Že venku leje, je první, co mě ráno napadá, když slyším silné bušení deště do plechové střechy. Prší opravdu vydatně. A taky zřejmě už hodně dlouho, protože si uvědomuju, že mě tentýž zvuk probudil několikrát už v noci. Máme ale štěstí. Než se stačíme vybatolit z kanafasu, déšť ustává. Snídáme stejně jako předevčírem a po snídani se kompletně sbalíme a odjíždíme.

Zajíždíme do Mzuzu do města a dáváme si hodinku na tržnici. Není tu zdaleka tak rušno, jako minule. Tržnice se teď po ránu teprve probouzí. I přesto mě to na tržnici zase baví. Procházíme společně několikrát tržnicí křížem krážem. Jen Pepča si chodí sólo a dokupuje další zeleninové zásoby pro společné stravování. My si užíváme tržnici jinak. Jak procházíme uličkami mezi stánky, zdravíme se s trhovci, občas s nimi prohodíme pár zdvořilostních frází a některé požádáme o dovolení, abychom si je mohli vyfotografovat. Jsem dnes taky odvážnější a hovornější než minule, a tak fotek z tržnice dnes budu mít určitě víc. Zvlášť když ještě dojdeme až za poslední zeď, kde vyjdeme na široké prostranství mezi tržnicí a silnice. Nejsou tu žádné stánky ani prkenné boudy. I tady se ale prodává a nakupuje. Prodávají tady nejspíše ti, kteří si nemohou dovolit platit za místo uvnitř tržnice, natožpak za celý stánek s prodejním pultem. Pokud dostanu svolení, což není úplně vždycky, fotografuju hodně i portréty zdejších lidí. Všichni fotografovaní jsou pak velice pobavení, když se vidí na displeji mého fotoaparátu. A někteří okolo, kteří to vidí, mě pak sami žádají, abych je taky vyfotil. Je to docela legrace. Jak pro ně, tak pro nás. Pepča, který zrovna projde okolo, ještě k nim v žertu prohodí něco v tom smyslu, jako že běloši jsou pro ně směšní a že mají z bělochů legraci. A když tohle slyší od bělocha, rozveselí je to tak, že jejich smích slyšíme ještě v několika sousedních uličkách.

Tržnice je zkrátka paráda, přestože její atmosféra je ještě po ránu trochu ospalejší. I Monika si dnes tržnici užívá poněkud lépe. Ale připadá jí zvláštní a nepatřičné, že by si měla zdejší lidi fotografovat. Mně ne. Monča asi pořád ještě není dostatečně srovnaná s tím, co se kolem ní děje, nezvykla si ještě úplně na tohle africké prostředí, na tyhle lidi a na jejich tržnici. Proto ani dnes Monča na tržnici nefotí a svůj foťák raději nechává schovaný v brašně i protentokrát.

Protože ženským to na tržnici jednoduše nedá, některá z nich každou chvíli něco koupí. Netrvá dlouho a mají plné ruce rajčat, ananasu, manga, banánů a podobných laskominek. Ti místní tak vidí, že tu nejsme jen tak na čumendu, když si u nich tady občas něco koupíme. I proto jsou na nás všichni milí, příjemní a usměvaví a nám je mezi nimi docela fajn. Ale to už se blíží konec domluveného času, který nám Pepa pro tržnici určil. Hodina je skoro pryč. Po troše proplétání tržnicí, tím zvláštním bludištěm uzounkých uliček mezi stánky, postupně dobloudíme až k našemu autu. Mzuzu teď už opouštíme napořád. Tentokrát už se do tohohle města ani do jeho tržnice vracet nebudeme.

