Zase se o další den přiblížil konec našeho putování, ale ještě na to nemyslíme. Pořád se máme na co těšit, pořád nás ještě něco atraktivního čeká. Myslíme spíš na to, že se zase o den přiblížila návštěva Machu Picchu naplánovaná prakticky na konec celé cesty, jako její vyvrcholení. Dnes opouštíme na dva dny Cuzco a vyrážíme vstříc mnoha tajemstvími opředenému a slavnému inckému městu. A už zítra, zítra budeme tam!

Cesta z Cuzca vedla do kopců na severovýchod, po stejné silnici jako včera, kolem pevnosti Puka Pukara. Po několika dalších kilometrech zastavujeme na silnici u malé soukromé farmy. Awana Kancha, jak se to tady jmenovalo, nebyla jenom tak obyčejná farma. Bylo to vlastně velice zajímavé malé "živoucí muzeum", jak oni sami svůj podnik nazývali. A jeho součástí byla i nevelká manufaktura s tradiční výrobou textilních výrobků z lamí vlny. Vše bylo uzpůsobeno tak, abychom jako procházející turisté viděli celou výrobu od počátku až do konce. Začínalo se malou zoologickou zahradou z několika ohrad, v nichž se chovaly lamy. Hned na začátku u první ohrady jsme se mohli z velké tabule dozvědět mnoho o lamách, o jejich druzích, které už jsme znali, ale i o dalších dvou poddruzích lam i alpak. A taky třeba o tom, že lamy jsou dost blízké příbuzné velbloudů. To už ale není pro nikoho z nás žádné překvapení. V ohradách, jejichž okrajem jsme se mezi lamami procházeli docela volně, bylo zvířat hodně. Různých druhů i různých barev. Často měly lamy vlnu tak dlouhou, že ji až couraly po zemi. A nebo jim vlna vpředu zcela zakrývala oči, že ani nemohly vidět před sebe. Občas ve snaze udělat zajímavé fotografie se někdo z nás zamotal až přímo mezi lamy a alpaky. Nebezpečné se ale nezdály. Za ohradami pak bylo několik Peruánek pracujících tu po širým nebem. Některé vlnu barvily, jiné ji zpracovávaly na vlákna, a nebo už dokonce tkaly nějakou krásnou typicky pestrobarevnou textilii.

K činnostem farmy, zoo, textilní manufaktury i muzea musím ještě přidat obchod. Však určitě to tu takhle nedělají proto, aby je turisté pochválili, jaké to tu mají hezké. Ekonomika jednoznačně velí, že je třeba něco prodat. Celá prohlídka tedy pochopitelně končila v obchodě, v obchodě s opravdu velice pestrou nabídkou všeho možného, včetně perfektních toalet i drobného občerstvení. Tady jsem prostě té nabídce neodolal a zakoupil jsem si tu nádherně chlupaté lamí bačkorky s tak dlouhými chlupy, že si na ně druhou nohou šlapu. Doma na sezení za dlouhých a studených zimních večerů se budou hodit. Ceny tu tedy byly dost vysoké, ale tyhle ruční výrobky zase vypadaly velice kvalitní. A smlouvání tady nemá smysl, to poznáte hned. Nejvíc mě však překvapilo, že tady bez problémů fungovaly platební karty, dokonce i ty jen elektronické. A to tu ani nebyla žádná vesnice. Muzeum Awana Kancha stálo spíše o samotě, i když v okolí pár nějakých dalších domků či malých farem bylo. Navíc na rozdíl od jiných plateb kartou, kde mi z účtu odečetli soly, tady mi odečítali z účtu rovnou dolary.

Po pár dalších minutách zastavujeme na svahu, odkud je vidět velká část údolí řeky Urubamby. Je široké a vypadá úrodné, s mnoha políčky, která se teď v počínajícím místním jaru začínají zelenat. Okolní svahy údolí jsou tady ale na vegetaci dost chudé, ba místy úplně holé. A řeka se vlastně tady ještě Urubamba nejmenuje. Pokud někde uslyšíte jméno Vilcanota, vězte, že je to tentýž vodní tok. Pramení někde nedaleko sedla La Raya, jak už víme, na rozvodí dvou největších oceánů. Vilcanota tvoří svým kaňonem slavné Posvátné údolí, ve městečku Urubamba ovšem mění svůj název a už jako Urubamba teče kolem Machu Picchu dál do džungle. Později společně s řekou Apurimac vytváří řeku Ucayali, základ budoucí Amazonky.

