Pak už se rychle nalodíme a vyplouváme napříč přes moře. Míříme k jakýmsi skaliskům, které na obzoru čouhají z vody. Kam plujeme? A už náš cíl vidíme. Romanticky působivá plavba bude přerušena právě tady u tohohle ostrůvku. Má prý poněkud japonsky znějící jméno Simizu. Jenže já doma zjistím, že podle navigace je ostrov Simizu ten naproti pláži, k níž pomalu připlouváme. A tohle že je ostrov Miniloc. Možná, že se tahle pláž jmenuje podle ostrůvku Shimizu, který je naproti ní, možná nám ukazovali ostrov, kolem něhož jsme pluli a já něco špatně pochopil. Nevím. Záznam v mé mobilní navigaci je ale zase natolik přesný, že to nemůže být Simizu. I podle turistické mapky souostroví Bacuit, kterou najdu na Internetu, je tohle docela jiný ostrov. Není pochyb o tom, že se teď nacházíme na ostrově Miniloc a nikde jinde.

Zdejší pláž je rozdělena na dvě části bizarním skaliskem zabíhajícím hluboko do moře. Při vystupování máme zase vodu až po prsa, takže se vlnami pomalu a opatrně brodíme pěkně s bágly nad hlavou. Musí na nás být teda pohled! Ještě, že nám lodníci ty batohy z lodi alespoň podali. Na téhle pláži už sami nejsme. Turistů i zakotvených loděk je tu víc. Je to proto, že tady se nachází jedno z několika málo míst, kde je povoleno piknikování. A piknik tu budeme mít i my. I nám tady naše posádka lodi "Arman V." připraví něco k snědku. My zatím máme volno na koupání, šnorchlování, odpočívání a samozřejmě taky na prohlídku pláže a jejího okolí. A stojí to za to. Stejně jako u Sedmi záškodníků je i tady moc krásně.

Tahle pláž není příliš široká. Ale místo, kde se nachází, je velice atraktivní. Uzavřená zátoka, vysoké skály a balvany všude okolo, hned těsně za pláží se k moři naklání několik štíhlých palem, které poskytují trochu stínu těm, kteří pálivé sluníčko příliš nevyhledávají. Tedy i mně. Do nedohledné výšky nahoru nad palmy se ještě tyčí prakticky kolmá stěna rozedrané vápencové skály řídce porostlé nějakými stromy. Stejně členité skály jsou pak okolo téhle nepříliš dlouhé pláže a některá bizarní temná až černá skaliska čouhají z modravé vody přímo před námi. Dotvářejí tak celkový dojem k téměř absolutní dokonalosti. Tyhle špičaté a ostré skály, jak si již začínáme pomalu zvykat, jsou pro zdejší souostroví Bacuit zcela charakteristické a jsou pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč je tu všude tak krásně a proč je tahleta část Filipín takový nádherný, fantastický a nezapomenutelný kout přírody.

První místo, kam se jdeme podívat, je zdejší Skrytá laguna. Velké "S" používám proto, že se to tak asi jmenuje, a to podle našich lodníků i podle všech mně dostupných zdrojů. Dovnitř do té schovávačky vede pouze úzký nevysoký tunýlek ve skále, který se nachází asi půl metru nad pobřežním pískem a vzhledem k výšce současného přílivu jen několik centimetrů pod hladinou moře. Při přelézání kamenného prahu se do otvoru ve skále jen tak tak vejdu. A ještě přitom musím dávat pozor, abych se nenechal zmanipulovat některou z příbojových vln. Kdyby mě jedna z nich vrhla proti hrotům a hranám pobřežní skály, nebylo by to jistě nic příjemného. Uvnitř za dírou se schovává ona Skrytá laguna. V uzavřeném prostoru, jehož kolmé skalní stěny jsou vysoké několik desítek metrů, je zdánlivě trochu klidnější hladina, než jakou má okolní moře. Okolo laguny jsou i maličké plážičky. Byly by asi větší, kdyby byl zrovna odliv, ale i tak se tu může Líba nechat příjemně ošplouchnout malými vlnkami a nebo posbírat pár mušliček, kamínků a korálků, které do téhle malé laguny moře skalním otvorem zaneslo. Vzhledem k tomu, že je téměř přesně poledne a slunce nám tudíž stojí vysoko nad hlavou, zabloudí paprsky tohohle pálící slunečního kotouče dokonce i do několika koutů sem dolů. Ale nějak mnoho sluníčka sem zase netrefí, takže to není nic pro Líbu. Proto tu nejsme dlouho a zanedlouho se už zase hrbíme do skalního otvoru, abychom se dostali bez úhony ven. Možná máme i tak trochu obavu, co kdyby se ještě zvedl příliv a ten nevelký skalní tunel nám úplně zatopil. Venku je tady taky nádherně! Líba se hodlá rozložit na písku nedaleko modré pohupující se hladiny zdejšího příjemného moře. Bude se tady opalovat. Já ale ne. Já se opalovat nechci a nemůžu. To bych pokládal za dočista ztracený čas.

