V Pueble, ve čtvrtém největším městě Mexika žijí přibližně dva miliony obyvatel. Dlouho dobu v historii však byla Peubla druhé největší mexické město, samozřejmě za nepřekonatelným hlavním městem, které leží něco málo přes sto kilometrů odtud směrem na severozápad. Puebla byla založena roku 1531 a v té době byla prvním městem na území Mexika, kde španělští kolonizátoři při výstavbě určili, že bude mít pravoúhlou síť městských ulic. Město leží v široké kotlině v blízkosti tří velkých sopek, Popocatépetlu a Iztaccíhuatlu na východě a Matlalcueitlu na severozápadě. Jedinou činnou a aktivní sopkou je z nich ale jen Popocatépetl.

Na prohlídku Puebly i s případným obědem máme přibližně hodinku a půl. Pro cestu na letiště, kde nesmíme samozřejmě zmeškat letadlo musíme mít časovou rezervu, tak bychom se teď už neměli nikde zdržovat, ani se někde zapomenout. Procházku Pueblou začneme na Zócalu, kde nás Armando vyloží. Parkovat tu ovšem nemůže a tak odjede na nedaleké parkoviště mimo centrum, kam my posléze dojdeme pěšky. Já po přestálé příhodě v autobuse jen doufám, že se tam dostanu bez úhony a bez nějakých nepříjemných a náhlých příhod.

Na Zócalu nejprve lehce navlhneme. To když procházíme kolem malých vodotrysků stříkajících přímo ze široké procházkové zóny, přímo z chodníku. Zócalu, které se v Pueble správně jmenuje Plaza Principal, vévodí obrovská katedrála z poloviny sedmnáctého století nápadná svými dvěma vysokými věžemi. Je údajně druhá největší v celém Mexiku. Katedrála má vymezené vlastní nádvoří ohraničené mohutným a vysokým plotem, jehož sloupy nesou neuvěřitelné množství soch andělů. Tyto sochy se staly jedním ze symbolů města, a Pueble se proto říká "Město andělů". Vždyť také a úplné a celé jméno města zní Puebla de Los Angeles. Vnitřek katedrály mě zaujme už svou velikosti, když se sestává z pěti lodí a asi patnácti bočních kaplí. Krom toho zaujme především hlavním oltářem, který vypadá, jako by to byla samostatná ne zrovna malá kaple. Ten oltář je totiž překryt bombasticky působivými nebesy tvořenými vysokou kupolí, kterou podpírají štíhlé sloupy atického stylu. Oltář taky stojí poněkud zvláštně a záhadně téměř uprostřed celé katedrály. Zdá se, že na ním je tam vzadu ještě jeden. Starší a klasický, jaké se nacházejí i v jiných chrámech.

Procházíme pak postupně pár ulicemi okolo náměstí. Obdivujeme přitom krásu a barevnost starobylé koloniální architektury, ať už jde o kostely, paláce či jednotlivé domy. Mnoho domů je opatřeno keramickými kachlemi. Právě jimi je Puebla pověstná a charakteristická. Pestrobarevná keramika na fasádách domů patří evidentně ke koloritu tohohle okouzlujícího města. Trochu si vzpomenu na včerejší návštěvu Mitly. I když je Mitla odtud dost daleko, jako by se tu od Mixtéků mozaice učili. Jen došli dál tím, že namísto obyčejných opracovaných kamenů používají pálené kachle, a v mnoha případech namísto všelijakých vzorů začali vytvářené mozaiky zpracovávat i do působivých obrazů. Některé domy mají kachle jen v určité části, jiné jsou jimi obloženy úplně celé. Někde barevné kachlíky tvoří jen více či méně složité vzory, jinde na fasádě mozaika tvoří několik obrazů s figurami, a vytváří tak pozoruhodná umělecká díla. Právě takový dům, Casa de los Muňecos, vystavěný v osmnáctém století pro tehdejšího starostu, jsme našli podle našeho tištěného průvodce v jedné z ulic jen pár kroků od Zócala. Dnes je v něm umístěno univerzitní muzeum.

Na poslední chvíli stihneme návštěvu kostela Santo Domingo, kterou nám doporučuje náš tištěný průvodce. Opravdu to stojí za návštěvu. Kostel ukrývá okázale zdobenou kapli Rosario, která je snad ještě zdobnější a honosnější, než kostel Santo Domingo včera v Oaxace. Bohaté zlaté zdobení je všude, kam se podívám. Na oltáři, nad ním, okolo, na stěnách i na klenutém stropě. Bohaté a veliké zlacené rámy mají mohutné obrazy vyplňující veškeré části stěn pod žebrovím klenby, kdekoliv snad ještě zbývalo nějaké zlatým zdobením nezasažené místečko. Někdo by možná řekl: "Přezdobené!". Asi ano, ale přesto hezké a jedinečné. Opravdu jsem rád, že jsme sem došli. I když jsme tu mohli zůstat jen několik minut, měli jsme nakonec veliké štěstí. Když vycházíme z kostela Santo Domingo ven, už dovnitř nikoho nepouštějí a za námi prakticky ihned zavírají.