Za pár dalších okamžiků řeku Vilcanota přejíždíme po dlouhém mostě. Za ním pokračujeme skrz městečko Pisac až na protější stranu údolí. Tam pak stoupáme po silnici několika táhlými serpentinami k významné a krásné incké pisacké pevnosti. Přesněji řečeno k jejím ruinám. Areál je to rozsáhlý, jsou to vlastně ruiny celého bývalého města. Máme ale dost času, paní Bertha nám dává sraz u autobusu až za více než hodinu. Ruiny včetně mnoha terasovitých políček mají několik částí vzdálených od sebe i několik stovek metrů. Od severní části jdeme na jih po prudkém svahu. Stezka místy vede po téměř kolmé stěně, později prolézáme i úzkou skalní průrvou. V jižní části je nejdůležitější stavbou incké obřadní centrum. Je odtud krásný výhled dolů do údolí, na městečko Pisac i na řeku Vilcanotu-Urubambu ležící o nějakých 400 metrů níže. Prohlížíme si tu chrám slunce i obřadní lázně. Už poněkolikáté musíme konstatovat, že Inkové měli zásobování vodou vyřešené dokonale. Prakticky v každé pevnosti měli systém kamenných kašen, kanálků a náhonů, i drobných nádrží, kudy tekoucí a zřejmě pramenitá voda proudila celou lokalitou. Tady dokonce ta voda teče až do dnešních dnů. Všechno je samozřejmě postavené v inckém stylu. Zdi s opět perfektně do sebe zapadajícími kameny, lichoběžníková okna i dveře, někde i se zachovanými překlady. Další část pevnosti Pisac je ještě vidět před námi, na jakémsi skalním ostrohu tyčícím se přímo nad městečkem, jiná uprostřed svahu kousek pod námi. Ale my se už pomalým a procházkovým tempem vracíme zpět k severní části pevnosti. Tentokrát jdeme spodní stezkou kolem mnoha terasovitých políček, která se táhnou po prudkých stráních až téměř dolů do údolí. Za zmínku určitě ještě stojí, že kamenné zdi jednotlivých teras těchto políček byly namísto schodů vybaveny několika kameny šikmo nad sebou, které trčely ze zdi ven a které byly jako schody používány. V některých terasách kolem políček bylo takových "schodů" nepočítaně, řekl bych až nadbytečně. Opakovaly se snad i po pěti či šesti metrech.

Sjeli jsme dolů do městečka. Máme tu rozchod a čas na návštěvu tržnice. A taky na občerstvení či brzký oběd. Pisac je malý, a ani tržnice není příliš velká. Ale pod plachtami se nám i tak jednotlivé uličky mezi stánky za chvíli pletou. Zejména když se ještě proplétáme množstvím lidí, turistů i domorodců, kteří se všichni hlasitě dohadují na ceně. Chvíli se dalo do deště a tak jsme rádi, že ty plachty jsou natažené nad stánky tak, že můžeme procházet tržištěm, aniž bychom nějak zvlášť zmokli. Stánků je tu dost. S nejrůznějšími věcmi, od tapisérií či koberců, přes svetry, šály, rukavice, přikrývky a další výrobky z lamí vlny až po různé ozdůbky, sošky a další suvenýry. Taky si tady po dlouhém vybírání i smlouvání o ceně, představovaném několikerým návratem k témuž stánku, kupuju drobný suvenýr. Konkrétně přívěsek na klíče v podobě malého kovového indiánka. Ne že by smlouvání znamenalo, že člověk něco ušetří. Zvlášť ne při tak drobném suvenýru. Je to spíš zábava. A hlavně, oni to smlouvání od vás většinou očekávají.

