O kousek dřív jsem psal, že přípravy mohly začít. A nějaké přípravy taky samozřejmě nastaly a nastat musely. Stan, pro tuhle cestu potřebný, jsme doma měli. Jenom po delší době nepoužívání ho bylo třeba prověřit a vyzkoušet. S tím jsme začali už na konci léta a postavili jsme si cvičně tuhle plachtovou budku na zahradě. Zkouška dopadla uspokojivě. Stan nevykazoval žádných nedostatků a poškození a jak jsme zjistili, vejdeme se dovnitř všichni tři. Zavazadla ale budou muset být někde jinde. Ta už se k nám nevejdou. Sehnali jsem si však nové malé a skladné spacáky. Na nějaký mráz se přece do Afriky připravovat nemusíme, takže spacáky mohou být docela lehoučké.

Monika pochopitelně poslední státnici úspěšně zvládla. Oddychla si. Stejně jako my. Teprve když z ní spadl stres a povolilo napětí z poslední zkoušky, začala si uvědomovat, že s námi někam pojede. A stejně jako my se začala na Afriku těšit. Musela si ještě domluvit o něco pozdější nástup do práce, což ale nepředstavovalo žádný velký problém.

Přišla taky řada na očkování a podobné zdravotní záležitosti. My s Líbou jich většinu máme, a to včetně v Malawi povinného očkování proti žluté zimnici. Monika však potřebovala očkování vícero a tak to měla trochu náročnější. Ale jí se bude řada očkování hodit i kvůli její budoucí lékařské praxi. Antimalarika musíme řešit taky. V Malawi lze malárii chytit podle všeho dost snadno, zvlášť v době dešťů, kdy tam jedeme my, a proto nemůžeme a ani nechceme malarickou profylaxi podceňovat.

Foťák jsem už měl taky připravený. Nedlouho po minulé cestě na Filipíny jsem se definitivně rozhodl, že s Canonem už dál fotit nechci a rozhodl jsem se tentokrát už pro něco pořádného. Pro opravdovou zrcadlovku, konkrétně pro zrcadlovku Nikon, k níž jsem si rovnou vybral dva objektivy. O něco později jsem ke dvěma objektivům ještě přikoupil teleobjektiv, který jsem pokládal pro africkou cestu za naprosto nezbytný, chci-li úspěšně fotografovat zvířátka, kterých jistě potkáme dost. Sehnal jsem si po dlouhém hledání a rozmýšlení také fotobatoh. Budu ho muset nosit na zádech, abych mohl objektivy podle potřeby vyměňovat. Baterie jsem do fotoaparátu koupil hnedle tři a Líba dostala na její vodotěsný foťák taky ještě jednu navíc. Můj starý Canon teď dostane Monika. Zejména proto, aby se začala učit fotit něčím jiným, než jenom automatem, a ještě k tomu mizerným. Do začátku by jí tenhle Canon mohl stačit, i když jako foťák tenhle kousek taky zrovna za moc nestojí. Přece jenom je ale o dost lepší, než malý Olympus, který si původně a proti mému varování taky kdysi vzala ode mne, když do té doby fotila vlastně pouze mobilem.

Asi měsíc před odletem se objevil přibližně na týden doma Pepa. Zajišťoval přitom další africkou cestu, na kterou teď pojede. Z ní se už nebude vracet zpátky domů, ale přejede jenom do Malawi na letiště do Lilongwe, kde bude posléze očekávat náš přílet. Co však bylo důležité, Pepa musel už teď definitivně zajistit také celou naší cestu a to především z hlediska našeho ubytování. Nakonec nám sdělil, že přes napjatý rozpočet se mu snad až na jedno jediné místo podařilo dohodnout všechno tak, že bychom si sebou vůbec stany nemuseli brát. Jen to jediné místo nevyšlo, tam by to znamenalo nějakých pár desítek dolarů na osobu navíc. Vzhledem k celému rozpočtu plánované cesty to nebylo moc, a tak jsme s Pepou, a moc rádi, všichni souhlasili. Za to, že nemusíme sebou do Afriky stan vůbec vozit, že se o něho nebudeme muset starat, stavět ho, balit ho, za to si rádi něco připlatíme. Tohle tedy vyšlo dokonale a byla to bezva věc! Přestože Pepa původně vyhrožoval, že zhruba polovina noclehů bude muset být v našich stanech, jeví se to teď o hodně lépe. Ne, že tedy ve stanech spát vůbec nebudeme. Budeme je ale mít pronajaté, tam postavené a pro nás už připravené. Pro nás pro všechny to jistě bude mnohem lepší, jednodušší a pohodlnější.

