Na dálnici při návratu z Pacayi znovu uvízneme v zácpě. Je to ta samá, jako ráno. Silnici s převrácenou cisternou se stále ještě nepodařilo plně zprůjezdnit. Náš řidič tentokrát najde dobré řešení. O kousek dál je čerpací stanice, a tak jakmile k ní dorazíme, řidič k ní zatočí, natankuje přitom benzin, a vydává se s námi po silnici na opačnou stranu. Do Antiguy pak přijíždíme sice oklikou, po vedlejší silnici mezi horami Agua a Acatenango, ale zato o moc dřív, bez dlouhého zdržení v dálniční zácpě. Plánované muzeum kávy La Azotea na okraji Antiguy tak přes veškeré zdržení stále ještě stíháme včas. Pojďme na kávu!

Tohle muzeum kávy je spíše statek či farma, zabývající se pěstováním i výrobou kávy. Muzeum je tu k tomu jaksi navíc. Ale není to jen tak nějaké pro nás nezajímavé muzeum. Z některých muzejních exponátů a z výkladu zjistíme, že jeden z původních majitelů tohohle kávového hospodářství byl Čech. Jmenoval se Pokorny, a k tomuhle majetku se dostal sňatkem s plantážníkovou dcerou. Vida, jak se dá v Guatemale přijít k takové farmě. Škoda, že jsem se sem nedostal, když mi bylo dvacet. Taky bych byl třeba dneska guatemalský plantážník. Hezkých děvčat je v Guatemale dost. Stačilo by jen zjistit, která z nich dostane věnem statek a kávové plantáže.

V celé Guatemale, a stejně tak i tady na statku, se pěstuje výhradně káva druhu Arabika. Ta je na rozdíl od druhu Robusta považována za kvalitnější a na světových trzích je také žádanější. Poskytuje však mnohem menší výnosy a je podstatně náročnější na pěstování i zpracování. Plantáže, kde kávu pěstují, nám ukazují při procházce po okolí taky. Malé sazenice se nejprve předpěstují v bavlněných obalech, a teprve poté jsou přesazovány na plantáže. K první sklizni dochází po třech až pěti letech. Přibližně v desátém roce života mají keříky nejvyšší úrodu, i když jejich životnost je něco kolem padesáti let. Obvykle se ale nenechávají rodit tak dlouho, a nahrazují se novými mladými kávovníky. Je velice důležité, aby kávové keříky rostly na plantážích ve stínu vysokých stromů. Ty jsou na kávových plantážích speciálně vysazovány právě za tímto účelem, protože jen keříky rostoucí v jejich stínu poskytují požadovanou vysokou kvalitu sklizené kávy. Jméno těch stromů jsem dosud nikdy neslyšel, a hned jak ho slyším, zase ho okamžitě zapomenu, aniž si ho stihnu poznamenat do svého deníčku. Omluvte tedy prosím tenhle můj sklerotický výpadek. Pravděpodobně byl způsobený předchozím přestálým utrpením na svahu vulkánu Pacaya. I když sklerotický bývám poslední dobou stále častěji.

Ochutnáváme červené bobule, které na kávovnících rostou. Jsou to takové docela dobré třešničky. Chutnají skutečně jako nějaké ovoce, které se dá normálně jíst. Tyhle kávové bobule, když jsou zralé, se na plantážích sbírají. Má-li být káva opravdu kvalitní, sbírá se káva zásadně ručně. Vybírají se jen právě ty správně zralé bobule, a takový sběr se pak musí po několika dnech, přibližně po týdnu, opakovat. To zaručuje velice vysokou kvalitu kávy, která při strojové sklizni možná není, neboť strojově se sklízejí z kávových keříků všechny bobule různého stupně zralosti. Takový postup nikdy nemůže dosáhnout ani podobné výsledné kvality, jako pečlivý selektivní ruční sběr. A to obvykle ani po následném dalším pečlivém vytřídění, které ale každopádně kvalitu kávy významně zvyšuje. Ta horší vytříděná káva se pak zpracovává zcela jinak. Vyrábí se z ní instantní káva. Ano, ano. Ty granule, které vám pod mohutnou reklamou všichni vnucují jako nejlepší! Já to vždycky říkal, že instantní granule nejsou žádná káva, a že se tak pije kdovíjaký humus. Jen zrnková káva je nejlepší a dobrá káva! Taky asi proto mi právě jenom ta zrnková káva chutná. Teď je to jasné. Tady mi jenom potvrzují, že moje mlsná huba poznala ten rozdíl už dávno!