A už jedeme zase dál. Dolů údolím podél řeky Urubamby. Krátce zastavujeme u solných dolů. Vidíme je za řekou a jen zdálky. Jsou nápadné svou svítivě bílou barvou. Sůl se tu těží už dlouhá staletí, většina solných dolů byla v okolí Urubamby založena už za starých Inků. Podél silnice už v téhle části údolí vede železniční trať. Vede přes hory z Cuzca a tady pokračuje Posvátným údolím dál až k Machu Picchu. Původně prý železnice vedla ještě někam dál do džungle, ale zemětřesení a sesuvy půdy tam trať prý natolik poškodily, že už se nevyplatilo ji opravovat.

O kus dál, v jakési hospodářské usedlosti s hlavní dvoupatrovou budovou postavenou z nepálených cihel, se pak můžeme občerstvit a prohlédnout si výstavku různého nářadí a všelijakých zemědělských nástrojů. Na dvorku si můžeme zaházet kovovými mincemi na cíl, jako někde u nás na pouti. To mělo úspěch zejména u tatínka paní Berthy, který pak ještě honil po dvorku obdobu naší káči. Tu já znám už jen z vyprávění svých rodičů, či spíš babiček, případně také z knížek. Řekl bych, že podobná stavení tady fungují jako takový malý živý skanzen. Mají tu také velký chov morčat. Hned vedle rukou vyvedený nápis nade dveřmi hrdě hlásá: "INKA BAR". Uvnitř jsme si na několika miskách prohlédli jakousi nevelkou výstavku různých zemědělských plodin. Především tu měli několikero druhů kukuřice a všelijaké různobarevné brambory. Nějaké červené, jiné úplně černé nebo naopak celé bílé, některé prý sladké. O všem nám paní Bertha za pomoci zdejší hospodyně něco řekla. Nakonec jsme dostali ochutnat místní kukuřičné pivo. Ve skleničce vypadalo pivo odporně. Asi jako blátivá voda po prudké povodni, nebo jako rozmixované kvasnice s trochou pěny. A taky to stejně odporně chutnalo. Líba sklenici okamžitě odložila stranou, já jsem tu svou nakonec hrdinně vypil. Bylo to přece pivo! Ale řeknu vám, že na takovéhle pivo bych tedy rozhodně do hospody nechodil.

Do Ollantaytamba jsme přijeli nedlouho po poledni. První naše kroky vedly dlážděnou uličkou k další incké pevnosti, další typické ukázce inckého stavitelství, rozpínající se na svahu nad městem. Prý tady Inkové dokonce dokázali Španěly porazit. Pevnost se táhne do vysokého svahu a je tvořena kamennými terasami s nahoře polorozbořeným chrámovým okrskem a několika obrovskými načervenalými kamennými bloky. A samozřejmě, jak jinak, opět perfektně do sebe zapadající kameny. I tady jsou dobře patrny zbytky vodních kanálů, tady nahoře suché, ale pod námi jsou vidět incké lázně s kašnami a kanály a se stále tekoucí vodou. Tam dolů scházíme o něco později, když nejprve dojdeme po vrstevnici vedené cestičce k zrekonstruovaným domům se slaměnou střechou dovedně přivázanou k vytesaným výstupkům na bočních stěnách domu. Domky jsou zajímavé tím, že mají dvě patra a ve svahu jsou umístěny tak, že každé patro má svůj vlastní vchod. Zeleně tu nikde moc není, jen sem tam nějaký suchý keř nebo kaktus. Obdobné je to i na protějším kopci s prudkým srázem. Tam jsou také vidět obdobné staré incké domky, ale jsou všechny bez střechy. A ještě je na protějším kopci zajímavý přírodou vytvořený skalní útvar připomínající zamračenou indiánskou tvář. Po schodech, opět podél typických teras, pak scházíme dolů a kolem lázní směřujeme ven z areálu pevnosti.

