Opravdu už ve tři hodiny ráno byl budíček. S rozsvícenou čelovkou jsme rychle všechno nastrkali do batohu. A jde se nahoru. Tam má být v sedm snídaně. Hned za oázou, ještě dole pod strání, čekal můj starý známý "Tranďák" se dvěma mulami. Ta jedna je pro mě. Druhá, kdyby si to ještě někdo rozmyslel. Nikdo takový se ale nenašel. Dobrá, hrdinského výstupu z kaňonu se vzdávám jen já. Svoje hůlky půjčuju Barbaře. Byla šikovná. Zamluvila si je první. Mně alespoň nebudou na mule překážet.

Na kraji svahu nebylo těžké najít skalisko, odkud jsem se mohl pohodlně dostat do sedla, aniž by mé tělo musel někdo zvedat. S nohami mi pomohli do třmenů a jedeme. Hijé! Hijé! Ale tady se používá jiný slovník. Chvíli jsem si musel zvykat na to, jak mám nohy držet ve třmenech, aby mi nevypadávaly. To ale celkem šlo. Trošku těžší bylo se přizpůsobit tomu, jak se mula pode mnou při chůzi pohybuje ze strany na stranu, nebo nahoru, když musí udělat větší krok směrem vzhůru. "Tranďák" vedl obě muly nahoru docela svižně. Obě kráčely tmou, jedna sama, druhá se mnou, po příkré stezce klikatící se sem a tam, tam a sem, stále nahoru a stále výš. Nevadila jim ani strmost stezky, ani kameny, kterých tu všude bylo dost, ani okolní místy pěkně hluboká propast pod námi. Chvílemi si na druhou mulu nasedl i "Tranďák", chvílemi šel pěšky. Asi vím proč. Protože když člověk sedí na mule, bez pohybu a takhle v noci, je v téhle nadmořské výšce opravdu chladno. Byl jsem sice docela teple oblečen, vyloženě jsem nemrznul, ale teplo taky vypadá jinak. Napodruhé už bych byl moudřejší. Už vím, že by to chtělo ještě rukavice. Na ruce mi byla totiž fakt zima. Měl jsem je jako kusy ledu, jak jsem se celou dobu usilovně držel kovového držadla na sedle. A postupně s přibývajícím časem mi začaly zimou tuhnout i nohy ve třmenech.

Asi jsme nešli nahoru jenom my, občas bylo možno zahlédnout nějaká mihotavá světýlka baterek nebo čelovek vysoko nad námi i na druhé straně hluboko pod námi. Asi o půl páté jsme udělali ve výstupu krátkou pauzu na odpočinek. Já ji celou strávil v sedle. Bál jsem se, jak bych na mulu zase vylezl. Rozhlížel jsem se do okolní černočerné tmy a tušené černé díry za ní. Té tmě nepomohla ani jasná obloha, ani to, že svítily hvězdy. A mně, nevím proč, začaly docházet baterie v čelovce. Budu je muset šetřit a chvílemi čelovku vypínat. Počkali jsme teď chvilku na ty, co jsou za námi. Nebyli moc daleko. Vašek s Jirkou nás dohonili hodně brzy a vzápětí za nimi sem vystoupali i Vláďa s Líbou. Všichni prý v pohodě.

Asi o půl šesté začalo pomalu svítat. Právě včas. Baterka v čelovce už byla hotová. Naštěstí jsem ji zase tak moc nepotřeboval. Mula šla i v úplné tmě naprosto neomylně. Nezakopla nikde ani jednou. Ono by to taky mohlo být naposled, co by se jí (i mně) něco takového stalo. Pozorovali jsme teď některé vzdálenější vrcholky hor, které už začínaly být ozářeny prvním ranním sluníčkem. Postupně se vynořovaly ze tmy, která ještě stále držela vládu nad celým tímhle úsekem stezky z kaňonu Colca. Ale postupně nad stále větší a větší částí vítězilo sluníčko. S mulami jsme s "Tranďákem"' stoupali opět trochu napřed. Občas se vedle nás neuvěřitelnou rychlostí přehnalo hejno dětí. Děcka ale nešla po stezce vinoucí se zleva doprava a zase zpátky. Namířila si to rovnou zkratkami přímo nahoru bez jakýchkoli zatáček. Člověk se nestačil divit, že to vůbec jde tamtudy vylézt. Před pár vteřinami jsme je zahlédli poprvé pod sebou, za dalších pár vteřin se nad námi ztrácejí z dohledu. Ty děti prý jdou někde nahoru do školy. Tak samozřejmě se hrnou do toho příšerného kopce, aniž by byly nějaké zpocené či zadýchané, že je nad slunce jasnější, že jsou na to zvyklé. Nejspíš takhle chodí, spíš skoro utíkají, zcela pravidelně. To já bych tu asi vypustil duši ještě dřív, než bych stačil v první třídě zjistit jméno svého učitele.

