Po opuštění areálu Chichén Itzá nás čeká ještě jedna cenota. Nejprve se ale o slovo hlásí náš vyhladovělý žaludek. Zastavujeme na oběd v restauraci Mayaland, která patří k velkému hotelovému komplexu v bezprostředním sousedství mayských staveb Chichén Itzá. Není to nic moc. Jen taková rychlá vývařovna, postavená s cílem nakrmit co největší množství turistů v co nejkratším čase s co možná největším výdělkem. Já bych tenhle velkobufet nejraději pojmenoval "U Lakomce". Mám na talíři dvě malé kukuřičné placičky a dva kousky vepřového, jako by vrabec šprknul. Obsluhující personál, co mi to na talíř kydnul, se tváří, jako že mi to musí stačit. Abych neměl svůj talíř tak hladově prázdný, pokusím se ještě vysomrovat trochu česnekových špaget. Úspěšně. Ale s masem na přidání mi to už neprojde. No, a ke kávě tu mají jenom ovoce. Dortík žádný. Trochu divná mexická restaurace. Nakonec přece jen něco sladkého zezadu přinesou, ale to já už mám zase tu břečku, co jí říkají kafe, dávno vypitou. A tak to sladké už ani nedojím. Jen si kousnu, abych to ochutnal, a přenechám to Líbě. Ona to dojede za mě. Když je to sladké, tak bez problémů.

Dojem mám z restaurace nevalný a to i přesto, že nám tu k obědu Mayové tančí. Na tančící pár tu civí spousta Američanů, kteří tu všude kolem nás sedí. Tanečník má kostým celý bílý, a taky bílý kloubouk. Na Maye je hrozně hubený. Jeho partnerka má bílý, ale hodně bohatě a barevně vyšívaný kroj, a na rozdíl od muže ona představu mayské lehce korpulentní krásy splňuje. Oba tu podivně hopsají mezi stoly, chvílemi se sklenkami na hlavě. Nejspíš v nich bude nějaká tequila, kterou pak budou prodávat hodujícím stolovníkům. Přestávám to záhy sledovat, je to spíš trapné. Zdá se mi, že každý, i ten nejhorší cirkusák, nebo i podprůměrný tanečník, by toho předvedl víc. Ale je to přesně v tom nejbrutálnějším komerčním duchu. Hlavně jakkoli uspokojit za jejich peníze Američany, kterých je tu plno. A jim to očividně stačí. Jsou divní. Já se raději věnuju svému talíři, a hledání něčeho k jídlu na něm.

Po obědě si v autobuse zase zdřímnu, a tak mi cesta další rychle uteče. Zastavujeme krátce nejprve ve vesničce Dzitnup, abychom si udělali představu, jak vypadá taková dnešní typická mayská yucatánská vesnice. Udělám tu několik fotografií, a hned přejíždíme k cenotě X'Keken nacházející se asi kilometr za vsí. Tahle cenota naštěstí není posvátná, a tak nám nehrozí, že by nás tu zdejší Mayové použili jako oběť pro své bohy. Cenota X'Keken nám poslouží jako ukázka typické podzemní mayské studně, a zároveň taky jako koupaliště. Plavky máme po ruce, na to nás Ivča upozorňovala již včera, abychom si je nezapomněli vzít sebou, a nehledali je pak někde na dně našich kufrů uložených hluboko v útrobách Armandova autobusu.

Než si všichni koupíme lístky, stihnu se ještě pohoupat v sedací hamace a prohlédnout si domorodce potulující se okolo, kteří si nás většinou zvědavě prohlížejí. Pak scházíme dolů po schodech do úzké štěrbiny ve skále. Průchod do cenoty je v jednom místě tak malý a nízký, že i nevelcí Mayové se tu musí sehnout. Cenota X'Keken je úplně jiná, než Posvátná cenota v Chichén Itzá. Tahle je úplně celá pod zemí, a je to regulérní vápencová jeskyně s krápníky. Nahoru se jeskyně zužuje a uprostřed jejího vrcholku zeje ve stropě nevelká díra vzhůru k obloze. Otvor sem dolů do tmy propouští jen úzký sluneční paprsek, který ani nestačí celou jeskyni dostatečně osvětlit. Proto je ještě okolo jeskyně rozmístěno několik reflektorů. Seshora visí množství krápníků, některé veliké a silné, nahoře u stropu jsou pak ty malé tenké, kterým se u nás říká brčka. A ještě dolů visí mnoho dlouhatánských kořenů stromů a rostlin, které si prodraly svou cestu vápencovým stropem jeskyně a natahují se do hloubi jeskyně ve snaze dosáhnout až na životodárnou vodu. Tou je pochopitelně jeskyně zaplavena, když je to dávná mayská studna. A vody je v téhle cenotě opravdu dost. Tak honem do plavek a šup do vody!