Zcela míjíme tržnici hned pod pevností. Máme pocit, že tady nám teď nemají co nabídnout. Ty dvě dnešní nádherné procházky mezi inckými zdmi v nás zanechávají mnohem hlubší dojmy. I když Líbě to nakonec stejně nedá a přece jen do nějakého stánku nakoukne. Procházíme vesnicí Ollantaytambo se spoustou krámků i restaurací až k velikému rozlehlému náměstí, ze kterého je zcela fascinující výhled na skalnaté strmé a vysoké svahy Posvátného údolí. Tady usedáme do jedné z místních hospůdek, která má několik stolů venku pod širým nebem. Dáváme si pivo a postupně se tu u piva setkáváme celá naše česká skupina.

Ollantaytambo však není není jen krásná incká pevnost. Je to také důležitý výchozí bod k návštěvě Machu Picchu. V Ollantaytambu totiž zcela končí silnice vedoucí Posvátným údolím. Dál už se dostanete jen vlakem. A nebo pěšky, samozřejmě. K Machu Picchu silnice nevede. I my se tedy nakonec ocitáme v Ollantaytambu na vlakovém nádraží, kde nasedáme do turistického vlaku směr Machu Picchu. Ve vlacích mají turisté určeny jiné vagóny, než místní domorodé obyvatelstvo. Říkají, že prý kvůli bezpečnosti, ale úplně tak to nebude. Turisté si musí do vlaku zaplatit docela jiné, a až několikanásobně dražší, jízdné. Zato však vlak, a myslím tím opravdu celý vlak, je velmi čistý. Naše dráhy by si z toho klidně mohly vzít příklad. Místenky máme na sedadla hned do prvního vagónu. A úplně dopředu. Vašek s Jirkou sedí na levé straně přímo před čelním oknem. Já a Líba máme místo na pravé straně schovaní na kabinou, odkud se zřejmě celý vlak řídí. Sedíme zády po směru jízdy, proti nám čelem Zbyněk s Barbarou. Místo na nohy je tu minimální, mezi sedadly se nemůžeme ani otočit. Nabízejí nám, že naše sedadlo obrátí po směry jízdy. Ale protože bychom zírali zblízka na stěnu kabiny před námi a místa na nohy by bylo asi ještě méně, nabízenou pomoc odmítáme. Pozpátku sedět nám nevadí, a takhle si alespoň můžeme povídat s Barbarou a Zbyňkem.

Jízda vlakem Posvátným údolím dolů trvá přibližně hodinu a půl. Za tu dobu se změní spousta věcí. Holé skály kolem Ollantaytamba postupně mění svůj charakter, a jsou čím dál zelenější. Postupně se dostáváme do pásma, kde už je všechno hustě zarostlé bujnou tropickou vegetací. Celé údolí řeky Urubamby je stále užší a hlubší, a jeho svahy strmější a nebezpečnější. I stropními okénky vlaku zrovna nad naší hlavou můžeme vidět okolní svahy a skály, a také samotná řeka je stále dravější a divočejší. Všichni se po chvílích tak trochu střídáme vepředu u Jirky a Vaška. Chceme jen tak se chvíli dívat na ubíhající koleje nebo peřeje Urubamby, nebo udělat fotku či natočit kousek cesty na kameru. Sem tam se přijde dopředu podívat i nějaký jiný turista, ale naše skupina, která sedí pohromadě na předních sedadlech prvního vagónu, má ve výhledu vpřed jasnou výhodu. Ty krásné a místy až kýčovité pohledy do překrásného údolí ještě dokreslují vrcholy ledovců, které jsou v některých úsecích cesty vidět v pozadí údolních svahů. Jak nám vysvětluje paní Bertha, jde o horský masív a horu Veronica zvedající se odtud nahoru až do nadmořských výšek přes 5600 metrů. Taky nás paní Bertha upozorňuje na místo, kde vlak krátce zastavuje. Po levé straně vidíme jednoduchý mostek, spíš jakousi visutou lávku, která vede přes řeku Urubambu, a v pozadí nějakou inckou terasovitou stavbu. Tady je to místo, kde začíná nejkratší trek k Machu Picchu. Tam vede slavný Inca Trail. My ale nevystupujeme. Pojedeme dál.

