Ráno opět žádné dlouhé vyspávání. Stejně se tu moc nespí. Po vydatné snídani nedlouho po osmé jsme vypluli na menší motorové lodi na jezero Titicaca. Náš kapitán hleděl upřeně před sebe, nehnul ani brvou, a kormidlovací páku motoru ovládal ledabyle pohozenou nohou, jako kdyby spíše odpočíval, než pracoval. Asi proto, že vypadal jako pravý mořský vlk, v tomto případě však spíše vlk jezerní, byly na jezeře Titicaca dost veliké vlny. Alespoň tedy v místech otevřených na jezero. Úplně něco jiného, než klidná hladina u ostrovů Uros. Loď skutečně na vlnách poskakovala a zmítala se i ze strany na stranu, voda někdy stříkala i přes celou loď. Víťovi a Jitce z toho nebylo nejlépe. Ostatní buď hrdě nepřiznali barvu, a nebo jim to stejně jako mně nevadilo. Naše plavba trvala bezmála dvě hodiny. Pluli jsme až k severní části ostrova Isla de Sol, tedy Slunečního ostrova. Inkové tenhle Sluneční ostrov pokládají za svůj. Za místo, kde se narodilo jejich Slunce a jejich bůh Virakoča. A krom toho je Sluneční ostrov považován také za rodiště jejich prvního Inky, velkého Manco Capaca.

Ještě na lodi, kde na přídi byla jednoduchá mapka Slunečního ostrova s naznačenými směry naší plavby a hlavních cest po ostrově, nám paní Bertha ukázala, co nás kde na Slunečním ostrově čeká. Připlujeme do zátoky v severní části ostrova, do vesničky Challapampa. Zde můžeme navštívit malé muzeum a vstupenky tam zakoupené nám budou platit i na vstup do inckých ruin na severu ostrova. Tam vystoupáme po úbočí svahu víceméně severním směrem. Po cestě, kterou prý nemůžeme minout. Až přijdeme na hřeben, budeme u ruin Chincana. Cesta tam nahoru představuje asi tři kilometry. Poté půjdeme kousíček zpět, a pak po cestě, která vede po hřebeni celého Slunečního ostrova. Nikde nebudeme uhýbat a máme jít pořád po hřebeni, až přijdeme na jižní konec ostrova, kde na nás bude zase tahle loď čekat. Máme to stihnout nejdéle do čtyř hodin odpoledne. Celá cesta má být dohromady asi sedmnáct kilometrů, takže času by mělo být dost. Paní Bertha s námi nepůjde. Ani Víťa s Jitkou. Víťa na delší výlet nemůže kvůli svému bolavému malíčku. Oni pojedou společně na blízký menší Měsíční ostrov, Isla de Luna. Tam podle incké legendy rozkázal bůh Virakoča Měsíci, aby vystoupil na oblohu. A oni tam navštíví zase jiné ruiny, ruiny Chrámu panen boha Slunce, zatímco naše ruiny na Slunečním ostrově bývaly Palácem kněžek boha Slunce. Napadá mě, jestli to náhodou nebyly kněžky lásky. No, bůh Slunce je bůh Slunce, ten musel mít zřejmě všechno!

Cestu po Slunečním ostrově i její délku jsme samozřejmě znali už od včerejška. Vzhledem k nevelkým kopcům ve srovnání s kaňonem Colca a inckému chodníku, po němž téměř celá cesta vede, jsem na nohy zvolil sandály. V těch jsem se pohyboval celou dobu, s výjimkou kaňonu Colca. Ani hůlky jsme si s Líbou nevzali, nechali jsme je totiž v druhém báglu v Punu. Trochu jsem se ale přece jenom té vzdálenosti obával. Velký kopec to asi nebude, ale zase půjdeme po hřebeni ostrova zhruba ve čtyřtisícové nadmořské výšce. To je ještě o dost výš, než byl kaňon Colca. A kdo ví, jak moc povede cesta ostrovem nahoru a dolů, z kopce a do kopce? Zážitek, jak mi v kaňonu Colca ve stráni došel dech, jsem měl pořád, a ještě dlouho budu mít, v živé paměti. Na to se snad ani zapomenout nedá. Ale na druhou stranu, Sluneční ostrov, takové mystické a pro Inky důležité místo, to jsem rozhodně vynechat nechtěl!

Ve vesničce Challapampa nás vylodili. Tady za vesnicí započne naše cesta. Paní Bertha a Jitka s Víťou se s námi rozloučili, popřáli jsme jim a oni nám šťastnou cestu Doufajíce, že se snad s nimi ještě shledáme, jsme je my ostatní nechali odjet. V muzeu jsme nebyli úplně všichni. I Vláďa se rozhodl, že ho vynechá. Bylo dost maličké, v takovém dost zchátralém domku, a i když tam bylo pár věcí k vidění, zejména z archeologických nálezů, nepůsobilo nějakým příliš uspořádaným dojmem. Než nějakými hodnotnými artefakty, bylo tu většinou všechno dokumentováno spíše jen fotografiemi. Možná proto, že muzeum bylo v minulosti několikrát vykradeno. I tyhle muzejní fotografie však vypadaly, jako by pamatovaly dobu, kdy se na tady na ostrově narodilo Slunce.

