Chrámový komplex Angkoru můžeme po mém soudu zařadit mezi nejkrásnější a také největší a nejrozsáhlejší náboženské stavby světa. A zcela právem je zařazený do seznamu světového kulturního dědictví. Mezi mnoha lidmi pak panuje názor, že i chrámy Angkoru lze považovat za jeden z divů světa. A po návštěvě této skutečně výjimečné a fascinující lokality se k tomuhle názoru můžu přihlásit i já. Angkor je skutečně úžasný. Ale díky této své proslulosti je oblast Angkoru také hojně navštěvována turisty. Je jich tu opravdu nepočítaně. Ze všech koutů světa, z Evropy, Ameriky, a ponejvíce z Asie. Zejména sem hodně cestují Japonci a Číňané.

Městečko Siem Reap sloužící jako východisko pro návštěvu celého komplexu je proto dnes velice rozrostlé do šířky. Je to dáno především díky mnoha hotelům, které zajišťují ubytovací kapacity pro obrovské množství turistů. A vidíte, že se tu stále staví další a další hotely včetně obřích a luxusních hotelových komplexů. Náš hotýlek Smiley's Guest House v Siem Reapu nepatřil k těm velikým, ani luxusním. Ale řekl bych, že nám v něm bylo o to příjemněji. Byl sice realtivně prostý, ale dobře udržovaný a čistý.

Chrámy v oblasti Angkoru pocházejí z devátého až třináctého století, z doby rozkvětu vyspělé tajuplné khmerské civilizace. Některé postavili khmerští králové pro sebe, jiné na počest či památku svých otců a matek, nebo třeba i v bitvě padlých synů. Území, na němž se angkorské chrámy nacházejí, se rozkládá na ploše zhruba dvou set kilometrů čtverečních. Jsou tu desítky kamenných chrámů a rozsáhlých chrámových měst. Nebo to, co z nich zbylo, co nepohltila všeprostupující zelená džungle.

Svědkem moci, slávy a bohatství bývalé říše jsou nejen chrámy, ale i zbytky rozsáhlé zavodňovací sítě. Závlahové hospodářství budované na základě centrálního vedení a plánování bylo právě důležitým předpokladem pro rozkvět a vzestup říše Khmerů. Umožnilo významně zvýšit produkci potravin a zejména rýže pro dělníky z řad otroků, kteří nepracovali už jako zemědělci, ale kteří se věnovali právě stavbě zavlažovacích systémů, a posléze i stavbě chrámů a chrámových měst. Podle posledních výzkumů byl závlahový systém také paradoxně příčinou úpadku a zániku khmerské říše. Nikoli tedy kvůli nájezdům válečníků, jak se ještě donedávna předpokládalo. Khmerská říše se údajně rozkládala na mnohem větším území, až kolem tisíce čtverečních kilometrů, které bylo protkáno silnicemi, závlahovými kanály a vodními nádržemi. Jak město rostlo, nároky na potraviny a úrodnou půdu stoupaly, kácely se lesy, zejména podél řeky. Ta následně stále víc a víc zanášela závlahové kanály splavovanou hlínou. K výsledné katastrofě zřejmě přispělo i obyvatelstvo, které, stejně jako to činí dodnes, používalo řeku, kanály i vodní rezervoáry rovněž jako odpadní skládku a kanalizaci, a větší kanály také jako dopravní tepny. Naplaveniny tak zanášely vodní kanály stále víc a víc, až nakonec došlo k totálnímu zanesení a kolapsu celého vodního systému. Následovaly rozsáhlé ničivé záplavy, které celou říši dokonale rozvrátily a donutily obyvatele k útěku.

Ale dosti už suchopárné historie a teorie. Pokud by vás to blíže zajímalo, v literatuře i v mnoha různých internetových zdrojích se lze dočíst množství dalších podrobností a zajímavých informací. O angkorských chrámech, o historii říše Khmerů i teoriích jejího zániku. Přímo na místě, mezi chrámy, jsem si koupil knižního průvodce v angličtině. Ten samý tu měl někdo i v češtině, vyšel u nás krátce před naší cestou. Je skvěle organizován, krom samotných informací o chrámech obsahuje rady a trasy, co a v jakém pořadí je nejlepší navštívit pro různé případy, podle toho, jestli tu budete den, dva, tři, či týden, abyste viděli to nejlepší a nejdůležitější. A taky vám poradí, v kterou denní dobu je to v každém chrámě nejlepší kvůli sluníčku a fotografování. My jsme před odletem ještě nevěděli, jak bude náš pobyt v Angkoru organizován. Ti, co se tu pohybují sami bez průvodců, si mohou naplánovat cestu od chrámu ke chrámu zcela libovolně. Pěšky se ovšem moc stihnout nedá. Vzdálenosti mezi chrámy jsou veliké. Takže tu všichni používají buď jízdní kolo, nebo si najmou motorizovaný tuk-tuk, což je malý vozík připřažený k motorce. Patří k ní samozřejmě i řidič, nebo kočí, či jak mu chcete říkat.