Před námi je nyní přibližně dvouhodinová cesta. Během ní sjíždíme postupně do nižších nadmořských výšek, abychom se dostali k jezeru Malawi. Několikrát cestou zastavíme. Jednak se trochu protáhneme a jednak se můžeme rozhlédnout do krajiny nebo třeba navštívit maličký vesnický kostelík postavený z cihel hned vedle silnice. Uvnitř nemá ani žádnou výzdobu. Jen stejné cihlové zdi, jako z venku. A pár dřevěných lavic. Taky při některých zastávkách můžeme vyfotografovat domorodce a jejich domky, když už mají tu smůlu a bydlí zrovna v místě, kde jsme zastavili. Samozřejmě je fotíme s jejich souhlasem a samozřejmě od nás dostanou jejich děcka nějakou drobnůstku. U jednoho domku si tak prohlédneme celé domorodé hospodářství. Dostali jsme tu svolení k tomu, abychom si zašli podívat se i dozadu za dům, na dvorek a přilehlé zahrádky. Při jiné zastávce na jiném místě mě naopak jeden domorodý pán zve na návštěvu svého obydlí sám a ukazuje mi kamsi za sebe, kde mezi stromy prosvítá červeň jakéhosi cihlového stavení. Odběhl jsem ale v tu chvíli kvůli fotografování krajiny dost daleko od auta a tak s díky jeho pozvání musím odmítnout. Ukazuju směrem k autu a k ostatním, že na mě všichni čekají a že za chviličku musíme jet zase dál. A přiznávám, že bych se i trochu bál jít sám bez zkušeného Pepy jen tak k někomu domů na návštěvu. A bál bych se i přes stoprocentní jistotu, že můj strach by byl zbytečný a neopodstatněný. A i přesto, že onen pán byl ke mně velice milý, laskavý a usměvavý. Nebo možná právě proto?

Krátce po dvanácté přijíždíme do Nkhata Bay, místa dnešního našeho ubytování u jezera Malawi. Projíždíme nejprve centrem a krátce už hladinu jezera Malawi zahlédneme. Možná je tedy čas na několik málo informací o tomhle africkém jezeře. Jezero Malawi je rozlohou třetí největší jezero Afriky a jeho hladina by pokryla víc než třetinu naší České republiky. A když už jsme u srovnávání, pak vězte, že jezero Malawi je čtyřikrát větší, než proslulé jihoamerické jezero Titicaca, na které dodnes moc rád vzpomínám v souvislosti s naší nádhernou a nezapomenutelnou první cestou za oceán. Jezero Malawi tedy rozhodně není žádná loužička ani kaluž, ale pořádné vnitrozemské sladkovodní moře. Možná i proto je jezero Malawi pověstné častými bouřemi a pobřežním vlnobitím. Proti tomu pro nikoho nepředstavuje kolísání hladiny jezera v průběhu roku asi o jeden metr vůbec žádný problém. Pro Evropany objevil jezero Malawi David Livingstone, když jeho břehů dosáhl v roce 1859 a nazval jezero jménem Nyasa, česky Ňasa, i když za mých školních let se to česky myslím psávalo Njasa. A ještě bych se zmínil, že z jezera Malawi vytéká na jihu mohutná řeka Shire, která se po nějakých čtyř stech kilometrech vlévá na území Mozambiku do jedné z největších afrických řek, do Zambezi.

Jezero Malawi určitě taky znají téměř všichni akvaristé a zcela jistě všichni ti, kteří ve svém akváriu chovají cichlidy neboli tlamovce. Tlamovci se jim říká proto, že svůj potěr, svoje malé čerstvě zrozené potomstvo, ochraňují dospělé ryby tím, že je schovávají v tlamě. Mnoho druhů těchto akvarijních ryb pochází právě z jezera Malawi. Žije v něm na devět set endemických druhů cichlid, tedy cichlid, které žijí právě jen tady, v jezeře Malawi. Všechny druhy jsou si blízce příbuzný, údajně se všechny vyvinuly z pouhopouhých dvou druhů říčních ryb, které tu uvízly v dobách, kdy stálo jezero Malawi dlouho stranou říčního systému. Evoluci tlamovců zřejmě do značné míry urychlilo i to, že jezero Malawi se překotně, během pouhých padesáti tisíc posledních let, prohloubilo o plných tři sta metrů. Dnes existuje mnoho druhů zdejších tlamovců, které lze najít třeba jen právě v jedné jediné zátoce, jen u jediného ostrůvku, jen v jedné maličké a velmi omezené lokalitě. Není proto divu, že jsou stále objevovány další a další druhy, a jezero Malawi je tak jedním z mála míst na naší planetě, kde se evoluce odehrává přímo před našima očima. Přímo pod nosem se nám tu potvrzuje Darwin, respektive jeho evoluční teorie o původu a vývoji druhů. Nové druhy tu dosud stále vznikají. Je zcela patrné, že vznikají přirozeným výběrem a na základě zákona o přežití těch nejschopnějších.