Z plantáží se vracíme zpátky do statku a dovnitř do muzea. Tady vidíme, jak se z bobulí oddělují v mlýnech kávová zrna, a jak se následně suší a loupou. Pak tu kávová zrna pytlují, odesílají do pražírny. Pražení probíhá do požadovaného odstínu a kvality, a káva tu získává svou finální chuť a aroma. A pak už se balí pro výsledný prodej nebo export. Celý ten proces jsem popsal velmi zjednodušeně. V mnoha fázích výroby dochází ještě ke třídění, podle velikosti a barvy, k testování kvality, i k různým drobným úpravám a odchylkám v postupu, které mají za cíl zvýšit výslednou kvalitu, případně ovlivnit chuť, barvu a vůni. Většinou podle požadavků, které jsou na kávu kladeny při vývozu do té které cílové země.

Muzeum kávy pak končí obchůdkem. Ale tak nádherně voňavým, že ho žádný milovník dobré kávy nemůže projít jen tak. Neprojdeme ho jen tak ani my. To prostě nejde! Můžeme tu i kávu ochutnat. Je vskutku vynikající. Uvažujeme, kolik jí koupíme. Plánujeme ji doma rozdat jako suvenýr, který z naší cesty přivezeme svým blízkým a kamarádům. Když počítáme, komu a kam chceme balíček přivézt, objem nákupu nám hrozivě narůstá a při určitě ne nízké ceně nám začíná hrozit finanční kolaps. Nakupujeme tu nakonec opravdu hodně kávy. V našem batohu končí mnoho balíčků. Naštěstí však ani naše na kávu mlsné papuly nedopustí, abychom se tu finančně zruinovali. Doufáme, že pravou guatemalskou kávou Azotea doma uděláme radost. Vždyť Guatemala patří mezi tři největší světové producenty kávy arabika, a guatemalská káva je přitom obecně považována za jednu z nejkvalitnějších na světových trzích, podle některých zdrojů za snad vůbec nejlepší na světě.

Než muzeum kávy definitivně opustíme, Líba si ještě pár zralých bobulí, čerstvě utržených z keříku, uschová v batohu. V tu chvíli ještě nevím, jestli chce ty bobule sníst, nebo si chce konečně uvařit lepší kávu, než tu hnusnou americanu. Možná si ale bude chtít doma založit kávovou plantáž. To bych řekl, že bude ze všeho nejpravděpodobnější. A s bobulemi v kapse už je Líba z muzea kávy venku. Já za ní.

Tohle muzeum kávy na farmě Azotea ale není jediné. Jsou tu vlastně tři muzea vedle sebe. V několika místnostech si tak ještě prohlédneme muzeum krojů a pak ještě sousedící muzeum hudebních nástrojů. Mají tady už zanedlouho zavírat, a tak obě muzea jen docela rychle proběhneme. Pokud se tedy tomu mému směšnému pohybu na bolavých nohou dá vůbec ještě tahle říkat. Ale nakonec máme ještě chvíli času v malém dosti improvizovaném kinosále shlédnout zajímavý asi patnáctiminutový film, kde vidíme různé slavnosti, vidíme a slyšíme různé hudební nástroje a folklórní guatemalskou hudbu. Přitom nás film seznámí s některými z více než tří set krojů, které se v Guatemale používají. Každý kmen, ba každá vesnice, tu má svůj kroj, své vzory, své barvy. Negativem tohohle zajímavého kinopředstavení je, že si ve tmě sednu zrovna na lavici, kam nějaký rošťák přilepil žvýkačku. A já mám teď na svých nových barevných guatemalských kalhotách ošklivý a velikánský flek. To mě tedy naštvalo! A ještě k tomu je na mě rozzlobená i Líba, že prý jsem se měl podívat kam si sedám. Jo, to jsem měl! Ale co bych tam potmě asi tak viděl, to už mi neřekne. Kdybych jí měl napovědět, nejspíš bych musel použít lehce vulgární slovíčko. Nepochybuji o tom, že víte, které to je.