My jsme pobývali v Siem Reapu čtyři noci, tudíž jsme měli na angkorské chrámy plné tři dny. Pohybovali jsme se pronajatým autobusem. I když jsme měli svého vlastního průvodce Pepu, jako turistická skupina jsme museli být doprovázeni ještě místním průvodcem. Naším oficiálním angkorským průvodcem byl mladý a studovaný Kambodžan. A rozhodně docela sympatický kluk. Tihleti oficiálně určení kambodžští průvodci tu mají naučené své trasy od chrámu ke chrámu. Jsou vymyšlené s ohledem na to, kolik dní tu turisté zůstávají. Takže hned v autobusu zavelel řidiči, kam se pojede. To ovšem náš zkušený průvodce Pepa nepřipustil. Takhle se tu prý pohybují všichni, v jednom šiku. A my přece nebudeme valit Angkorem s davem šmatlajících Japonců, jak říkal. Zavrtěl hlavou, chvíli se s tím Kambodžanem dohadoval a v podstatě mu nařídil, že tu jeho naučenou trasu sice dodržíme, ale pojedeme ji pozpátku. Tedy chrám, který má být jako poslední, navštívíme my jako první. A tak se i stalo, což se pak ukázalo být velmi fajn. Větší skupinky turistů jsme potkali jen párkrát, jinak jsme ve spoustě chrámů byli skoro sami. Chudák Kambodžan byl z toho dost rozhozený, pořád to nějak nedokázal skousnout. A to ještě ho Pepa kolikrát ani nepustil ke slovu. O navštíveném chrámu nám řekl informace sám, a když pak začal něco povídat náš kambodžský průvodce, Pepovi už zbyla většinou jen věta: "No, to už jsem vám všechno říkal!". Až se mi chudáka Kambodžana zželelo. A tak asi dvakrát, když jsem dostal nějaký nápad na záludnou otázku, jsem se ho šel na něco zeptat, aby si s námi nepřipadal tak úplně zbytečný. Až teprve třetí den to vypadalo, že se náš Kambodžan se vším vyrovnal, když viděl, že jsme všichni veselí a spokojení.

Pohyb autobusem mezi chrámy byl důležitý. Ušetřilo nám to spoustu času, který jsme mohli věnovat chrámům samotným, a také jsme jich jistě mohli vidět víc. Ty tři dny byly i dost fyzicky náročné. Hned první den jeden z nás, Jirka, krokoměrem naměřil, že jsme i při tom cestování autobusem nachodili jen po samotných chrámech přes deset kilometrů! Další dny už bohužel nic nenaměřil, protože Jirka krokoměr někde rozmáčkl o nějaké schody, nebo mu odněkud spadl, zkrátka Jirkův krokoměr zcela pozbyl svou krokoměrnou funkci.

Ale nejde jen o rozlehlost oblasti a o vzdálenosti mezi chrámy. Angkorské svatyně jsou často postaveny tak, že musíte lézt po velice strmém schodišti. Tak strmém, že snad ani závodní sjezdovky nemají prudší sklon. To vše za plného slunce, vysoké vlhkosti a patřičného tropického vedra. Nebylo to úplně snadné. Samozřejmě jsme každého dne byli večer trochu unaveni, ale rozhodně to stálo za to. Únavy z perného dne jsme se vždycky zbavili večer krátkým a příjemným posezením v restauraci, nějakým pivkem, a následným vydatným a hlubokým spánkem.