Ale vraťme se od tlamovců k naší cestě. Za centrem městečka Nkhata Bay zatáčíme kamsi vzhůru. Jedeme od jezera zase pryč? Prašná ulice vypadá spíš jako nějaká horská silnice. Dovede nás nahoru do svahů a zatočí v ostrém oblouku kolem nějakého kopce na svůj vlastní konec. Dál už tahle ulice nevede. Zastavíme na malém prostranství, které slouží jako otočka pro ty, kteří sem dojedou. Na jeho dolním konci je plot, který patří k resortu Mayoka Village. Tady máme být ubytováni. Jsme zvědaví na ubytování, jaké to tady budeme mít, ale skrz plot není vůbec nic vidět. Je vysoký, zcela neprůhledný, za ním je zřejmě prudká stráň a ještě zarostlá bujnou zelenou vegetací. Pepa jde nevelkým označeným vchodem do recepce domluvit vše potřebné. Vrací se odjinud, jakousi vedlejší malou brankou ve vysokém plotě, a je celý zadýchaný. My brzy zjistíme proč. Resort Mayoka Village se nachází na dosti strmé zalesněné stráni a jednotlivé chatky a stavby jsou mezi stromy postaveny po celé stráni odshora od parkovacího prostranství až dolů k jezeru Malawi. Pepa, aby si prohlédl všechna místa, kde budeme bydlet, musel absolvovat desítky schodů nahoru a dolů a ty mu daly zabrat. A záhy dají zabrat i nám.

Dámy budou ubytovány po dvou v chatičkách až dole u jezera. Donést tam těžký kufr po spoustě úzkých a přehnaně vysokých schodů není žádná procházka růžovou zahradou. Ještě, že já nesu z našich kufrů ten nejmenší a že se na toho černého mládence, který se lopotí s těmi velkými, můžu jenom dívat. Domečků rozesetých po stráni je v resortu Mayoka Village hodně. My s Pepou budeme narozdíl od naší ženské části výpravy bydlet někde až úplně nahoře, aby se nemusela plynová bomba a zásoby s jídlem tahat až kdovíkam dolů a zítra zase zpátky. I tyhle věci nám ale nakonec odnese černý mládenec, který si tím pochopitelně přivydělá nějakou tu kwačku. Docela se pronese, protože když jsme opouštěli Mzuzu, Pepa ještě při krátké zastávce v supermarketu dokoupil další věci včetně nějakého masa a tří kuřat.

A co já? Já bydlím s Pepou až nahoře, jenže všechny věci mám u Líby a Moniky ve společných kufrech dole. Pro mne tohle ubytovací rozdělení na dole a nahoře znamená, že budu muset absolvovat zdejší úzká strmá schodiště dolů a nahoru tolikrát, že by se mi určitě hodilo, abych tu někde našel nějakého sportovního ducha, ne-li přímo sportovního bůžka. A najednou koukám, že nějakého bůžka tady opravdu mají. Nějaká malá opršelá soška stojí vedle schodiště, po kterém právě táhnu náš malý kufr. Vypadá, že tu soška dohlíží na ty, kdo se plahočí po schodech, jako já. Spíš než nějaký bůžek ale soška vypadá jako alegorie neštěstí. Hubená shrbená postava, černošské rysy, avšak obličej celý bílý. Zřejmě od ptačího trusu.

Znovu se kolem ní vracíme všichni nahoru k autu pro další věci. Auto nám tady zatím obstoupili místní prodavači suvenýrů. Myslím, že si když odešli, určitě si libovali nad, tím, že mají pro dnešek vyděláno. Soudím tak podle toho, kolik toho naše malá partička od nich dokázala nakoupit. Líba si vybrala obrázek malovaný na plátně. Monice se taky jeden obrázek, o trochu menší, líbil, takže i ona přispěla místním umělcům nějakou tou kwačkou na živobytí. Obě dvě společně, Líba i Monča, posléze ještě zakoupily nějaké náramky zdobené barevným dřevem pocházejícím údajně z baobabu. Alča s Maricou celkem pochopitelně taky něco nesou, ale nestačil jsem sledovat, co vlastně mají. Byla to rychlovka a teď už zase mažeme dolů po schodech resortu Mayoka Village.

Soška neštěstí, kolem které funím nahoru či dolů už asi počtvrté, na mne zřejmě nemá pražádný pozitivní vliv, protože když poněkolikáté absolvuju ty vysoké schody sem a tam, teče ze mě jako z neucpaného cedníku. A tak usoudím, že když už jsem celý mokrý, bude nejlepší se namočit ještě víc. Hrochy ani krokodýly tady nemají a tak si půjdu zaplavat do jezera Malawi.