Krátce před šestou, kdy už to prý nahoru není daleko, se před námi v širší zatáčce objevila v dece zabalená Peruánka v apartním kloboučku. Ukázalo se, že má zřejmě dobře vymyšlenou podnikatelskou aktivitu. Čekala tu totiž na turisty. S teplou kávou i koka čajem v termoskách, s balenou pitnou vodou, s Coca-Colou, a dokonce i s nějakou tou buchtičkou a sušenkou k zakousnutí. Pochopitelně jsme jí malý výdělek dopřáli. Já jsem tu z muly tentokrát na chvíli slezl. "Tranďák" mi musel trochu pomoci. Byl jsme totiž čím dál víc ztuhlý. Jak zimou, tak nedostatkem pohybu. Jirka s Vaškem a taky Líba s Vláďou se zanedlouho přidali k nám. Ostatní naši však zatím nebyli nikde v dohledu. Rozesazení po několika kamenech jsme se každý věnoval občerstvení zakoupenému od té milé podnikavé Peruánky. Pauza i teplá káva mi udělaly moc dobře. Zahřál jsem si trochu i prokřehlé prsty.

Po nedlouhé chvíli dalšího výstupu se "Tranďák" na nějaký signál zezdola odpojil a s druhou volnou mulou se začal vracet zpátky dolů. Líba, která šla kousek za námi, viděla, jak musel mulu k návratu důrazně nutit, a jak moc se jí nechtělo zpátky dolů do kaňonu. No, já se jí teda vůbec nedivím. Od té chvíle pak už ani ta moje mula, nemajíce v dohledu svého pána, nechtěla jít dopředu. Občas jsem ji přesvědčil ke dvěma či třem krokům já, občas nějací domorodci, kteří nás předcházeli. Ale ona se pořád zastavovala a otáčela se zpátky, kde že má toho svého "Tranďáka". Že měla na hřbetě mne a že mě měla dopravit nahoru na snídani, to jí najednou bylo docela fuk. Jirka s Vaškem a Líba s Vláďou nás zase rychle dohonili. Když žádné přemlouvání s mulou nepohnulo, Jirka nakonec popadl lano, a začal s ním mulu popohánět. Jak šel před ní, občas lanem zaškubal. Naštěstí už to nahoru nebylo daleko, už jen asi dvacet minut. A tak za chvíli, asi o půl sedmé, jsme byli nahoře. Tam jsem už definitivně slezl, abych se trochu zahřál, a popošli jsme kousek dál, kam už svítilo sluníčko. Jirka si chtěl mulu za to tahání lanem asi udobřit a nabídl ji nějaký cukřík. Ona to ale hrdě odmítla a odvrátila hlavu. Já jsem jí věnoval pohlazení a poděkování. Nakonec jsem si pořídil i detailní fotku téhle své zachránkyně. Chvíli jsme ještě čekali, zda půjdou ostatní, a pak jsme pomaličku došli do Cabanaconde.

Když jsme se sešli v hotelu u snídaně, ukázalo se, že "Tranďák" se s mulou vracel pro Víťu. Víťa měl totiž těžce sedřený malíček, už prý ze včerejška. No, a já musím dát na tomto místě za pravdu panu Majákovi, který nás už v Praze na schůzce ujišťoval, že kaňon Colca stojí za to, že na to určitě nezapomeneme. Jeho slova můžu stoprocentně potvrdit. Tohle zapomenout nelze! Výstup byl prý asi pětikilometrová vzdálenost, ale s převýšením více než 1200 metrů. Po snídani jsem dostal od průvodce Johnyho e-mailovou adresu, abych mu poslal nějaké fotky. Posílal jsem mu pak z domů email snad čtyřikrát, s fotkami i bez nich, ale Johny se vůbec neozval. Asi peruánské systémy vyhodnotily moje emaily jako spam. Nebo ty naše naopak zahodily peruánskou odpověď. Kdo ví? Brzy po snídani jsme se, už zase se všemi našimi zavazadly, vydali mikrobusem zpátky směrem na Chivay. Cestou z Cabanoconde nás podle programu mělo čekat pozorování kondorů.