Naše putování po chrámech bylo přerušeno a zpestřeno jen v několika málo případech. Především přestávkami na oběd, který Pepa sehnal stylem "Vedu vám sem patnáct turistů. Nebude-li všechno jídlo za dva dolary, jdeme vedle!". A jídlo za dva, nebo nejvýše za dva a půl dolaru bylo. Také jsme si vyletěli poblíž chrámu Angkor Wat upoutaným balónem do výšky. Bohužel ale byla hodně špatná viditelnost, mohutný opar. Viděli jsme tedy jen nejbližší okolí kolem balónu. Kromě toho jsme zastavili i v jedné kambodžské vesnici nalézající se v oblasti angkorských chrámů. Krátce jsme se tu prošli, abychom se mohli podívat zblízka, jak tu lidé žijí. Řeknu vám, že si absolutně nedovedu představit, že bych tu já takhle mohl žít. Asi bych se tu musel narodit a být na zdejší způsob života od malička přivyklý. Nejde ani tak o chudobu. Zdejší obyvatelé se mají jistě mnohem lépe, než v jiných oblastech Kambodže, zejména díky neustávajícímu přílivu stále většího počtu turistů a jejich dolarů.

Celé tři dny jsme se tedy pohybovali od chrámu ke chrámu. Bylo to opravdu nádherné. Úžasný a nezapomenutelný zážitek. A přitom jste uprostřed džungle, která se rozprostírá všude okolo. Všude žasnete nad tou nádherou a uvědomujete si, že tohle se nikde jinde na světě vidět nedá. Při prolézání jednotlivých budov, zdí a zákoutí, pospojovaných různými chodníčky, tunely či uličkami, při prohlížení všelijakých bohatě zdobených kamenných reliéfů, se vám někdy až tají dech. Chrámy Angkoru jsou opravdovým klenotem mezi světovými památkami. Každý z chrámů je přitom jiný. Některé jsou malé, jiné rozlehlé, další tvoří rozlehlá chrámová města tvořená mnoha uličkami a terasami, budovami, nebo i vodními nádržemi. Větší chrámy nebo právě ta chrámová města bývají většinou obklopená hradbami, mají několik vstupních bran. Mnohdy jsou obehnány i vodními příkopy, přes něž vedou do chrámových okrsků kamenné mosty. Také jsme se dozvěděli, že některé chrámy byly stavěné v hinduistickém stylu a s hinduistickou symbolikou, další pak ve znamení buddhistického náboženství. Khmerští vládci totiž nejprve vyznávali hinduismus, a teprve později postupně přešli k buddhismu.

Mnoho z chrámů je v Angkoru ale dost poškozeno. Hlavně proto, že byly zarostlé hustou tropickou vegetací, kdy celou oblast na dlouhá léta zcela pohltila džungle. Tvrdí se také, že všechny chrámy přes veškerou snahu stále chátrají. A prý to je znatelné i z roku na rok, když sem někdo přijede opakovaně. To mi jen potvrzovalo, co jsem slyšel už doma. Že totiž Angkor je třeba navštívit co nejdříve, než se chrámy rozpadnou úplně. Že čím dřív tam člověk pojede, tím spíše uvidí chrámy ještě jakž takž pohromadě. Nicméně jakási péče o chrámy tu vidět je. Na druhou stranu velmi pochybuji o tom, že jsou dolary přinášené takovým množstvím turistů věnovány údržbě této jedinečné lokality alespoň z podstatné části.

Opevněné město Angkor Thom s mohutnými vstupními branami a mosty přes vodní příkop je bývalým hlavním městem khmerské říše. Vodní příkop kolem města má tvar čtverce s celkovou délkou přes třináct kilometrů. Uvnitř hradeb je pak několik dalších chrámů, věží, vodních nádrží i teras. Například jsme obdivovali mohutné kamenné choboty 350 metrů dlouhé Sloní terasy či nádherné reliéfy známé Terasy leprou nemocného krále. Najdete tu bohy, dělníky, válečníky i tanečnice. Každá jednotlivá figurka je tu jiná, prakticky nic se neopakuje. A jsou jich tu stovky! Člověk by se tady na to mohl v němém úžasu dívat snad i celé hodiny.