Jen co zjistím, ve které chaloupce s Pepou bydlíme, abych věděl, kam se mám vrátit, rychle klopýtám dolů k Líbě a Monče. Tím rychleji, že Pepa se chystá vařit a už za hodinu máme přijít nahoru na polévku. Krom polévky se Pepča chystá vařit něco i na večer a možná taky za zítřejší ranní snídani. Líba s Mončou se pomalu ve své chajdě rozbalují, opatrují mimo jiné i krabici vína, kterou si koupily v supermarketu, a já mezi tím vším otravuju, že potřebuju plavky. Honem a rychle. Samozřejmě že vůbec nevím, kde bych je měl hledat, neboť o obsahu našich zavazadel jsme ztratil přehled už doma při balení. Nejspíš proto, že se Líbě do balení na cesty nikdy moc nepletu a raději se jí klidím z dosahu, či ještě lépe z doslechu. Nicméně plavky se najdou a tak hurá do vody!

Stejně už nějakou chvíli pozoru z chaloupky Alču, jak se dole mezi vlhkými pobřežními kameny snažila najít cestu k vodě a teď už si v jezeře spokojeně plave sem a tam. Vybaven plovacím úborem už taky můžu, tentokrát už jen po několika málo schodech, dolů k jezeru a následně do vody. Za chatkou, kde se usídlila Líba s Monikou, vede chodníček na malou terasu postavenou nad jezerem a obehnanou kamennou zídkou tak, aby se vytvořil ve stráni alespoň kousek rovné plochy. Rovnou plochu terasy tvoří písek jako na nějaké pláži. Na zadním konci terasy je nevelký přístřešek, najdou se tu i dvě těžká prkenná lehátka. Nesmím zapomenout ani na dřevenou lavičku, kterou tu kdosi postavil zřejmě ještě dávno předtím, než do terasy vysypali půlmetrovou vrstvu písku. Tahle lavička je totiž tak utopená v písku, že když se před ní postavíte, máte ji sotva nad kotníky. Není pochyb o tom, že se tu Líba i Monika brzy začnou slunit. Na terasu se určitě vejde několik lidí, kteří si tady můžou lehnout do písku jako někde na pláži. Nijak dlouho se ale na terase nerozhlížím. Brzy spatřím dalších několik schůdků vedoucích z terasy ještě níž, až téměř k vodě a tak nemusím jako Alča hledat, kudy bych se mezi kameny do vody dostal. Ještě se krátce rozhlédnu do dáli po té nádherně modré vodě jezera Malawi a hups do ní. Není na co čekat.

A už tu s Alčou plaveme dva. Ona mi z vody hned ukazuje chaloupku, kde bydlí s Maricou. Mají pod svým domečkem také kamennou zídku se svojí malou teráskou. A já zas Alče ukazuju, kde bydlí Líba s Monikou. Tenhle domeček se v kontrastu s ostatními tyčí nad jezerem na vysoké zdi jako nějaké orlí hnízdo. Zvlášť odtud z hladiny jezera vypadá úchvatně. Jenže Alča už dávno všechno ví, už to dávno stačila okouknout. A tak si tu spolu jen tak plaveme, blízko břehu i o kousek dál, a já si u jezera Malawi připadám jako někde u moře. Je to sice sladká voda, ale co se čistoty týče, naše rybníky a písáky se k čistotě vody tady nemůžou přiblížit ani náhodou. Pokud se týče obav z nákazy nějakými parazity, které se v tropických sladkých vodách mohou vyskytovat, pak jsme docela klidní. Pepa nás už předem informoval. Samozřejmě, že v Africe jsou mnohá místa, v jezerech i řekách, kde může být, a taky je, voda nějak nakažená. Například hodně nebezpečným parazitem způsobujícím bilharziózu neboli schistosomózu. Taková místa se najdou i v jezeře Malawi, ale my se budeme pohybovat jenom a pouze v místech, kde nám podobná nákaza nehrozí, kde jsou již mnohokrát použitá a vyzkoušená turistická střediska. Jako třeba právě tady.

A tak si můžeme spokojeně plavat sem a tam, a nevzrušovat se nějakými zbytečnými obavami. Voda je skvělá, báječná. Má přesně takovou teplotu, jakou mám rád. V takovéhle vodě si můžu lebedit téměř libovolně dlouho. Jenže příjemně strávený čas ubíhá taky nejrychleji. Brzy bude mít Pepa tam nahoře hotovou polévku.