Po nedlouhé jízdě autobus zastavil. Kdosi zavelel: "Všichni ven! Jsou tu kondoři!" A skutečně, u silnice byl nevysoký kopec a kolem něho kroužilo asi osm kondorů. Tihle králové andské oblohy nad tím skalnatým kopcem majestátně přelétali sem a tam a chvílemi se zdálo, jako by se nám tu předváděli. Někteří přelétali doslova jen pár metrů nad našimi hlavami. Kondoři jsou skutečně krásní ptáci. Jsou černí, jen na konci křídel a na krku mají bílé proužky. Jsou opravdu velcí, někteří můžou vážit až deset kilogramů. Rozpětí jejich křídel často dosahuje až ke třem metrům. S využitím vzdušných proudů dokáží plachtit dlouhé minuty bez jediného mávnutí křídel. Živí se téměř výhradně mršinami, které si najdou především svým výborným čichem. Někteří, zejména starší ptáci, jsou zcela slepí. Za potravou se prý vydávají i stovky kilometrů daleko. Dožívají se i sta let a svůj dlouhý život skončí prý sebevražedným střemhlavým letem z výšky na skálu pod sebou. I tady cestovka Sport-S, jak podotkl Honza, přesně splnila itinerář cesty. Pozorování kondorů se skutečně vydařilo. Tohle velkolepé a nádherné představení kondorů jsme zaujatě sledovali přes půl hodiny.

Pak jsme přejeli jen malý kousek dál na místo zvané Cruz del Condor, které je turisticky hodně známá vyhlídka. Tady končí směrem od městečka Chivay většina turistů, podívají se tu na kaňon, čekají na přelet nějakého toho kondora, a vracejí se zase zpátky. Na tomhle místě je skutečně nádherný pohled na nezměrné hloubky kaňonu Colca i na skály tyčící se nad ním. A turistů tu bylo opravdu hodně. Vyhlídka jimi byla doslova obsypána. Teď po osmé hodině je totiž ideální čas na pozorování kondorů. Bude to ale trvat jen asi hodinu, než kondoři slétající se sem ze zasněžených hor, kde hnízdí, si tu osuší svá mrazivou nocí prokřehlá křídla. Sem tam nějaký kondor tu opravdu přelétl, ale proti skalám byl v kaňonu vidět mnohem hůř, než ti, co před chvílí létali přímo nad našimi hlavami. Mezi množstvím turistů se tu taky přiživují peruánské trhovkyně a očekávají, že tu utrží nějaký ten sol za své početné suvenýry, tu lepší, tu horší kvality. Protože jsme kondory pozorovali už předtím, nezdržovali jsme se na vyhlídce nijak dlouho. Naposledy jsme se zadívali do těch největších hlubin kaňonu, kam se pomalu začínalo přes okraje prodírat sluníčko a vydali jsme se zase dál. Očekávaný i obávaný kaňon Colca je za námi. Teď už se bude jeho hloubka jen zmenšovat, jak se budeme vracet proti proudu řeky směrem na Chivay.

Zastavíme ještě asi dvakrát v horních částech teď už nepříliš hlubokého kaňonu. Znovu a znovu se obdivujeme terasovitým políčkům vybudovaných všude, na každém kousíčku svahu kolem řeky Colca, kde se jen dá. A já jsem si při těchhle zastávkách už mohl definitivně oddechnout, že jsem ten obávaný a nádherný kaňon Colca přežil.

Kousek od Chivay nás paní Bertha odměňuje za namáhavý noční výstup asi hodinkou, kterou trávíme v termálních lázních. Vyzkoušíme tu několik bazénů s různě teplou vodou, některé tu ovšem jsou jen pro domorodce, jiné společné a jiné zase jen pro turisty. Podíváme se skoro do všech, všude se trochu smočíme. Uvnitř pod střechou mezi domorodci nezůstáváme dlouho. Je jich tam docela hodně. K většímu venkovnímu bazénu oni nesmí, tam mohou jen turisté. Tady je prázdno, není tu skoro nikdo, a tak tu zůstáváme nejdéle. V místech, kde voda do bazénů přitéká, lze jen stěží udržet ruku. Tak je tu voda horká! Užíváme si tu v termálech báječnou koupel, jak to jen jde. Smýváme ze sebe všechen prach kaňonu Colca, zbavujeme se postupně veškeré únavy a je nám blaze. Tohle je další skvělá záležitost. Termální koupel po výstupu z kaňonu, to skutečně nemá chybu! Výtečně naplánovaná cesta!