Potom jsme nějak více či méně úspěšně přečkávali předvánoční shon. Jak to tak bývá, ten pak najednou a rychle končí a my jsme si udělali docela příjemnou vánoční pohodu, která ovšem byla plná napjatého očekávání nadcházející cesty do divočiny. Sledovali jsme přitom taky osudy tří Čechů zatčených před nedávnem v Zambii. Byli tam obviněni ze špionáže kvůli několika fotografiím pořízeným někde v blízkosti letiště či vojenských objektů. Několik měsíců už čekali v Zambii na nějaké soudní rozhodnutí a hrozilo jim, že by tam mohli strávit za mřížemi až 25 let. Dlouho to vypadalo, že by je už už mohli pustit. Slibovali, že do vánoc. Ale vánoce minuly, a pořád nic. I v médiích všechno pomalu utichalo. Pak se ale najednou okolo Silvestra a Nového roku objevily zprávy, že v Zambii zatčení Češi jsou najednou doma. Jak se domů dostali, zůstávalo pro všechny velkou záhadou, kterou vlastně nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Asi cestovali přes jinou zemi a nejspíš s falešnými doklady, které jim nějaké musel kdosi opatřit. Informace byly podivně utajované a sami aktéři, ba dokonce ani naše oficiální úřady, k tomu nechtěli vydávat žádná prohlášení a poskytovat žádné další informace. To, že Češi ze Zambie utekli, Zambijci zjistili až asi o týden později, až když už zmínění Češi byli vlastně doma. Nám teď nezbývalo, než doufat, že v Zambii nebudou na Čechy naštvaní, a že si tam jako náhradu za tyhle utečence nenechají třeba nás. Budeme tam každopádně muset být opatrní. Jak na hranicích, tak i při fotografování. Však on nám zkušený Pepa poradí a řekne, co a jak.

Taky jsme sledovali dění kolem výrazného poklesu kursu české koruny vůči americkému dolaru a rozmýšleli se, kdy nastane ten nejvhodnější okamžik pro návštěvu směnárny. Jenže k tomu by asi byla zapotřebí křišťálová koule do ruky a černá kočka na rameno. Pořád jsem doufal, že při té současné eurokrizi se česká koruna přece jen trochu zvedne. Nakonec už jsem to moc neřešil a podstatnou část potřebných dolarů jsme prostě jednoho dne koupili. Určitě to nejlepší kurs nebyl, spíš jeden z nejhorších. Na tohle jsem já měl vždycky smůlu. Ale ty poslední dolary nakoupené až poslední den před odletem byly potom ještě o dost dražší. Naštěstí už jsme jich nepotřebovali moc. A pochopitelně, jak už to bývá, kurs koruny začal zase stoupat, když už jsme byli z Afriky doma. Jako naschvál a jako vždycky!

Po Novém roce pak už všechno běželo rychle. Týden, který do odjezdu zbýval, byl nezvykle krátký. Tedy on trval stejně dlouho, jako každý jiný, ale nám to rozhodně tak nepřipadalo. Zničeho nic přišel najednou pátek 6. ledna, den našeho odjezdu. A ten začal utíkat ještě zběsilejším tempem, než dny předchozí.