A tak zatímco jsme my byli v muzeu, Vláďa se zatím rozhlížel po vesničce a vypátral další cestu. Před ní nás ještě kratičce zdržela děcka většinou oblečená do bílých plášťů. Děti vyběhly právě ze školy, zřejmě na přestávku, a my jsme šli zrovna kolem. Z odstupu to vypadalo jako hemžení doktorů před nemocnicí, jenomže v nějaké trpasličí říši. Líba sáhla do batohu pro nějaké zápisníčky a tužky, čehož si ti "doktůrci" ihned všimli a seběhli se okolo ní. Někteří si klidně a vychytrale přišli pro malý dárek i podruhé, ale Líba se oblafnout nedala. Dávala dobrý pozor, kdo už něco dostal, a kdo ne. Pak už jsme se vydali napříč zátokou severním směrem. Za zátočinou s několika rybářskými loďkami ukotvenými na něčem, co bych klidně mohl nazvat písečnou pláží, jsme začali mírně, ale vytrvale, stoupat po kameny dlážděném chodníku k inckým ruinám.

Podél cesty jsme spatřili ještě jednu bíle omítnutou školu, před níž běhalo a skákalo na různých žebřících, prolézačkách a skluzavkách další hejno dětí, jen trochu odrostlejších. A také skoro všichni v bílých pláštích. Zvláštní. Míjeli jsme dál nějaká obydlí, většinou z nepálených cihel, někde s domácími zvířaty, s ovečkami, vepříky, oslíky i kravkami. Cesta chvílemi vedla mezi políčky, chvílemi mezi zídkami postavenými kolem nich. Prašná široká stezka se v některých úsecích měnila na plochými kameny dlážděný chodník, zřejmě pozůstatek ze zlatého věku Inků. A čím výše jsme se dostávali, tím nádhernější pohledy na různá zákoutí ostrova se před námi otevíraly. Přestože ještě na lodi byla obloha dost zatažená, tady už nádherně zmodrala. Už jen sem tam nějaký ten bílý mráček zkrášloval celkový dojem. Začínal nádherný den, den plný slunce. Jak také jinak? Však přece jsme na Slunečním ostrově! Jen se musíme ještě pořádně namazat, aby nám za celý den sluníčko nakonec neublížilo.

Najednou se před námi objevil chodník svažující se už lehce dolů, k inckým ruinám Chincana. Jinak se též nazývají Labyrint, a to pro svoji spletitost různých zdí, průchodů, uliček a okének. Zatímco Vláďa si tady dokupoval vstupenku, Líba si vybrala malý suvenýr na krk, incký hliněný symbol Slunce a Měsíce. Prolezli jsme některé části Labyrintu i několikrát. Ruiny se nacházejí na západním svahu nad překrásnou zátokou. Průhled několika okny na nádhernou modř jezerní vody patřil mezi ty, na které se nezapomíná. A Vašek nás tu vyfotografoval. Nás všechny tři, co jsme sem jeli společně: mě, Líbu a Vláďu. Vznikla tak vlastně jediná taková naše společná fotka z celé cesty. Když jsem Vaškovi první verzi fotografie neschválil, chyběly nám totiž na fotce dost viditelně dolní končetiny, napodruhé se mu to už povedlo. U křižovatky chodníku, po němž jsme sem došli, s chodníkem vedoucím směrem na jih nahoru na hřeben, se nacházel jakýsi kamenný obětní stůl, incký oltář. Odtud byl skutečně úchvatný rozhled po celém okolí a zejména po jezeře Titicaca, s bizarní skálou čouhající z hluboké modré vody, a s horizontem, kde z jezera vystupovaly bílé vrcholky vzdálených velehor pod přikrývkou barevných oblaků.