Vystupuje tu jen málokdo, spíše nastupují a vystupují jen místní. I Češka, která cestuje s námi k Machu Picchu, jede dál. Krátce si s ní povídáme. Cestuje sólo, bez cestovky, jen se svými německými přáteli. Jejich cílem je strávit na Machu Picchu zítřejší magickou noc, kdy bude úplněk. Svou cestu si naplánovali záměrně právě k tomuhle datu. Zajímavý nápad!

Při další jízdě údolím vidíme vícero lávek přes řeku, i vícero menších inckých staveb rozesetých podél Urubamby a táhnoucích se často do strmých svahů. Sotva stačíme na všechno koukat a obracet hlavy nahoru a zase dolů, tu doleva, tam doprava, tamhle dopředu a honem zase zpátky. Pořád je na co se dívat a i tahle cesta vlakem patří ke skutečně mimořádným zážitkům. Sem tam krátce zastavíme na nějakém nádražíčku, což jsou jen nějaké dvě tři z prken sbité boudy podél kolejí, nebo přejedeme nějakou výhybku, kde se asi dvakrát potkáváme s protijedoucím vlakem. A nedlouho před konečnou vidíme na řece i nějaký jez s elektrárnou. Když přijíždíme do Aguas Calientes, našeho dnešního nocležiště, uvědomujeme si, že už poněkolikáté jsme se vlastně za pár okamžiků přemístili z hor doprostřed zelené džungle.

Aguas Calientes ležící v nadmořské výšce asi 2100 metrů se jinak jmenuje Machu Picchu Pueblo. To je asi správný a oficiální současný název. Ale rozhodně bych řekl, že se používá mnohem méně. Jestli vůbec. Paní Bertha nás vede z nádraží do hotýlku, kde budeme ubytováni. Cestou se rozhlížíme kolem. Aguas Calientes je hlavně turistické městečko. Je situované v neobvyklém prostředí, s neobvyklými a jedinečnými vlastnostmi a zákonitostmi, jaké jinde nenajdete. Připadá vám, že jste tu uprostřed rokle. Kolem vás jsou téměř kolmé, hustě zarostlé homolovité kopce či hory. Tohle městečko je tu namačkáno do všech směrů, kam se jen dá. Ty nejposlednější domky či hotýlky jsou roztaženy co nejvýše do strání, kam se ještě vůbec dalo něco postavit. Přecházíme přes maličké náměstí se sochou Velkého Inky. A tam za těmi dvěma kopci, kde v průrvě mezi nimi je slyšet burácející Urubambu, tam někde nám paní Bertha ukazuje, tam je Machu Picchu. Procházíme kolem malé restaurace, kde večer najdeme paní Berthu, a kde se máme všichni zastavit pro podrobnosti k zítřejšímu programu. Hned za restaurací jsou schody a už lezeme nahoru do malého hotýlku, i když v té stráni do něho vcházíme asi ve třech patrech nad sebou, každý někam jinam. Po těch příkrých železných schodech připomínajících spíše žebřík jen stěží vynášíme naše batohy nahoru. Pohled z okna na rozvěšené pestrobarevné prádlo nás přesvědčuje o tom, že tu asi každá místnost v jakékoli stavbě bude určena pro turisty. Ti místní bydlí a spí dole v kůlnách a boudách s vlnitým plechem místo střechy, rovnou pod našimi okny.

Na zbytku dnešního dne se rychle Vláďa, já i Líba shodujeme. Nějaká procházka po městečku, zkusíme termální lázně, pak nějakou večeři, schůzka s paní Berthou a půjdeme brzy spát. Musíme být na Machu Picchu přece náležitě připravení a odpočatí, abychom si ho mohli dokonale užít a vychutnat. Tak, jak si taková jedinečná památka zasluhuje!