Překvapující je, že v podzemní jeskyni je docela teplo. Člověk se tu vůbec nemusí při převlékání klepat zimou. Další pozitivum je, že ani voda není zdaleka tak studená, jak jsem se byl zpočátku obával. Vydržím v ní bez problémů víc než půl hodiny, a to můžu tvrdit, že na studenou vodu mám hodně zvýšenou citlivost. Koupání je to báječné. Plavete v nádherné tyrkysově zbarvené vodě jezírka, plavete mezi siluetami černých rybiček prohánějících se kolem vás, plavete od krápníku ke krápníku, plavete z jednoho konce jeskyně k druhému. Je to, jako bychom byli v nějakém snu, nebo v nějaké pohádce. Plavete a přitom zíráte kolem sebe na tu nádhernou jeskyni, na její krápníkovou výzdobu, hledíte s úžasem na hru světel a stínů po stěnách jeskyně i na vodní hladině, a civíte z podzemí malým otvorem nahoru na svět, kde je z jednoho místa vidět nádherně červeně kvetoucí strom. Prostě parádní "parada". To slovo v uvozovkách, aby bylo jasno, je španělské, a znamená přestávku či zastávku na cestě.

Máme sebou i foťák do vody a pod vodu, tak zkoušíme něco málo vyfotit i při koupání. Díky podzemní tmě se tu ale moc fotit nedá. Blesk nemá žádnou šanci tuhle rozlehlou jeskyni osvítit. Tak můžu jen zkusit vyfotit si něco zblízka. Třeba Líbu, jak proplouvá pod krápníkem, jak se některého drží, nebo když vyleze na malou krápníkovou římsu. Fotíme se tu, plaveme si a docela hezky si to užíváme. Moc se nám tu líbí. Příjemně to mění rytmus cestování po mayském světě. Je to bezva nápad takováhle zastávka mezi městy a památkami. Navíc to je pro nás i mimořádný zážitek. Kdepak a jakpak často se může člověku stát, aby se takhle nádherně vykoupal v krápníkové jeskyni? A věřte mi, že je to paráda!

Líba ovšem tady dole v cenotě způsobí mezi Mayi, kteří tu na turisty dohlížejí a někteří jiní se i koupou, docela slušný rozruch. Neřkuli přímo poprask. Vylézá z vody o něco dřív než já, aby uklidila foťák. Jedna z mayských žen, které dohlížejí na koupající se turisty, se zničehonic na Líbu vrhne. Líba se lekne, a vůbec netuší, co se děje. Hned se ale vysvětlí, že Líbě z jejích plavek vypadlo ňadro. Mayská žena se jen snažila zachránit situaci a nacpat ho Líbě do plavek rychle zpátky. A culila se přitom i potom na Líbu jako mayský měsíček za úplňku. I pro ostatní mayské ženy tady v jeskyni to byla, jak se zdá, velice veselá příhoda. Těch kulaťoučkých mayských tváří rozevřených do širokánského úsměvu se na nás dívá několik.

Ale to už jsem z vody venku i já. Naše pohádková zastávka se už schyluje ke konci. Nechápu, proč příjemné věci vždycky rychle skončí, zatímco u těch méně příjemných záležitostí se člověk obvykle konce dočkat nemůže. Zdržuju odchod z cenoty trošičku i tím, že zkouším postavit svůj foťák na stativ, abych vyfotil tuhle nádhernou cenotu za použití dlouhého času poněkud lépe. Stihnu udělat jen čtyři fotky. Ta první mi ujela. To vím hned. Ale ty ostatní, jak se ale definitivně potvrdí až doma, se docela vydařily. Venku se pak ještě jednou s Líbou pohoupáme v hamace, zatímco se čeká, než se všichni vystřídají na barevné malované mayské toaletě.