Centrálním a hlavním chrámem Angkor Thomu je chrám Bayon, stavba zcela unikátní v celém komplexu Angkoru. Jak se tak pohybujeme prostorami chrámu, kolem dokola se tyčí třináct z původních čtyřiapadesáti věží. Z každičké z nich se do čtyř světových stran dívají kamenné nehybné tváře jakéhosi boha s podivným tajuplným úsměvem. Je to velice působivé a ty tváře na vás dýchají svou vůni tajemných a dávných věků. Úplně vás to donutí si jen tak sednout na zadek a zírat. A když se zvednete, zjistíte, že sedíte na kamenném zábradlí, které představuje vícehlavého hada. Ještě že nekouše! Tenhle motiv používaný na zábradlí ve tvaru pětihlavého nebo sedmihlavého hada lze vidět v mnoha chrámech. Všude se proplétáme spletí chodbiček či kamenných chodníků, střídají se kolem tmavé ochozy, kamenná sloupořadí i jednotlivé sloupy s reliéfy tanečnic. U obvodových zdí chrámu Bayon vidíme dlouhatánské basreliéfy, které mají kolem dokola celkovou délku asi 1200 metrů! Nacházíme na nich výjevy ze života lidí i panovníků, najdou se tu ale i bojové a válečné motivy a také samozřejmě mnoho mytologických a náboženských prvků. Rozhlédnete-li se z Bayonu kolem sebe, pro okolní hustou zeleň a veliké mohutné stromy si ani neuvědomíte, že stojíte uprostřed kdysi velikého města, u jeho hlavního chrámu. A to město Angkor Thom bývalo opravdu veliké. Píše se, že svého času žilo uvnitř jeho hradeb či v blízkém okolí až milión lidí. Pro srovnání uvádím, že ve stejné době měla největší evropská města Paříž nebo Londýn jen asi 30 až 50 tisíc obyvatel.

Další chrám, který na člověka mocně zapůsobí, je Ta Prohm. Nachází se asi dva kilometry západně od hradeb Angkor Thomu. Ten je jedinečný tím, že byl z velké části ponechán ve stavu, v jakém do něho nenechavá džungle zaťala svoje spáry. Ve stavu takovém, jak původně vypadaly všechny angkorské chrámy, když byly znovu po necelých pětistech letech objeveny. Někde jsem se dočetl, že kambodžská vláda se už vzdala ochrany a údržby tohohle chrámu, ale podle různých podpěrných lešení na několika místech i oploceného areálu kdesi v zadní části soudím, že to buď není úplně pravda a nebo se tu o chrám Ta Prohm stará někdo jiný. Ta Prohm je také, podobně jako další angkorské stavby, celým velikým komplexem. Mezi západní a východní branou totiž ujdete víc než kilometr. Mnohé stavby i některé zřícené a popadané kameny jsou pokryty zelenými lišejníky a mechy. A mnoho jich je prorostlých divoce rostoucími kořeny a kmeny obrovitých tropických velikánů. Tady lidská ruka a příroda vytvořila vskutku podivnou a podivuhodnou symbiózu. Při pohledu na tu bizarní spletitost kořenů a kamenů vás napadne, jak je vůbec možné to od sebe nějak oddělit, jak to bylo provedeno u ostatních chrámů. To si dovedu představit snad jen rozebráním na jednotlivé kameny a posléze je opětovně sestavit do původního tvaru. Ty obrovité stromy jsou opravdoví králové džungle, kteří si vyměnili vládu s původními khmerskými panovníky. Při pohledu na ně jsem bezděky začal hledat Stromovousovy oči. Tuhle postavu z Tolkienova románu a stejnojmenného filmu Pán prstenů vám totiž nutně připomínají. I naše posvátné staleté a chráněné lípy by vedle zdejších velikánů musely vypadat jako malé přikrčené jablůňky. A tak jednotlivé zdi a celé budovy chrámu Ta Prohm jsou svírány, bortí se a hroutí pod vahou všeobepínajících obrů, jejichž kořeny se plazí dodaleka mezi kameny a narušují tak jejich soudržnost.

Na magickou atmosféru tohohle místa prostě nikdy nemůžu úplně zapomenout. Procházeli jsme postupně celým chrámem Ta Prohm, všemi těmi jeho chodbami, branami a křižovatkami, krytými podloubími, kolem kameny zatarasených uliček a nádvoří, přes různá zákoutí, kolem zřícených i stojích budov a zdí. Tyhle nezapomenutelné chvilky pod zeleným příkrovem útočící džungle byly pro každého z nás opravdu mimořádným zážitkem. A nikdo odtud se nespěchá. Každý si to tady užívá. Každý z nás odtud jen nerad nakonec odchází.