Při procházce po Aguas Calientes pak sledujeme další jedinečné vlastnosti tohoto městečka. Třeba to, že některými ulicemi, často plnými lidí, vedou koleje, a chodníky vedou vedle kolejí úplně stejně, jako jinde vedle silnice. Můžete tu i posedět na terase v restauraci, zrovna u kolejí. Vůbec tu také nejezdí auta a většina ulic je jen pro pěší. Potkáte jen pár autobusů. Ty nejezdí nikam jinam, než že vozí turisty odtud nahoru k Machu Picchu a zpátky. Jinam se prostě nedostanou. Silnice odtud jinam nevedou. Městečko je také rozděleno na dvě části dost divokou horskou bystřinou, která se dole vlévá do Urubamby. Voda v té bystřině hřmí takovou silou, že stojíte-li blízko, stěží slyšíte toho, kdo stojí vedle vás. Nikam to tady není daleko, je to všechno hodně a hodně utlačené, snad jen kolem potoka je víc místa, asi aby bylo víc prostoru na jeho rozvodnění. Prošli jsme přes potok, přes oblouk nevelké mostní konstrukce spojující obě části městečka, a po chvíli v jiném místě jsme se zase vrátili nazpátek. V horní části města blízko u vchodu do termálních lázní se otáčíme. Nemáme už na nějaké koupání chuť. Rychle blíží se večer, sluníčko tady v té rokli už dávno zašlo za kopce. Taky se začíná hlásit hlad a chceme si dát večeři. A navíc ještě si musíme koupit něco k snědku na zítra. A tak se vracíme takovou hlavní dost příkře klesající ulicí. Je taky jen pro pěší. Potkáváme se s ostatními. Jsou tu samé hotely a restaurace. Jedna z nich nás až po delším přemlouvání nakonec naláká na nějaké pisco zdarma, když tam budeme večeřet. Nemají tu nikde moc plno, alespoň prozatím, a tak se snaží. Turistů je tu ale všude hodně. Později večer tu bude asi velice rušno, my však máme hotel dostatečně stranou. Shrnu to stručně: večeře dobrá, cena vyšší, ale ne neúnosná. Při placení jim ale musíme připomínat, že to pisco nám hned za začátku slíbili zdarma. Zdá se, že by na svůj slib docela rádi zapomněli.

Kolem šesté jdeme za paní Berthou, kde při nějakém pivku dostáváme instrukce ohledně zítřka. Ohledně návštěvy Machu Picchu. Z větší části už ledacos víme. Teď Paní Bertha už jen upřesňuje detaily. Neměli bychom mít vůbec žádné nápoje, a zejména ne plastové lahve nebo plechovky. Jídla taky co nejméně, a když tak jen jablko bez obalů. Často tu prý prohlížejí turistům tašky. V celém areálu se prý nedá nic koupit, všechno pití a jídlo, a taky suvenýry, to všechno mají jen venku, před vchodem. Tam také je potřeba jít na toaletu. Vevnitř jinak není vůbec nic. Žádný záchod, žádné občerstvení. Batoh si máme vzít jen jeden, co nejmenší. Ty velké zůstanou od rána tady, v téhle restauraci. Vyzvedneme si je před odjezdem, až se tu zítra na sklonku dne všichni sejdeme. Jsou to drsná opatření, ale vzhledem k důležitosti a jedinečnosti téhle incké památky je docela chápu. Na druhou stranu jsem ale dost skeptický. Spíš to vypadá jen na to, aby tam ten jeden jediný obchodník nahoře u vchodu do areálu Machu Picchu mohl vyšroubovat ceny co možná nejvýše. A následující den mi dává zapravdu.

Večer nějak dlouho nemohu usnout. V hlavě se mi honí zážitky dnešního dne. Ty krásné incké ruiny, kde jsme se procházeli, i ta cesta vlakem neskutečně krásným údolím. Asi na mě začíná působit i blízkost Machu Picchu, i očekávání zítřka, kdy ho konečně spatřím na vlastní oči a zažiju na vlastní kůži. Už zítra! Zítra ráno! Postupně se mi pak začíná před očima vracet celá dosavadní cesta od Limy, kde jsme před třemi týdny začínali se ztraceným batohem. Zatím to bylo perfektní, skvělé, každý den něco nového, nádherné zážitky. A zítra má přijít vyvrcholení, slavné a očekávané Machu Picchu. Chvílemi mi přeběhne mráz po zádech, jako bych měl horečku. Ale nakonec spokojeně usínám, ani vlastně nevím jak.