména Vernissage. Ani o ní jsem moc psát nechtěl. Ničím zajímavým mě nepřekvapila. Spíš naopak. Překvapila mě tím, jak je nezajímavá. Teprve po dlouhém pátrání a obcházení celé tržnice několikrát dokola jsem nakonec sehnal několik obsidiánových náramků, které jsem zamýšlel přivézt domů jako dárek. Nicméně nebylo to jednoduché. Musel jsem totiž nakonec arménskou trhovkyni přesvědčit, že pokud vůbec něco koupím, tak právě jen tyhlety obsidiánové náramky, které mi tady ona musí oddělit od soupravy s náhrdelníky. Totiž jen a pouze ty jediné náramky se mi na celé tržnici líbily a spojené dohromady do jedné sady s náhrdelníky jsem je opravdu nechtěl. Trochu jsem na tržnici Vernissage taky fotil. Ale opravdu jen trochu, protože skoro nebylo co a proč. Na téhle tržnici bylo k vidění víceméně jen množství obvyklých cetek a možná ještě tak nejzajímavější byla zadní ulička patřící umělcům, kteří v ní prodávali svá, mnohdy ovšem hodně kýčovitá, veledíla. Myslím, že výraz "bleší trh" je pro jerevanskou tržnici Vernissage ten nejvýstižnější, jaký se dá pro tohle místo najít.

Nepsal jsem zatím nic ani o vesnici Surenavan, ve které jsme se na pár minut zastavili. Tahle jinak docela obyčejná vesnice v jerevanské rovině nedaleko kláštera Khor Virap byla výjimečná neuvěřitelným počtem čapích hnízd. Čapí hnízda na sloupech elektrického vedení byla jedno vedle druhého. Právě době naší cesty, v červnu, byla všechna hnízda plná již dosti velkých čapích mláďat. Je zajímavé, proč se takové množství čapí populace rozhodlo hnízdit právě v téhle vesnici, když, alespoň na první pohled, tu vesničané nedělají nic, co by zvýhodňovalo právě jejich elektrické sloupy před tolika jinými. Nevím, je to pro mne tak trošku záhada.

Taky jsem se vlastně ještě nezmínil o výrobě koberců v soukromé továrně Megerian v Jerevanu. Viděli jsme tu tkaní, barvení i další následné úpravy koberců, viděli jsme suroviny, z nichž se koberce vyrábějí, ať už jde o přízi, nebo barvy či přírodní materiály pro přípravu barev. Exkurze to byla vskutku zajímavá, jen o ní nedokážu moc napsat. Snad jen to, že ruční tkaní koberců je neuvěřitelně piplavá a náročná práce, kterou rozhodně arménským ženám nezávidím a kdoví, jak jsou za tuhle práci vůbec placené. Ty zkušenější provádějí i odborné rekonstrukce a opravy starých koberců, ale za svou práci možná nemají o moc víc. Vyrobit takový docela malý kobereček představuje uvázat tisíce a tisíce maličkých uzlíků. Není tedy divu, že když jsem se vcelku odhodlaně zeptal na cenu jednoho z těch menších arménských koberečků, který se mi docela líbil a jaký bych si klidně a rád dovedl doma představit, dostal jsem ránu v podobě tak velké dolarové cifry, že když jsem si to přepočetl na naši českou měnu, jednalo se o částku převyšující sto tisíc našich korun. A přitom to byl takový docela malý kobereček o rozměrech 70 x 120 cm. Pravdou je, že rodina Megerian úspěšně dodává arménské koberce do celého světa a tak by asi nebyl problém dodat mi ten pěkný kobereček i ke mně domů. Jenom ta naprosto šílená a neuvěřitelná šesticiferná cena! Ta mě tedy dostala do kolen. "Děkuji, zatím mi to ještě nemusíte balit."

Co dál? Přemýšlím a vida. Dá se říct, že nic dalšího už mi na mysli netane že jsem tedy o všem podstatném už asi něco napsal. Tím pádem je tahle kapitolka nepochybně jednou z těch kratších. Nejspíš mám něco napsáno docela o všem, co jsem za svůj krátký pobyt a cestu po Arménii poznal. Takže je tohle taky kapitolka poslední. Přesněji poslední před závěrem.

Vzhledem k tomu, že jsem si cestou nepsal nic jiného, než pár poznámek fotografiím, kde právě fotím, mi toho přijde docela dost. Ale musel jsem to taky všechno napsat rychle, než to zapomenu. Stalo se. Napsal jsem to rychle a brzy. Ale pak jsem ještě dodělával fotografie z lednové Afriky, předělával jsem kompletně všechny svoje webové stránky i fotogalerie, a až potom přišly na řadu i fotky a Arménie. No a teprve potom mohlo přijít na řadu definitivní dokončení tohohle textu. To jsou důvody, proč jsem celý tenhle text dokončil a na webu uveřejnil až více než rok po uskutečnění oné zajímavé arménské cesty. Práce je v tom hodně. Věřte nebo ne, jenom vybrat k odstavcům fotografie, umístit je a vzhledem k textu vhodně popsat, to představuje práci několika celých víkendových dní. Nicméně můj arménský cestopis je už na světě. Pokud jste se jeho písmenky prokoukali od začátku až sem, máte ho už vlastně celý přečtený. Teď už budou následovat jen závěrečné odstavce.