A tak zatímco Líba se koupe ve slunečních paprscích, já volím mokrou a slanou lázeň. Jdu do vody šnorchlovat. Od pláže plavu dopředu podél skal. V podvodním foťáku mi ale brzy dojde baterie. Chvíli ještě šnorchluju a pak už jen tak plavu a cachtám se. Voda je příjemná, nicméně osvěžující, pohled z vody na malou pláž s palmovým hájkem pod skalní stěnou je úžasný. Naši mladí lodníci se mezitím změnili na kuchaře. Připravují nám oběd. Když vylezu z vody, jdu se podívat, co chystají. Na kamenech a jednoduchém drátěném roštu grilují maso a posléze ještě ryby. Cestou natrefím na zvláštní toaletu. Je to jako ve snu. Nevím, proč tady je, ani jestli sem někdo chodí na záchod, ale ta osamělá klozetová mísa pod vysokánskou palmou je neuvěřitelná. Záchod pod palmou! Boží! Aby vynikla výška palmy i okolního prostředí, musím to fotit jako panoráma nastojato. Skála, písek, palma, a ten bílý porcelánový klozet, toť dokonalé spojení!

Oběd nám servírují u improvizovaného stolu pod palmami u skal v zadní části pláže. Chlapci s grilováním překvapili. Každý máme makrelu, kousek kuřete i vepřovou kotletku. K tomu ještě jakousi nakyslou zálivku a neodmyslitelný kotel dušené rýže. Je jí tolik, že by snad stačila rovnou pro celý parník. Takové množství pochopitelně nemůžeme sníst, zvlášť když máme ještě dvě mísy zeleninového salátu, talíř zaplněný mangem a dva nakrájené velké ananasy. Pustíme se však do jídla vší silou a dlabeme jako o život. Oběd pod palmami zapíjíme příjemně vychlazeným pivkem San Miguel, které sem pro nás lodníci a kuchaři přivezli obložené ledem.

Většina z nás se po vydatném obědě natáhne někam do stínu, aby potichu odpočívala a aby v klidu strávila právě snědenou porci. Líba sice leží taky, ale pochopitelně ona jediná na sluníčku. A já? Ne. Já ležet nerad. Já ležet nebudu. Vezmu si zase šnorchl a jdu znovu do vody. S plným žaludkem se mi však nešnorchluje zrovna nejlíp. Ale vydržím a zůstanu. Ve foťáku už mám vyměněnou baterii a tak můžu zase zkusit udělat pár fotek. Kromě zajímavě tvarovaných a barevných korálů přitom zachytím i hezkou fialovou medúzu. A jako bych ji už někde viděl. Ano! Připomíná mi medúzu, kterou jsem viděl na úplně jiném konci světa, v britském Walesu. Vloni jich na tamní pláži bylo několik vyvržených právě probíhajícím divokým přílivem. Ty medúzy vypadaly fakticky docela stejně.

Jen co vylezu z vody, Martin nekompromisně zavelí k odjezdu. Že prý tu všichni jen tak zbůhdarma polehávají. Já s tím sice nesouhlasím, neboť já jsem si celou tu dobu nanejvýš zbůhdarma plaval a šnorchloval, ale není mi to nic platné. Zanedlouho už naši lodníci tahají kus železa na palubu. Zvedáme tedy kotvu a pláž u Skryté laguny opouštíme. Pojedeme zase někam dál. Čekají nás ještě další laguny.