V ulicích Puebly je živo. Davy lidí proudí městem sem a tam, někde vyhrávají pouliční hudebníci čekající na pár drobných. Puebla je snad ještě živější a barvitější, než Oaxaca. Ne snad. Určitě. Přestože je mi dost blbě a na jídlo vůbec nemám chuť, stačí abych v pár stáncích v ulicích viděl točit se něco jako gyros, okamžitě mám jasno, že zrovna tohle je snad to jediné, co bych si dal. Najednou se Líba vytasí s nečekanou myšlenkou: "Všimni si," říká nejspíš ve snaze rozptýlit mé nekalé myšlenky na jídlo, "že jsou tady v Pueble hezčí holky, než kdekoli jinde!". "A zapni si ten poslední knoflíček!" dodá, jako by zrovna tahle skutečnost mohla zdejší hezké mexické girls kdovíjak rozvášnit. "Na holky nějak nemám ani pomyšlení," říkám Líbě s kyselou tváří, "pojďme radši někam na ten gyros!". Přesto se ale začnu po holkách trochu víc rozhlížet. Líba má asi pravdu. Ale to už jdeme na gyros. Nejsme sami. Přesně to samé si právě dávají i Dáša a Pavla s Blážou, když se s nimi sejdeme v podloubí na náměstí v jedné z mnoha a mnoha zdejších restaurací. A jak nám sdělují, prý to tady dokonce dávají do obyčejné a nesladké housky. No jo! Tak to je rozhodnuto! Blbě - neblbě, tohle si prostě musím dát! Normální nesladkou housku jsem už neměl, ani nepamatuju. Líba si nakonec dá totéž, jen k tomu chce překvapivě tortilu. Asi housce nevěří. Ale uspokojeni jsme oba. Tortila je prý moc dobrá, protože není kukuřičná. Ty kukuřičné nám v Mexiku nechutnají. Vůbec. Pšeničné jsou o moc lepší. A můj gyros v housce? Myslím, že to stačí vyjádřit jediným jednoslabičným slovem: Mňam!

Do odjezdu nám ještě nějaký čas zbývá, a proto se chceme projít ještě několika jinými ulicemi. Nakonec ale některými jdeme už potřetí nebo počtvrté, jelikož Líba cestou viděla někoho mlsat jahody v čokoládě. A protože lepší sladkou mexickou tečku si ona představit neumí, tak kmitáme zběsilým tempem po ulicích Puebly sem a tam, abychom našli, kdepakže tu dobrůtku prodávají. Nějaká kachličková výzdoba a kachličkové domy teď Líbu vůbec nezajímají. Jako ohař na stopě se žene za svými jahodami v čokoládě. Stánek s čokoládou nakonec najdeme. Kromě samotných čokoládových jahod tu prodávají i mix, kde se asi čtyři jahody střídají s velikánskými ostružinami. Líba se zaraduje: "Jo. To je ono! To chci!". A když zjistím, že ten sladký špíz v čokoládě je skoro dvakrát větší a o polovinu levnější, než ten, co měla Líba v San Cristóbalu, nevydržím to a dám si taky jeden. Ať mi je blbě nebo ne, čokoládu já přece taky rád. A musím si několikrát zamlaskat, jak mi to chutná! Ani bych to do sebe neřekl. To je ale mazec!

Ještě pořád nám zbude chvilka času, abychom poseděli na Zócalu ve stínu stromů na nepříliš pohodlné lavičce. Začnu teď okolo opravdu koukat po holkách, když mi je Líba doporučila. Vážně jsou tady asi hezčí, než jinde. Pár jich vyfotím, ale pak už se musíme dostat jednou z ulic z rohu náměstí na parkoviště, kde nás bude čekat Armando se svým autobusem. Ještě pár posledních obrázků ulic, domků, kachliček, i procházejích děvčat, a už je to z Mexika úplně všechno. Odjíždíme z Puebly, z jejího živého a příjemného centra. Teď už pojedeme přímo na letiště do Mexico City. Celá naše cesta nám v Pueble tímto definitivně a neodvolatelně končí.