Je pravda, že čím víc se blížilo datum odletu, tím víc jsme se začínali na cestu těšit. Ale také je pravda, že ve skrytu duše jsem měl i takovou špetičku strachu či obav, jak celá tahle daleká a dlouhá cesta dopadne a zda a jak se nám to bude líbit.

Ještě asi tři týdny před odletem se konala v Praze v pobočce cestovní kanceláře Sport-S schůzka účastníků. Sešlo se nás tam sedm, ještě čtyři další kromě nás tří hradečáků. Tam jsme se seznámili s panem Majákem, zřejmě autorem celého programu, i s jeho ženou, paní Berthou, rodilou Peruánkou. Ta se nám představila jako budoucí průvodce naší výpravy. To bylo velmi příjemné, protože dobrá znalost místních poměrů je na takových cestách jistě velmi důležitá. Také jsme se na pražské schůzce rozhodovali, které fakultativní akce podnikneme a které nikoli.

V Rurrenabaque v Bolívii nám byla doporučena pampa s říčkou Yacumou. Já jediný jsem měl chuť podívat se spíš do pralesa na rozličnou flóru. Byl jsem totiž trochu nedůvěřivý ke zvířátkům, která máme v pampě vidět. Ty přece mohou utéci a uletět, zatímco kytičky a rostliny v pralese se nehýbou a neutíkají. Byl jsem ale se svým názorem na prales osamocený. Nakonec jsem tedy i já dal na doporučení pana Majáka a přidal ke všem ostatním na výlet do pampy.

Dvoudenní trek po stezce Inků na Machu Picchu nám rozmlouvali. Prý je tam zrušené poslední tábořiště, musí se původně dvoudenní trek vlastně stihnout za jeden den a je to tak prý dost náročné. To mě trochu mrzelo, protože jak jsem o tom něco četl, patří trek po inckých chodnících k Machu Picchu mezi nejkrásnější treky na světě. A to zejména pro svou podivuhodnou kombinaci přírodních krás a skvělých historických památek. Ale asi to platí až pro ty vícedenní treky. Na takové my nebudeme mít časový prostor. Navíc se leckde tvrdí, že na tyhle treky je počet turistů velmi omezován, a že je nutné se na trek objednat dlouhé měsíce dopředu.

Vláďa si objednal kolo na sjezd asi 60 km do Coroica. To byla sice zajímavá věc i pro mě, ale vzdal jsem ji v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že ten sjezd není po asfaltové, nýbrž po prašné silnici. Tedy alespoň jeho převážná část. Vláďa tak zůstal přihlášený na kolo jako jediný, ale jako bývalý aktivní cyklista tohle prostě nemohl vynechat.

Let v Nazce nad proslulými liniemi a kresbami v poušti jsme si objednali úplně všichni. To je přece naprosto jedinečná věc, kterou si v žádném případě nemůžeme nechat ujít. Tady není o čem diskutovat!

Poslední rozhodnutí bylo o tom, kdo půjde nebo nepůjde do kaňonu Colca. Potřebovali už teď znát přesný počet lidí kvůli zajištění noclehu buď na dně kaňonu, nebo nahoře. Na převýšení 1500 metrů při výstupu nahoru jsem si se svýma ne úplně zdravýma nohama netroufal. Dolů bych tedy snad nějak došel, ale nahoru? Moje váhání bylo značné. Pan Maják nám tvrdil, že kaňon Colca je takový zážitek, že na to určitě nezapomeneme. No, tomu věřím, ale co s tím? Je pravda, že málokterá cestovka má při zájezdech do Peru něco takového v programu. Stojí to prý rozhodně za to, ať neváháme. A tak nakonec rozhodlo to, že si pro cestu nahoru mohu najmout osla a jet na něm. To bude pro mě sice taky nová zkušenost, ale snad to takhle půjde. Tak tedy dobrá. Půjdu taky do kaňonu, stejně jako všichni ostatní!

O horší bezpečnostní situaci pro turisty v Peru i Bolívii jsme byli také informováni. Nejen na schůzce v Praze, ale i z různých jiných informačních materiálů, z knižního průvodce, i z internetových zdrojů. Kapesní krádeže a přepadení přímo na ulici, případně okradení v autobusech nebo vlacích už poznalo mnoho turistů. Člověk se trochu bojí, ale prý je to poslední dobou už mnohem lepší. Budeme ale muset být každopádně velmi obezřetní.

Po pražské schůzce pak už nastaly nezbytné poslední přípravy. Nejen shánění nějakých dalších informací, ale i nákupy všeho možného, co nám ještě chybělo a co jsme na takovou cestu potřebovali. Ať už se to týkalo, bezpečnosti, oblečení, či fotografické výbavy. Pro pobyt v pampě si raději preventivně vezmeme antimalarika, musíme je mít také sebou. A Líba dokázala vymyslet ještě spoustu dalších užitečných a nezbytných věcí, částečně i na doporučení cestovní kanceláře. Až konečně nastal den "D", kdy jsme se vydali na cestu.