Krásné slunečné ráno jen s občasnými bílými obláčky napovídá, že náš let do La Pazu by se mohl konat bez problémů. Alespoň tedy, co se počasí týče. Kdo ví, jak to bude s podvozkem. Po snídani máme do odjezdu ještě trochu času. A tak s Líbou obsadíme dvě houpací sítě v altánku a dáváme si houpavou pohodičku. Tyhle sítě jsou úplně jiné, než ty v pampě. Jsou o hodně pevnější a látkové, takže nemáte po chvíli ležení vytlačený vzorek sítě na zádech. Vláďa se po chvíli taky přidal k nám a přišel se ještě zhoupnout. Měl dobrou náladu a vítězoslavný a spokojený úsměv, že si jednu takovou síť taky opatřil. Bude se mu hodit na chalupu. Jednu vrásku mu však dělalo pomyšlení, jak se mu to do jeho báglu všechno i s tímhle dost objemným balíkem vejde, až tam bude muset přibalit všechny věci, které zanechal na hotelu v peruánském Punu. Na druhou stranu ovšem taky ještě dlouho přemýšlel o tom, jestli mu bude jedna síť stačit a jestli nemá rychle vystartovat do obchodu koupit ještě druhou.

I Vláďův batoh se sítí, podobně jako i všechny ostatní, nakonec putuje na střeše mikrobusu na letiště. Tady pak naše zavazadla nakládají do útrob stejného letadla, jakým jsme přiletěli sem. Čekáme na odlet a koukáme jako vyjevení na osamělého cyklistu, který se vynořil z houští na druhé straně travnaté plochy a vede pěšky kolo napříč přistávací drahou. Zatímco kousek od něho stejným směrem míří přes letiště párek koní se dvěma hříbaty, personál nevzrušeně pokračuje v letové přípravě. A piloti? Ti poklidně popíjejí svou ranní kávu v oprýskané zelené prkenné boudě, na které je velkými písmeny hrdě napsáno "SNACK AEROPUERTO".

Při letu do La Pazu jsem tentokrát seděl blízko za pilotní částí, hned ve druhé řadě. Díky tomu jsem také o moc líp viděl ven. Okénko u sedadla přede mnou nebylo ani špinavé ani zarosené. Moje okénko už bylo sice horší, ale pořád ještě jím bylo na zasněžené vrcholky Kordiller pod námi docela dobře vidět. Okénky za mnou ale už nebylo vidět skoro nic. Start, i celý let proběhly tentokrát docela bez problémů. Piloti si dokonce našli čas i na to, aby si během letu přečetli nějaký časopis. Po padesáti minutách jsme šťastně přistáli v La Pazu. Nadmořská výška tu nezpůsobila nikomu žádné problémy, asi jsme ze za ty tři dny v pampě ještě neodaklimatizovali. Obtížnějším dýcháním a citelným chladem, přestože sluníčko se na obloze docela snažilo, už nikdo z nás překvapen nebyl. Už to známe. Už jsme tu přece byli.

V La Pazu při cestě z letiště zastavujeme znovu na známé vyhlídce kousíček pod náhorní plošinou s předměstím El Alto. Výhled na město je tentokrát za plného sluníčka. Podruhé už pro nás není takovým překvapením. Ani nenavozuje takovou náladu, jako když byla celá kotlina La Pazu přikrytá těžkými olověnými mračny. Ani fotografie nejsou z dnešního dne takové, jako ty minulé. Je před polednem, trochu protisvětlo, sluníčko se hodně odráží zezdola od střech přímo proti nám. Prostě nic moc. Zato naproti jsou v dáli překrásně vidět bíle zářící zasněžené hory. To jedině je něco nového, co jsme předtím neviděli.