Za perlu mezi angkorskými chrámy bývá označován chrám Angkor Wat, podle něhož je celá oblast nazývána. Je hlavní turistickou atrakcí nejen Kambodže, ale zřejmě i celé Indočíny. I pro mne představuje tahle stavba základní cíl celé téhle cesty po třech asijských zemích. Jako významný symbol Kambodže, svým věhlasem však daleko přesahující kambodžské hranice, je chrám Angkor Wat vyobrazen i na kambodžské státní vlajce. A prý se taky v celé Kambodži nesmí postavit vyšší budova, než je Angor Wat. Žádná jiná kambodžská budova nemůže převyšovat jeho věže.

Angor Wat se zdá být nejzachovalejší ze všech chrámů a je považován za největší náboženskou stavbu na světě. Zřejmě právem. Nachází se jižně od Angkor Thomu a jeho rozměry jsou opravdu impozantní. Prostřední a hlavní část obrovského Angkor Watu se sestává ze tří úrovní, které jsou uspořádány nad sebou a které mají tvar obdélníku. Ve střední úrovni pak tvoří skutečnou dominantu chrámu pět věží ve tvaru lotosového květu, z nichž ta nejprostřednější a nejvyšší má vrcholek téměř šedesát metrů nad okolním terénem. Tento centrální hlavní chrám se třemi úrovněmi je přístupný po asi 350 metrů dlouhém kamenném chodníku vyvýšeným asi metr nad terénem. Na něj se dostanete přes hlavní bránu. Ta je sama o sobě ne zrovna malou stavbou zasazenou doprostřed hradeb vedoucích v obdélníku kolem celého Ankgor Watu. Hradby samotné mají délku necelé čtyři kilometry. A kolem hradeb je ještě více než 150 metrů široký vodní příkop s kamenným mostem vedoucím právě ke zmíněné hlavní bráně.

V každé ze tří úrovní centrální části Angkor Watu je pak jakési nádvoří obklopené krytým podloubím se sloupořadím nebo okny, v nichž jsou dohromady stovky metrů basreliéfů. Když jsme procházeli po vnějším podloubí chrámu k zadnímu vchodu, podloubí mělo délku kolem dvou set metrů. Po celé jeho délce jsme obdivovali dlouhatánský reliéf představující výjevy z bájného eposu Rámajány. A všechny úrovně chrámu Angkor Wat mají kolem dokola podobné v kameni tesané galerie s výjevy ať už z eposů Rámajány či Mahábharáty nebo různých bitev královských vojsk, s obrazy mnoha bohů, bohyň, démonů a chrámových tanečnic, nebo s vyobrazením nebe a pekla i dalších podobných témat. Je to jako obrovská kamenná knihovna, jejíž kompletní prohlídka by zabrala určitě mnohem víc času, než který my máme na všechny angkorské chrámy dohromady. Co se výzdoby Angkor Watu týče, prakticky na každém kameni, na každém centimetru téhle obrovské stavby, najdete vytesané obrazy nebo alespoň různé abstraktní vzory. K výzdobě Angkor Watu patří také mnoho všelijakých soch, například lvů či sedmihlavých hadů.

My jsme slovutný Angkor Wat navštívili druhý den. Hned brzičko ráno jsme se zařadili do davu turistů čekajících za malým rybníčkem na východ slunce zpoza věží Angkor Watu. Bylo nás tu opravdu hodně. A jakmile sluníčko ukázalo své první paprsky, cvakání stovek fotoaparátů nebralo konce a vytvářelo zvukovou kulisu, jako by se kolem vás tancovalo po jemně praskajících bouchacích kuličkách. Po snídani v jedné z několika restaurací hned vedle rybníčku jsme pak měli na Angkor Wat celé dopoledne. To jsme vrchovatě využili prohlídkou všech míst, která jsem popisoval v předchozím textu. Jen do té nejvyšší středové úrovně Angkor Watu jsme se už nedostali. Zákaz vstupu na ty neuvěřitelně strmé schody, s nimiž prý mělo mnoho lidí potíže zejména při setupu dolů, tu platí od loňska, kdy seshora spadl a zabil se nějaký zahraniční turista. Bylo vidět, že tu v jedné části staví nějaké dřevěné bezpečné schody, ale ty ještě nejsou hotové. Bylo nám to líto, ale co se dá dělat, nahoru jsme nesměli. Nepomohlo ani Pepovo přemlouvání našeho kambodžského průvodce, vedené samozřejmě žertem, že nahoru půjdeme proto, že on je tu šéf a on nám to přece dovolí.