Já, Vláďa a Líba jsme se tu zdrželi nejdéle. Vláďa ještě prolézal někde labyrintem a Líba si chtěla dát ještě nezbytnou cigaretku. Škoda, že ty cigarety hoří i v těchto nadmořských výškách! Já zatím vidím ostatní před sebou stoupat po chodníku nahoru. Vědom si délky cesty, co je ještě před námi, Líbu opouštím a vydávám se vpřed sám. Však mne Líba určitě dohoní. Ona nefotí, nezastavuje se, a určitě se tak rychle nezadýchá. Chodník stále stoupá. Ne prudce, ale vytrvale. Nahoru to nevypadá nijak daleko. Jdu sice pomalu, ale taky vytrvale. A zatím v pohodě. Kousek před vrškem se zastavuju. Vidím za sebou Vláďu i Líbu, trochu fotím, trochu čekám, ale pak už jsme všichni za pár minut nahoře. Dáváme si pauzu. Sedíme kolem kamenné zídky připomínající studnu. Nemá totiž žádný vchod. Vašek sedí uvnitř a vypadá náramně spokojeně. Před námi je vidět chodník pokračující skoro po rovině. Zatáčí kolem nejbližšího kopce a je vidět, že nikam nahoru už se jít nedá. To bude v pohodě, už nemám strach. Sem to bylo bez potíží, a dál to taky nebude problém. Jenom to chce být v klidu, nic nehonit, nikam nespěchat. Hlavně ten klídek. Většina z nás si teď vytáhla občerstvení, které máme sebou v batohu na celý den. Paní Bertha nás varovala, že se tu nikde nic k jídlu a pití koupit nedá. Nebyla to tak docela pravda. U ruin se dala koupit nějaká kola či sušenky, a i později, byť ne často, jsme narazili na možnost koupě nějakého drobného občerstvení. Asi paní Bertha jezdí spíš na Měsíční ostrov, jako třeba dneska, a tady už asi dlouho nebyla. Každopádně je ale lepší mít něco sebou, než aby se nám pak něčeho nedostávalo.

Tady u té kamenné zídky se naposledy vidíme všichni pohromadě. Každý jsme pak vyrazili dál podle svého, já tedy společně s Líbou. Šlo se nám dobře. Zastavili jsme jen občas a na chvilku. Potkali jsme i několik turistů jdoucích opačným směrem. A taky osamělou ovečku i nějaké bečící kůzle. Kochali jsme se pro naše oči dost exotickými kvítky podél cesty. Za jedním vrškem začalo trochu foukat a přes stále naplno svítící sluníčko začalo být chladno. Zvlášť Líbě. Tak přišly na řady i naše větrovky. Ale zanedlouho vítr ustal a tak bundy musely zase zpátky do batohu.

Často jsme užasle hleděli na východní obzor, na bílé šestitisícové vrcholky vzdáleného pohoří Cordillera Real, které tajemně svíral prstenec bílých i temných mračen. Tak se šlo a šlo a cesta ubíhala, aniž si to člověk vůbec uvědomoval. A byly to vskutku úžasné a nezapomenutelné pohledy. Na rozlehlé jezero Titicaca, na jeho překrásně modrou vodu, na jeho nádherné zátočiny se zakotvenými bárkami, i na vesničky a políčka, kolem nichž jsme procházeli, nebo je viděli z povzdálí, i na samotný chodník či stezku vinoucí se po vrcholových partiích ostrova. Ostrova Slunce. Mohli jsme si to vychutnávat po celý den. A vrcholky šestitisícovek v dáli se postupně stále více a více zbavovaly oblačných prstenců, jimiž byly svírány a které je obepínaly. Nádhera! Toť boží ostrov! Čarokrásné jezero! Tahle atmosféra Slunečního ostrova za slunečného dne je dojímavá. Ano, tady nám jezero Titicaca a Sluneční ostrov odhalují svou podstatu a svou skutečnou nádheru. A my si ji užíváme plnými doušky.

Za jedním mírným kopečkem a zatáčkou se před námi najednou objevily první domky vesničky Yumani, která se před námi otevřela rozprostřená až na okraj svahu vedoucímu dolů k jezeru. Hned na kraji vesničky přímo u cesty objevujeme Zbyňka a Barbaru, jak sedí u malého stolku mezi slunečníky, před sebou pivo. No vida, hospoda! A funguje! Času do termínu určeného paní Berthou je ještě dost. Je něco po půl třetí, a do cíle už jen kousek. A tak usedáme ke Zbyňkovi a Barbaře a u piva si vyměňujeme dojmy z předchozí cesty. Pivko nám bodlo a rychle zmizelo v našich útrobách. A tak společně pokračujeme přes vesničku dolů do přístavu. Rozhlížíme se stále kolem dokola po jezeře Titicaca, odtud je nyní vidět nádherně i na Měsíční ostrov. A při tom rozhlížení zcela mineme odbočku na staré incké schody vedoucí rovně dolů přímo do přístavu. Scházíme dolů maličkou oklikou po prašné cestě. Tady dole několik domorodých žen pere v jezeře velké prádlo, zatímco jejich lamy a oslíci, na kterých sem to prádlo dopravili, využívají svou chvíli klidu k uhašení žízně jezerní vodou. Přestože je teprve půl čtvrté, loď s paní Berthou, ale vlastně i všichni ostatní jsou už tady. A tak se už dlouho nezdržujeme, nastupujeme do lodi a odjíždíme zpět do Copacabany.

Vláďa se večer rozhodl, že brzy ráno vystoupí na horu s křížovou cestou. Taky mě to zpočátku lákalo. Vzhledem k lehké únavě i úžasným zážitkům z celého dnešního dne se ale ani mně, ani Líbě, nechce zítra časně ráno a ještě za tmy někam šplhat. A tak jsme se vcelku rychle dohodli, že my dva tuhle atrakci a křížovou cestu na kopec zítra ráno vynecháme.