Ráno petrolejka před naším stanem pořád ještě svítí. Nikdo ji od večera nezhasl. I když je ještě skoro tma, její světlo teď už potřeba není. Měla za účel posvítit nám při cestě na toaletu, kdyby měsíc zašel za mraky. A možná nás tamy měla ochránit svým ohníčkem před okolními šelmami. Ostatně, jak tak mžourám škvírou ve stanu, venku zrovna nějaké šelmy vidím. Protírám si oči a opatrně hledím z přístřešku ven. Při bližším zkoumání se ukáže, že venku nejsou žádné šelmy. Jsou tam jen dvě velké kozy s malými kůzlaty. Hned vedle stanu okusují svěží zelené listy ze stromu, který sklání své větve až dolů k zemi. Jakmile vylezu ze stanu ven, abych šel vykonat svou ranní toaletu, sbíhají se kolem mne, jako bych měl plné kapsy čerstvě natrhaného šťavnatého salátu. To jedno nejdrzejší kůzle na mě hned začne skákat a opírat se o mě kopýtky, jako by mi chtělo okusovat hlavu. Má hlava nejspíš po ránu vypadá, že by mohla být k sežrání. Asi vypadám jako hlávka zelí. Nebo se chce to kůzle se mnou spřátelit? Zkusím tedy to kůzle pohladit. Když mi ale vzápětí bolestivě dupne na nohu, přestávám se s ním kamarádit a zaháním ho od sebe rázným zadupáním. Teprve potom můžu jít s klidem za svou potřebou.

Na snídani jdeme do restaurace. Obsluhující černošky mezi sebou mluví sice trochu tlumeně, ale přesto slyšíme, že mluví domorodým jazykem, a rozeznáváme jejich zvláštní mlaskavý jazyk. Jako my máme výrazné sykavky, oni mají své mlaskavky. Je to zvláštní řeč, vyrozumět z ní nějaká slova snad ani nejde. Můžeme se ovšem jenom dohadovat, o čem si ty nepříliš usměvavé černošky povídají. Obsluhují nás pod stejnou střechou, kde jsme seděli včera večer u piva. Teď za světla ale vedle hospody vidíme nevelký bazén plný vody obklopený dokola rákosovým přístřeškem s africkými maskami a několika prázdnými "grilovacími" půlkami bojlerů. Po svrchní straně přístřešku se zrovna prochází čerstvě probuzený páv. Skoro jako bychom se nacházeli někde na zámku, a ne kdesi hluboko v africké pustině. Svůj překrásný ocas před námi páv ale neroztáhne. Asi na něho my neumíme správně zamlaskat.

U snídaně v restauraci, kromě vajíček, párečků i lupínků máme na výběr i nějaké sladkosti, jako křupavé koláčky či dokonce palačinky. Kdo by v tomhle místě, kde šakali dávají dobrou noc, čekal? Ale taky můžeme, v Africe poprvé, ochutnat hustou bílou kaši. Je otázka, je-li to klasická kukuřičná kaše "pap", nebo kaše zvaná "porridge", která se vaří z jemné mouky ovesných či kukuřičných vloček. Podle všeho to je kukuřičná "porridge". Už jsem se někde v předchozích kapitolách zmiňoval, že kukuřičná kaše tady tvoří základ jídelníčku prakticky ve všech zemích na jihu Afriky. Ti nejchudší lidé pak nejedí téměř nic jiného. Dávám si pro jistou jen malou trošku. No, musím přiznat, že jsem to čekal horší. Jíst se to kupodivu dá, ale asi bych to nemohl jíst moc často. Chuťově to je ovšem zcela bezbarvé, prostě taková hustá a hutná kaše bez chuti a bez zápachu. Připadá mi to jen jako taková výplň, jejímž jediným účelem je zaplácnout prázdný a hladový žaludek. Určitě tady kvůli tomu nebudu mlaskat. Mlaskající domorodky by moje mlaskání stejně nechápaly.