Kolem poledne se náš mikrobus zastavuje v Chivay na náměstí, kde máme přestávku na nějaký oběd nebo občerstvení. Oběhneme ještě asi dvě sousední uličky a malé tržiště. Líba má asi hodně velký hlad, měla přece v kaňonu velký výdej energie. Nakupuje tu neuvěřitelné množství jídla, hlavně ovoce. Jen těch banánů, co ona sní! Já když sním jeden, nebo dva, co mi ona vnutí skoro násilím, nemusím pak dalšího půl dne už nic jiného. Občerstvení konzumujeme na náměstí na lavičce. Pozorujeme přitom kolem chodící krojované Peruánky. Každá má jiné oblečení, a začínáme si všímat toho, že v každém městě nebo v každé oblasti, kam přijedeme, nosí místní ženy na hlavách jiný druh kloboučků. Zajímavé, tady kolem kaňonu Colca mají kloboučky takové látkové, bohatě zdobené vyšíváním, zatímco předtím jsme viděli spíš slamáčky nebo něco, co připomínalo barevnou buřinku. Asi jsem se měl ale taky víc dívat, jestli ty Peruánky zase na oplátku nepozorovaly Líbu a tu její neuvěřitelnou hromadu jídla, která před ní pomalu mizela.

Z Chivay jsme se vraceli stejnou cestou přes sedlo Patapampa. Tam jsme už nezastavovali. Já jsem po brzkém ranním vstávání a báječné termální koupeli se svým plným bříškem spokojeně usnul. A tak ani nevím, že jsme tamtudy jeli. Pravděpodobně to tak bylo i u většiny ostatních. O něco později jsme se, stejně jako při cestě ke kaňonu, zastavili u nádherně sluncem zalitých planin s modrými jezírky a s pasoucími se lamami. Vzduch čistý, vidět je daleko, nádherné pohledy!

Další zastávka byla až zase ve staré známé hospůdce blízko rozcestí u silnice vedoucí z Arequipy do Puna. Opět jsme si tu dali čaj ze zelených lístků koky. Alpačí mládě bylo snad ještě dotěrnější, než minule. Dokonce se mu v nestřeženém okamžiku, kdy nikdo z místních nehlídal dveře, podařilo vniknout dovnitř do hospody. To drzé zvíře se tam vrhlo k neobsazenému stolu, převrátilo na něm plnou cukřenku a hbitě začalo mlsat. Venku jsme se naposledy zadívali na vzdálený vulkán El Misti. Teď pojedeme dál, na druhou stranu, směrem k jezeru Titicaca a do Puna, a už nám zmizí z dohledu. Vláďa nedal jinak, než musí mít fotku s tím vulkánem v pozadí, a navíc ještě s tím odrzlým alpačím mládětem. A tak nabral v hospůdce nějaký cukřík, a šlo se fotit. Cukřík zabral a tak se fotografie podařila.

Na cestě do Puna jsme projížděli hornatou krajinou Altiplana, kolem jezera Lagunillas, až jsme přijeli do Juliacy. Tohle asi čtvrtmilionové město mající i letiště už leží v rovině kolem jezera Titicaca. Do Puna už nás čekalo jen asi padesát kilometrů. O Juliace paní Bertha prohlásila, že je to průmyslové, špinavé, a nezajímavé město, ve kterém vůbec nestojí za to se zastavovat. Při pohledu z okna mikrobusu se zdálo, že je to pravda.

Puno už bylo nedaleko. Rovná silnice už vedla zčásti podél jezera Titicaca, které ovšem nebylo vidět. Jen nějaký rákos se občas přiblížil k silnici a za ním se daly tušit nějaké mokřiny. Vláďa se nakonec také zeptal paní Berthy, co že je to tu za bažiny. Ona zjevně dotčeným hlasem pravila:"To nejsou žádné bažiny! To je přece jezero Titicaca!". No tedy Vláďo! To sis dovolil opravdu hodně, nazvat bažinami slavné a námi nadšeně očekávané jezero Titicaca, považované za kolébku Inků!

Ubytování v Punu bylo blízko centra. Při výstupu do třetího hotelového patra jsme zřetelně pocítili nadmořskou výšku přes 3800 metrů. Vyjít schody bez funění se prostě nedalo. Přestože jsme už tušili, že spánku tady taky moc nebude, do města jsme se už nevypravili. Trochu se tu člověk bojí večer ven, když slyší pořád o krádežích a přepadeních, a že si má dávat pozor. A větší skupina se teď večer už nedala dohromady. Skoro všichni si chtěli po dnešním náročném dni a po té cestě odpočinout. Ráno nás čeká další program a další jistě nevšední a zajímavé zážitky.