Než budeme zahánět hlad, můžu se ještě porozhlédnout po resortu Mayoka Village. Ubytování tady nad jezerem Malawi je skvělé a nádherné. Způsob, jakým jsou chaloupky postaveny a vybaveny, dodává společně s okolním prostředím a modravou hladinou jezera celému resortu velmi nevšední romantický ráz. Mezi všemi budovami a stavbami, postavenými z přírodních materiálů v kombinaci kamene, dřeva a rákosu, vedou ve stráni resortu různé většinou vysokánské schody a cestičky, které se zdají vésti odevšad a kamkoli. Mezi nimi se najde rozptýleno několik dalších sošek podobých té, kterou jsem označil jako alegorii neštěstí o několik odstavců dříve. Cestičky vedoucí resortem Mayoka Village jsou tu a tam doplněny drobnými květinovými záhonky či maličkou zelenou skalkou s několika květinkami.

Už jsem psal o chajdě Líby a Moniky, jakým působí romantickým dojmem z jezerní hladiny. Nezmínil jsem se ale ještě o tom, že nad domkem rozpíná svoje větve rozložitý ohňový strom. Je celý víceméně jen zelený, téměř nic na něm nekvete, červených kvítků je na něm vidět jen pár. Protože si zprvu myslíme, že to je chlebovník, říkáme brzy Líbině a Mončině chaloupce "Orlí hnízdo pod chlebovníkem". Ten domeček má jednu velkou místnost s rákosovými stěnami. Jen jedna strana místnosti, obrácená směrem k jezeru, je ukončena stěnou ve tvaru oblouku vyplněnou dřevěnými okny s několika skleněnými tabulkami. Vedlejší dřevěný balkónek podpírají tři z kamene zděné sloupy rozdílné výšky určené prudkým sklonem svahu pod chaloupkou. Velká místnost je v zadní části vybavena dvoulůžkem s moskytiérou a dvěma malými stoly. Před obloukovou stěnou s okny stojí mohutné polstrované křeslo, kulatý dřevěný jakoby zahradní stolek a velké stojanové zrcadlo. Okna, umístěná vysoko nad hladinou, nabízejí skvělý výhled na jezero, které je tak vidět i ze zmíněného dvoulůžka. Stejně romantický pohled z výšky nabízí i vedlejší terasa se zadními dveřmi, avšak bez čelní stěny, kde chrání obyvatele chaloupky před pádem z výšky jen pár latěk ne zrovna pevně vypadajícího zábradlí. Dlouhý pobyt na terase ale moc nezpříjemní dvě tvrdá celodřevěná lehátka, mezi kterými je malý stolek určený nejspíš na odložení nějakého občerstvení. Všechno dohromady to nepůsobí nijak nově ani luxusně, ale určitě docela sympaticky a hlavně romanticky.

I my s Pepou tam nahoře máme docela romanticky vypadající bydlení a máme tam dokonce něco, co ta moje děvčata dole nemají. Máme třeba malovaná okna. Opravdové malování na skle, které vypadá jako z nějaké pohádky o Nastěnce a Marfušce. Raději se ale o téhle pohádce zmiňovat nebudu, aby Pepovi a mně dámy nezačaly říkat Nastěnka a Marfuška, i když našemu domečku by přízvisko "U Marfušky a Nastěnky" jistě dobře slušelo. Každopádně máme ale v domečku ještě něco navíc. Máme v něm i toaletu a sprchu. To dolní domečky našich dam nemají. Mají-li ony potřebu použít takové místo, musejí vystoupat pár schodů do jiného samostatného objektu. Ten ovšem rozhodně stojí za zaznamenání i sám o sobě. Dokonce stojí za to, abych mu věnoval celý následující odstavec.

V dolní části oné "toaletní chaloupky", kde dámy říkaly, že jsou vcelku nezajímavé pánské mušle, jsem já nebyl. Zato do horní místnosti mě všechny ženské posílaly, abych se tam alespoň podíval, když už bych tam neměl zabloudit kvůli potřebě použití. A tak jdu. Tahle místnost se záchodem je skoro neuvěřitelná. V zadním rohu je malé rozkošné umyvadélko. Je kulaté, plechové a smaltované, jaké jsem u nás naposledy viděl snad někdy v předškolním věku u některé ze svých tet či babiček. Tohle tady je ovšem vymalované zcela po africku. Na zeleném podkladu jsou kolem dokola vypodobněné černé siluetky afrických zvířátek: slona, čuníka, nosorožce, žirafy, lva, a podobně. Samotným záchodem je tady dřevěná lakovaná bedna s poklopem, která možná spíš vypadá jako cestovní truhla babičky Emila Holuba. Vedle stojí nádobky s popelem, pilinami a velkou nabírací lžící. A aby bylo jasné, že svou potřebu vykonanou do oné bedny máte těmi pilinami zasypat, máte to napsáno na ručně psaném a malováním zdobeném návodu k použití. V místnosti se nachází ještě jedna podobná bedna, zřejmě nefunkční, zato je však pokryta několika kameny a dvěma květináči. Zřejmě aby vám zdejší posezení připadalo co nejpříjemnější.

