Takže letíme. Zambii jsme opustili a čeká nás návrat do Malawi, do Lilongwe. Bohužel jenom na letiště. Ale klidně bych tu mohl vystoupit a celou dosavadní dovolenou si pěkně od počátku zopakovat. Klidně. Byla báječná. Jenže to nejde. Znáte to. Peníze už skoro nejsou, dovolenou mi už nikdo taky nedá, a tak dále a tak dále. Ale taky, my přece ještě nekončíme. Ještě neletíme domů, přece jen nás přece jen v Africe něco čeká. Ještě poletíme přibližně na týden na Zanzibar!

V Lilongwe nás čeká jen nedlouhá přestávka v letu při mezipřistání. Oproti předchozímu čekání na odlet mi teď let samotný utíká docela rychle. V hlavním městě Malawi jsme v podstatě za chviličku. A i odtud, z Lilongwe, odlétáme podle všeho o dost dřív, než jak stanoví letový řád. Nezlobíme se. To by mohli snad jen ti, kterým by letadlo uletělo. A oni snad vědí, že mají všechny pasažéry v letadle.

Ani k letu do keňského Nairobi taky není vcelku co napsat. Je hluboká noc a nejen my, ale i ostatní cestující, většinou podřimují, nebo rovnou spí. A díky včasnému až předčasnému odletu ze zambijské Lusaky i z malawijského Lilongwe přiletíme do Nairobi o dobrých čtyřicet minut dřív, než máme napsáno na letenkách.

O to déle ovšem budeme muset v Nairobi čekat na další let. Obsadíme jednu z uvolněných laviček a po skupinkách se rozptýlíme po letišti, přičemž někdo vždycky na lavičce u našich zavazadel zůstane. Pepa prošmejdí snad celé letiště a hledá, kde by si mohl zakouřit. Marně. Zazdili mu už i jakousi díru ve zdi, která tu kdysi bývala a kam vždycky vlezl, když si v Nairobi na letišti potřeboval zadýmat. Jediná šance, jak by si tu dnes mohl zakouřit, by byla opustit tranzitní prostor, tedy koupit si vízum. A jak znám Pepu, při dlouhém čekání to tak opravdu může dopadnout.

Na letišti se čas zase strašně vleče. Mám pocit, že je úplně jedno, jestli čekám na letišti v Praze, ve Vídni, v Amsterdamu, v Lusace, tady nebo kdekoliv jinde. V tom, že na letišti se stále a dlouho a pořád čeká, jsou si všechna letiště na světě rovnocenná. Jen někde není vůbec co dělat a otravuje mě to víc, než jinde. Jako třeba tady a teď. Narozdíl od letadla se tu absolutně nedá spát. Nakonec, jaképak spaní. Vždyť už je zase ráno. Tahle poslední noc byla hodně krátká.

Jediná smysluplná věc, kterou tu můžeme dělat, je poslat domů nějaké informace. Celý předchozí týden v Zambii jsme nemohli odeslat ani jedinou esemesku, protože jsme nedostali do mobilu žádného fungujícího operátora. Tady v Keni na letišti nám už nějaký místní operátor naskočil a tak konečně můžeme domů nějaké zprávy odeslat. A ještě si posuneme čas o hodinu dopředu, protože na Zanzibaru bude stejný, jako tady v Keni. Posouváme si čas na hodinkách, mobilech, a hlavně na všech fotoaparátech, aby se doma později daly všechny fotografie správně srovnat a dát dohromady. Mám fotografie z vodotěsného foťáku, na který jinak něco fotila Líba, Monika se učila fotografovat docela hodně, a já vlastně taky. Takže snad budu mít doma do svého archivu z čeho vybírat.

Konečně nám otevírají brány k nástupu do letadla. Máme různé brány. Letíme sice na Zanzibar, ale už ne všichni. Marica s námi už na Zanzibar nepoletí. Čeká na ní letadlo do Amsterdamu a odlétá ve stejnou hodinu, jako my na Zanzibar. Takže se vzájemně loučíme, popřejeme si dobrý let a šťastnou cestu. A Marica nám samozřejmě popřeje příjemný pobyt na Zanzibaru. Poslední ohlédnutí, zamávání, poslední "Ahoj Marico!". A Marica odchází k letištní bráně číslo sedm, zatímco my ostatní zamíříme ke čtyřce. Personál letadla letícího na Zanzibar nás už očekává. Zanedlouho už budeme opět ve vzduchu a piloti s námi zamíří zase víc k jihu, přibližně na jihovýchod. Tam někde leží cílové letiště, letiště na ostrově Zanzibar.

Tak...