Krátce před třetí hodinou Copán opuštíme. Byla to moc zajímavá lokalita, a všichni se shodneme na tom, že tahle odbočka od původní trasy opravdu stála za to. Přes hranici zpátky do Guatemaly kupodivu ani nemusíme zastavovat. Jen před námi zvednou závoru, zamávají na nás a můžeme projet. Všichni nejprve trochu pospáváme. Netrvá to ale dlouho a okolní hory se kolem nás začnou zvyšovat, a silnice se také začíná zvolna šplhat nahoru. Jedeme po překvapivě kvalitní silnici. Zřejmě patří mezi hlavní. Je na ní také značný provoz, což je zřejmě způsobeno asi tím, že směřujeme do hlavního města. Kdyby v místech stoupání, které je čím dál častější, nebyly zdvojené stoupací pruhy, ani by se snad nedalo předjíždět. Posléze se silnice mění v několik pruhů už natrvalo, a hustota provozu i domků kolem silnice stále stoupá.

Jsme už na okraji Guatemala City, čili Ciudad de Guatemala, hlavního města země. Ivča nám říká, že Guatemala City je pro turisty hodně nebezpečné město. Původně jsme tu prý měli přestupovat z jednoho autobusu na další, přičemž pro dopravu z jednoho autobusového stanoviště na jiné bychom právě kvůli bezpečnosti museli použít taxíky. My ale teď máme svůj mikrobus, a tak hlavní město Guatemaly jen projedeme. Řidič nám jen krátce zastavuje kdesi na okraji u benzínové stanice na čůrací pauzu. Ale evidentně docela nerad. Nechtělo se mu tu zastavovat, ani on si nemyslí, že tu je bezpečno. Naštěstí se nám ale nic zlého nepřihodí, nikomu se tu nic nestane, nikdo nás neohrožuje. Projíždíme pak městem dál a dál. Provoz je hustý, ale v ulicích krom aut nic jiného nevidíme. Moc lidí tu nikde po ulicích nechodí. Většina jich jezdí v typických barevných autobusech, které potkáváme nacpané často až k prasknutí. Několikrát málem uvázneme v pouliční zácpě, když ani několikaproudá silnice zdejší hustotě provozu nestačí. Mezitím se setmělo. Pouliční osvětlení je tu ale velice mizerné, pokud je vůbec nějaké. Když už na ulicích něco svítí, je to většinou velká reklamní plocha. Zajímavé na tom je to, že na všech reklamách jsou pouze bílí lidé. Domorodé obyvatelstvo se v reklamách nevyskytuje. A Ivča říká, že to platí i o všech reklamách v televizi. Guatemala City, pokračuje Ivča, nestojí prý ani za zastávku, a pokud se bezpečnosti týče, byla by taková zastávka značně riskantní.

Silnice či dálnice stále pomalu stoupá kamsi nahoru, a světla velkého nebezpečného města už zůstávají za námi. Když kolem osmé večer, už za tmy, dojíždíme do Antiguy, cíle dnešního přejezdu, jsme už všichni neuvěřitelně hladoví. Ale asi to je i tím, co nám Ivča celou odpolední cestu slibuje. Že prý se můžeme těšit na vídeňský řízek. No, já se docela těším, zvlášť takhle vyhladovělý. Už jsme pár dní z domova pryč a nějaká "naše" strava by se určitě hodila. A tak nedbáme varování, že teplá voda na hotelu nepoteče dlouho. Vždyť včera kupříkladu netekla vůbec žádná! Hodíme si jen rychle naše zavazadla na pokoje, a hurá do restaurace. Sprcha tentokrát výjimečně přijde až po večeři.

Oceňujeme, že do hospody to je jen pár kroků. Ivča nás vede jen přes ulici, je to prakticky přímo naproti hotelu. Majitelem restaurace je nějaký Rakušák, a tak tu opravdu na jídelníčku najdu ledacos, co bych normálně v Guatemale nečekal. Někdo si sice dá něco jiného, ale já jsem připravený a natěšený na slibovaný řízek. Mají tu i hovězí nebo kuřecí řízky, ale pro mě bude nejlepší vepřová klasika. A tak si opravdu dnes večer, hluboko uprostřed Guatemaly, dávám já i Líba klasický vepřový řízek! Naštěstí mám zrovna dnes svůj problém s polykáním poněkud mírnější. A řízek je dokonce i s bramborovým salátem, k tomu celkem dobré pivko. Paráda! Nemá to chybu! Zblajznu to jako malinu. Arrachera je sice arrachera, ale řízek je řízek! Je velký, je vynikající a fakt mi přijde k chuti. Antigua nás tedy přivítala příjemným, i když Ivčou dopředu avizovaným, překvapením.

A pak si ještě chvíli v restauraci povídáme o zítřejším programu, i o tom, kam jsme zrovna přijeli. Jsme teď v centrální Guatemale asi 1500 metrů nad mořem. Město, ve kterém se nacházíme, se jmenuje Antigua. Je to bývalé hlavní město Guatemaly, kdysi velmi bohaté až přepychové. Jeho rychlý konec ale zapřičinilo obrovské a ničivé zemětřesení, jímž byla Antigua postižena někdy na konci třetí čtvrtiny 18. století. Podstatná část celého tehdejšího města byla zcela zničena. Hlavní město Guatemaly pak bylo jen několik let poté přemístěno do nově zbudovaného města Guatemala City, do onoho města, kterým jsme dnes projížděli, a ve kterém se i náš řidič bál s námi zastavit u čerpací stanice. Nyní, kdy již uplynula dlouhá desetiletí od přestěhování hlavního města, má nebezpečná Guatemala City kolem dvou miliónů obyvatel, zatímco Antigua je relativně bezpečné asi čtyřicetitisícové město. Naštěstí ne všichni obyvatelé se odtud tehdy odstěhovali, a tak je Antigua stále živoucím městem a nikoli jen nějakými Pompejemi s mrtvými ulicemi a prázdnými domy.

Nedlouho po večeři se v mém případě dostavuje lehká ospalost, která mě poměrně rychle žene do postele. Když tedy dobře najedený a spokojený odcházím s Líbou zpátky do hotelu na protější straně ulice, je mi docela jedno, jestli voda poteče studená nebo teplá. Studenou vodu snadno přežiju. V tuhle chvíli je pro mě nejdůležitější, že tam bude nějaká postel. A v ní spokojeně usínám s přesvědčením, že zítra si na tenhle řízek zajdu znovu. Spát totiž budeme v tomhle hotelu ještě i zítra.