Nastal čas vystoupat nahoru k Pepovi. Přípravu polévky právě dokončuje a po krátkém posečkání už případní okolojdoucí poslouchají naše poživačné mlaskání při konzumaci Pepovy výtečné rajčatové polévky. Je to opravdu rajčatová polévka, nikoli rajská. V tom račte vidět dost velký rozdíl. No, a po tomhle lehkém obědě se Marica s Alčou rozhodnou pro procházku do městečka Nkhata Bay. Líba s Monikou a já ale zůstaneme tady v resortu Mayoka Village. Sejdeme zase dolů, neboť odpoledne chceme strávit u vody. Je tady moc krásně a tak si to tady chceme co nejvíc užít. Jezero je jezero a jezero Malawi je jen jedno.

Všichni tři se v plavkách vycabrcáme (hezké slovo, ne?) na vypískovanou kamennou terasu pod "Orlím hnízdem" a zůstaneme tu převážnou část odpoledne. Opalujeme se (to především Líba s Monikou), koupeme (to všichni, já nejvíc) a taky šnorchlujeme (to vlastně jenom já). S brýlemi pod vodou už voda jezera Malawi nevypadá tak průzračně čistá, jako při pohledu na hladinu shora. Každým krokem ve vodě i každým plaveckým tempem blízko břehu navíc ze dna zvíříme množství drobných nečistot usazených na kamenech. V tom se zřejmě dobře daří zdejším rybičkám, cichlidám neboli tlamovcům. Těchhle malých rybiček je pod vodou nepočítaně. A různých. Menší, větší, ještě menší a ještě větší, kobaltově modré, svítivě modročerně tygrované, žluté, černošedě či hnědooranžově pruhované, tyrkysové a další a další. Některé jsou dokonce i puntíkované, jiné samozřejmě puntíky nemají. Pod hladinou taky spatřím asi tři nebo čtyři jiné rybičky, než jenom tlamovce. Nevím, jakého jsou druhu, ale jsou znatelně větší. Řekl bych, že právě tak akorát talířová velikost. Vypadají dobře, ale bůhví, jsou-li jedlé.

Samozřejmě strávím taky jistou část odpoledne i fotografováním. Ať už těch svých holek na suchu či ve vodě, domorodců brázdících na úzkých, z jednoho kusu kmene vydlabaných, kanoích vody jezera Malawi sem a tam, několik jiných stejně podezřele bílých turistů nedomorodců, nebo proužkatých ještěrek se svítivě modrými ocásky, kterých se na tmavých kamenech okolo jezerní vody vyhřívají desítky. Zahlédnu několikrát i překrásně zbarveného velikého motýla. Jenomže neposedí nikde ani na malý okamžik, takže mi k fotografování neposkytne pražádnou příležitost. Ani fotografování pod vodou, vzhledem ke zvířeným nečistotám, nemá tady v resortu Mayoka Village valný smysl. Třeba jinde to bude lepší. Nejsme přece dnes u jezera Malawi naposled.

Dřív než se zas vrátím na břeh, vyfotím ještě párkrát "Orlí hnízdo pod chlebovníkem" přímo z hladiny jezera Malawi. Vrátím se pak třeba k ještěrkám, kterým dnes sluníčko přeje. Ne úplně bez přestávky, ale svítí prakticky celé odpoledne. Motám se po terase a kolem lavičky, na které se skoro nedá sedět, jak je nízká. Využívám lavičku především pro odložení mého batohu s objektivy a dalším fotografickým vybavením. Kde se vzal, tu se vzal, najednou je vedle mě nějaký hodně hubený pejsek. Klidně si lehne, nebojí se, nechá se pohladit. Když fotím leží u lavičky zdánlivě zcela nevšímavě, ale jakmile otevřu svůj fotobatoh, abych si vyměnil objektiv, okamžitě je pejsek ve střehu. Zvedne hlavu a pátravým pohledem zkoumá, zdali z batohu nevytáhnu něco vhodného na jeho psí zub. Jenže nevytáhnu. Nic takového tam nemám. A tak pejsek zanedlouho zase odchází. Patrně zkoumat jiného turistu a jiný batoh.