Paní Bertha dodržela slib a ubytovala nás tentokrát v jiném hotelu, opravdu mnohem lepším. Umístění našeho nového hotelu bylo shodou okolností takové, že průchod k hotelové recepci se nacházel zrovna v ulici, do které jsme se při první návštěvě La Pazu báli jít dál. Hotel se jmenoval Fuentes, a byl umístěn dva bloky za katedrálou San Francisco, poblíž ulice Sagarnaga se spoustou obchůdků se suvenýry, v samém centru La Pazu a v sousedství Čarodějnického trhu. Byla to asi čtyřpatrová budova kolem jakéhosi dvorku s několika krámky, k nimž se šlo asi třicetimetrovým průchodem. Naše pokojíky byly světlé, čisté a útulné. Tahle změna hotelu se určitě podařila. Všichni jsme si ji moc pochvalovali. Rozdíl v kvalitě hotelu a našeho ubytování byl více než zřetelný. Tady to bylo bez naprosto chybičky.

Odpoledne máme osobní volno, které začínáme tím, že si hledáme restauraci na oběd. Jedna nás zaujme. Docela se nám líbí a budeme tu prakticky sami. Alpačí stejky, které si objednáváme, jsou sice dobré, ale tentokrát trochu tužší. Tady moc velké spropitné nebude. Po obědě se vracíme na hotel a dáváme si krátký odpočinek. Z hotelových balkónů, zejména z horních pater, je překrásný rozhled na okolní město, na protější stráň zastavěnou malými domky, k nimž nevedou normální ulice, ale nejvýše široké schodiště. Člověk tu tak přemýšlí o tom, jak tady něco stěhují. Třeba skříň nebo ledničku. Ty svahy jsou hodně strmé. Za kotlinou, na východním obzoru města, nádherně fotogenicky osvětlená září odpoledního slunce, sedí nad La Pazem zaledněná horská skupina Illimani dosahující výšky téměř 6500 m nad mořem.

Pak se znovu procházíme okolními uličkami města, sem a tam, nahoru a zase dolů. Tentokrát se už do žádné ulice nebojíme, už jsme přece jenom trochu otrkanější. Katedrála San Francisco, kam jsem se chtěl ještě jednou podívat, je teď zavřená. Smůla. V La Pazu vládne čilý pouliční shon, ozývá se divoké troubení klaksonů nebo volání pouličních prodavačů. Po hlavních ulicích se ženou auta jedno za druhým. Často jsou to staré a otřískané pixly, ale najdou se taky nejnovější modely všemožných značek. Vláďovi se moc líbí americké autobusy značky Dodge. Jeho nadšení dostoupí vrcholu, když na Náměstí Hrdinů objevujeme jeden žlutý, který svítí novotou, jako by právě sjel z výrobní linky. Mezi tím vším automobilovým provozem pak vidíte proplétat se spoustu lidí a zvlášť Indiánek s jejich typickými kloboučky. Některé ženy v La Pazu nosí na zádech pestrobarevný látkový tlumok, jiným zase za hlavou klimbá malá hlavička spícího děcka. Procházíme dál kolem všelijakých obchodů, krámků i tržnic, jiní prodavači nám zase nabízejí své zboží přímo na ulici. Všude nás stále překvapují nové a nové věci. Někde kupujeme burské oříšky, které mají červenou šlupku. Jinde zase vyjeveně koukáme na prodavače brambor, který má své zboží naprosto neuvěřitelným způsobem roztříděné. V každém košíku jsou brambory jedné barvy a druhu, bílé, hnědé, žluté, červené i černé, ale kulaté jsou zvlášť od šišatých, podlouhlých či oválných. Navíc je ještě v každém košíku právě jedna velikost, jako když ty brambory vyrábíte přes kopírák. Ty jen o maličko větší nebo menší, jsou už vedle, v sousedním koši. Procházku končíme kvůli zítřejšímu programu poměrně brzy, ale volné odpoledne nám uteklo nečekaně rychle. La Paz v nás ale každopádně zanechává silné a zvláštní, neopakovatelné dojmy, na jaké lze jen těžko zapomenout.