Je březen roku 2011. Konkrétně desátého. I když to jste asi poznali z nadpisu nad touhle kapitolou. Ty předcházející dny mi ubíhaly, ani vlastně nevím jak. Pracovní věci, kterých bylo chvílemi až nad hlavu, mě zaměstnávaly natolik, že jsem ani nevnímal, jak rychle se čas naší dovolené blíží. Ale všechny ty větší i menší starosti jsem včera hodil za hlavu. Ode dneška pár týdnů o práci neuslyším vůbec nic. A je to dobře. Moc dobře. Začíná mi zase jedna, jak doufám, báječná dovolená. Dnes už totiž letíme. Poletíme za teplem. Poletíme na Filipíny!

Líba si hned při ranním vstávání stěžuje na počasí. Bodejť by ne! Do včerejška bylo docela hezky a slunečno, a teď to vypadá, že na letiště pojedeme v lijáku, pokud rovnou nezačnou padat kroupy. Ale když už sedíme v autě a vyjíždíme, docela se to umoudří. Cestou už pak jen vzpomínám na chumelenici, jaká nás vyprovázela, když jsme odlétali do Mexika. Ve srovnání s tím je to dnes proti tomu úplná pohoda. Na letišti, na pražské Ruzyni, se pak setkáváme s ostatními spolucestujícími. Všichni jsou tady včas. Radka z pořádající cestovky, ač letí s námi na dovolenou, má přece jen tak trochu službu. Dělá cestovní kanceláři nutného poslíčka a má pro nás balíček s letenkami a několika dalšími drobnostmi na cestu.

Odlétáme z Prahy nejprve do Dubaje. Letíme se společností Emirates, a to až do Manily. Čeká nás dlouhý let. A potom ještě jeden. Delší. A pořád někam na východ. Daleko na východ. Letadlo do Dubaje je plné. Úplně. Myslím, že v něm není volné ani jedno jediné místečko. S Líbou bohužel sedíme každý zvlášť, každý musíme sedět někde jinde. Vedle mě sedí jakýsi mamlas, který letí do Johannesburgu a který si odmítá s Líbou vyměnit místo. "Já sedím tady!", prohlásí rezolutně. Moc ho nechápu. Nesedí ani u okénka, ani u uličky, a nevím, o co mu tedy jde. Asi chce jen prudit. Nezbývá mi tedy, než sedět sám. Nasadím si sluchátka, poslouchám hudbu, a na toho "dovedu" vedle mě se škaredím, jak nejvíc to dokážu. Někteří jazykové o mně tvrdí, že tohle prý dokážu dost dobře.

V Dubaji při přestupu je už noc. Či spíše je vlastně brzké ráno, každopádně po půlnoci. Pro mě to ale ještě ráno není. Máme tu poměrně dlouhou pauzu, než budeme moci nastoupit do dalšího letadla. Asi to je naschvál, abychom tu něco utratili, než poletíme dál. Stejné to přece bylo, když jsme letěli do Johannesburgu. Tak, jako dnes letí ten sobecký a nesympatický chlap. No, v Dubaji už to známe. Nejdražší pivo na světě, ale jdeme na něj. Alespoň na jedno. Už to pro nás asi bude tradice, jít v Dubaji na pivo. Dáme si s Líbou každý jedno, zaplatíme kartou, a vzápětí dostávám z banky SMSku, že nás ty dvě piva stály tři a půl sta. Pěkné. Ale zato jsme si taky chvíli sedli na tvrdé nepříjemné židle, a zahnali tu největší žízeň. Alespoň na pár okamžiků. Miluju pivo v Dubaji!