Báječné odpoledne, koupací i relaxační, končíme v době, kdy sluníčko zachází za větší mračno, které hrozí spojit se s dalšími a sluníčku už nepovolit jediný paprsek. Protože jsem celé odpoledne strávil dole u "Orlího hnízda", tedy u svých děvčat, půjdu tady i do sprchy. Teplou vodu tu mají. Zaměstnanci kempu ji ohřívají v sudech, pod kterými roztopí několik velkých dřev. Druhý sud je pak zabudovaný na komíně a v něm se voda ohřívá teplem odváděným z dolní "pece" komínem nahoru. Bojlery po africku. Je fascinující chodit okolo sudů se soustavou vodovodních trubek, kterými je z obou sudů voda převáděna do sprchy a umývárny. Na druhou stranu musím říct, že to pro nás už není nic nového. Stejným způsobem nám zajišťovali teplou vodu v národním parku Nyika, v Chilindě. Jenom tam nebyly sudy a pec či krb nebo jak tomu mám říkat, tolik vidět. Byly schované kdesi vzadu za chatkami. Tam byla uvnitř chatky koupelna, ale zdejší sprchovací koutek, to je něco docela jiného. Sprcha je tady opravdu velice zvláštní a neobvyklá a zcela koresponduje se zdejší romantickou atmosférou. Musí se k ní vejít ulitovitě zatočenou chodbičkou z kostek žulového kamene, která vede někudy strání do nejspodnějšího patra toaletního domečku, o kterém jsem už psal. Tahle ulička je zakončena kruhovou místností o průměru asi metr a půl. Sprcha je tady, neboť trubku od vedle ukončuje sprchové kropítko. Kolem dokola není kruh zcela z kamene. Na straně přivrácené k jezeru místnost končí nepříliš pevně vypadajícím rákosovým plůtkem. Opřít se o něj by mohlo nejspíš skončit strašlivým pádem dolů na kamenný břeh jezera Malawi. Ale při sprchování mám přes plůtek skrze zelené větve několika stromů nádherný výhled dolů na jezero. Kvůli tomu se tu nepochybně sprchuju mnohem déle, než jsem původně zamýšlel. Faktem ale je, že ten výhled je určen nejspíš jenom dlouhánům a vytáhlým čahounům, protože já, abych přes rákos viděl, si musím stoupnout na špičky.

Hned potom, co si dáme tuhle romantickou sprchu, jdeme do hospody uvnitř zdejšího resortu na pivo. Sedí a baví se tu parta mladých bělochů a bělošek, kteří se v resortu narozdíl od nás evidentně poflakují na několikadenním pobytu. Nijak se s nimi nedružíme a sedneme si kousek dál, blíž k vodě. V hospodě si při pivku pečlivě zaznamenávám do deníčku svoje nejposlednější pocity a zážitky a všichni pozorujeme, jak se k jezeru Malawi přikrádá soumrak. Nepřikrádá se tiše, ale za vzdáleného dunění hromu a posílený temnými mračny, ve kterých se v dálce občas zablýskne. Stejně jako soumrak, i ona mračna se k nám neodbytně přibližují. Pomalu popíjíme pivečko. Dali jsme si tentokrát pivo místní s exoticky znějícím názvem "Kuche Kuche" (čti "kuče kuče"). Vybrali jsme ho zejména proto, že ho mají v pro nás obvyklých půllitrových lahvích narozdíl od ostatních druhů piva, které prodávají v mrňavých třetinkách. Tohle pivo je taky o něco slabší, možná tak jako u nás devítka, ale rozhodně je pitelné a na africkou žízeň rozhodně skvělé. A kromě toho jich tu taky mají nejvíc vychlazených.