Pokud se Angkor Watu týče, nemůžu ještě nevzpomenout na mnicha, kterého jsme tu s Líbou potkali, a se kterým jsem na vnějším nádvořím zapředl rozhovor. Anglicky se prý začínal teprve učit, a je pravda, že jeho angličtina byla ještě o dost horší, než moje. Ale byl neuvěřitelně zvědavý a zvídavý. Pořád a dokola se vyptával, seč mu ta jeho angličtina stačila. Otázky z něho jen sršely: odkud jsme, kde bydlíme, kam půjdeme odtud, jak dlouho budeme tady, jak dlouho jsme v Kambodži, kdy pojedeme dál, kam pojedeme dál, jak dlouho budeme tam, kdo jede s námi, kolik nás je, kde jsme byli předtím, jestli se nám tam líbilo, jak se nám líbí tady, jestli máme děti, kolik jich je, kde jsou teď, proč nejsou s námi, a tak dále a tak dále. Byla to smršť jednoduchých otázek, a než jsem stačil na některou odpovědět, už tu byla další. Až jsem začal mít trochu i potíže rozeznat, že teď se ptá na něco trochu jiného, než před chvílí. Byl by tam s námi debatoval snad i dvě hodiny, takže nakonec jsem se musel vymluvit, že spěcháme, že na nás někdo čeká, aby nám na prohlídku zbývajících částí Angkor Watu vůbec ještě zbyl nějaký čas. Mnich nám vnutil ještě nějaký letáček a zval nás i celou naší skupinu, ať přijdeme v šest večer na nějakou meditaci někam nedaleko do jakési modlitebny. Teprve potom se s námi upovídaný mnich, a viditelně nerad, rozloučil.

Z celkem asi osmdesáti chrámů jsme jich v angkorské oblasti navštívili necelých dvacet. Všechny byly krásné a každý z nich byl jiný, něčím jedinečný a s neopakovatelnou atmosférou. Menší chrám Banteay Srei, hodně vzdálený od centrálního Angkor Thomu, například vyniká nádhernými hlubokými, bohatě "kudrlinkatými" reliéfy a zvláštní červenou barvou. Centrální svatyně chrámu Neak Pean je zase postavena uprostřed veliké vodní nádrže. Pravdou je, že zrovna v době naší návštěvy v ní voda nebyla. Při procházce kolem areálu i do jeho středu se mi zdálo, že voda v téhle nádrži nebyla už dlouho. Nicméně na fotografii v knižním průvodci po angkorských chrámech se tahle svatyně ve vodě krásně zrcadlí. Takže kdo ví. K rozlehlému, polorozbořenému a možná trochu méně navštěvovanému chrámovému městu Preah Khan se prochází branami a uličkou uprostřed husté bujné tropické vegetace. Džungle tu divoce prorůstá i do mnoha zdí, náměstí, koutů, kamenných chodníčků, svatyní i všelijakých postranních uliček. V té neuvěřitelné spleti džungle a kamenů nebyl problém zabloudit. Stačilo tu jen na chviličku někde sejít z hlavní cesty vedoucí napříč chrámem. Další chrám, který se nazývá East Mebon, byl pro změnu zase zajímavý a jedinečný svými zachovalými sochami lvů a čtyř velkých slonů umístěných v rozích chrámového prostranství. Zkrátka na každém z chrámů jsme našli něco nového, něco překvapivého, a určitě bychom to našli i na chrámech, které jsme v oblasti Angkoru neviděli, na které nám zkrátka už čas nezbýval.

Božské angkorské chrámy ve mně zanechaly skutečně velkolepý dojem. Po třech dnech jsem musel zamáčknout malou slzičku tlačící se mi do oka nad tím, že se už musím s tímhle mystickým a překrásným místem, s centrem více než tisícileté khmerské civilizace, rozloučit. Ale rozloučení bylo neodvratné. A tak jsme po čtyřech nocích dali ráno sbohem i našemu hotelu Smiley's Guest House s usměvavým smajlíkem na fasádě, i jeho příjemné restauraci, kde jsme vždycky večer slupli něco dobrého k jídlu a nějakým tím pivkem spláchli z hrdel prach angkorských chrámů. A můžete hádat, jak se to místní pivo jmenovalo. Samozřejmě Angkor. Jak by se proboha mohlo jmenovat jinak?