Pepa, který tu byl zprvu s námi, mezitím odešel chystat nahoru večeři. Když se blíží domluvená hodina, kdy ji bude mít hotovou, platím a beru sobě a Pepovi ještě po láhvi "Kuche Kuche" k večeři. Monika s Líbou budou popíjet vínko. Mají ho velkou pětilitrovou krabici, kterou si udělaly radost už v Mzuzu, kde si ho vyhlédly a nakoupily. Stoupám po těch vysokých schodech od hospody opatrně. Stejně to ale není nic platné. Na těch hnusných schodech prostě klopýtnu! I s těmi lahvemi piva! Okamžitě jsem si vzpomněl, jak pan Hanzlík ve filmu "Slavnosti sněženek" zachraňoval dršťkovou polívku za cenu vlastního života. Já mám víc štěstí. Pivo jsem taky zachránil, a sice jen za cenu jedné veliké modřiny na noze, která se mi po chvilce, ještě při stoupání do dalších schodů, začíná moc hezky vybarvovat.

Pepova večeře je kuře "Chakalaka". Nevím, co to znamená, ale když k tomu máte pivo "Kuche Kuche", zní to dobře. A ještě líp nám to chutná, neboť Pepova krmě opět nemá chybu a je výborně ochucená a okořeněná. Ochutnáváme tak další z Pepových afrických receptů. Večeříme už rozsazení u nás na pokoji, protože blížící se bouřka splnila svou hrozbu a začala se družit s deštěm.

Po večeři nám Pepa poví několik základních informací o jezeře Malawi, u něhož jsme dnes strávili celé krásné odpoledne. Kromě toho, o čem jsem se už zmínil, když jsme k jezeru přijížděli, tak můžu ještě pár faktů přidat. Třeba, že jezero Malawi leží v nadmořské výšce asi 470 metrů. A protože jeho maximální hloubka se udává přes sedm set metrů, spolehlivě se tak na mnoha místech nachází dno jezera hluboko pod úrovní mořské hladiny. To má právě na svědomí Velká příkopová propadlina, která vznikla pohybem zemských tektonických desek. Tento pohyb stále pokračuje a Somálská deska, tedy východní část Afriky, se postupně od Africké desky, to jest od zbytku Afriky, stále vzdaluje. Jednou, za nějakých těch bůhvíkolik tisícovek let, se odtrhne úplně. A pak se tahle díra, vyplněná dnes jezerní vodou, stane součástí oceánu. Nedopadne tak jen jezero Malawi, ale i ostatní africká jezera nacházející se na rozhraní tektonických desek, jako jsou jezera Tanganika, Edwardovo i Albertovo jezero a neposlední v řadě i jezero Viktoriino, největší jezero Afriky. Ale můžete být klidní. Ani vy ani já se téhle katastrofy nedožijeme.

Ještě sem musím vložit jeden odstavec, o kterém jsme se sice při seznámení s jezerem Malawi zmínili jen krátce a okrajově, ale který k tomuhle jezeru určitě patří. Jezero Malawi je totiž kromě cichlid proslulé i tím, že je považováno za kolébku lidstva. Ostatky prvních lidí druhu Homo habilis staré přibližně dva miliony let byly nalezeny právě tady někde na západním břehu jezera Malawi. Homo habilis chodil vzpřímeně podobně jako Australopithékus vzezřením ještě velmi podobný šimpanzům, ale narozdíl od něho měl Homo habilis nejméně o polovinu větší mozek a palec na ruce už měl situovaný tak, že byl schopen úchopu různých předmětů a práce s nimi. Takže dnešní návštěvou jezera Malawi se vlastně vracíme zpět na začátek lidstva. Tak!

Tím končím se vzdělávací částí dnešního večera o něco později, než Pepa, ale ani já to s množstvím informací nechci a nebudu nijak přehánět. Uvnitř naší chaloupky s malovanými okny následuje už jen standardní přátelský pokec. Během něho už docela vypnou elektřinu, která ještě donedávna fungovala s krátkodobými výpadky námi zaznamenanými zhruba od začátku bouřky. S dámami se rozloučíme v okamžiku, kdy na chvíli přestalo pršet. Dámy tuhle dešťovou přestávku využívají k úprku dolů do svých chaloupek. Já pak ještě chvíli píšu pár poznatků do deníčku. Při mihotavém světle rychle ubývající svíčky se mi píše dost mizerně. Jsem proto rád, když později zase pustí elektřinu, při níž se píše o mnoho lépe. Dopíšu proto ještě poslední slova a záhy jdu spát bez ohledu na to, kolik Líba s Mončou vypijí ještě vína. Ony si totiž ještě poseděly dole na své terase nad jezerem a pocucávaly si svoje jihoafrické krabicové víno. To se však já dozvím pochopitelně až ráno.