Život obyčejných lidí v Barmě je pro nás Evropany opravdu jen těžko představitelný. Když jsme během těch čtrnácti dnů projížděli Barmou, zastavovali jsme v mnoha vesničkách, na mnohých místech, při různých příležitostech, a přitom jsme mohli spatřit spoustu zajímavých věcí.

Procházíme se třeba po vesnickém jarmarku, a se zájmem si prohlížíme, co všechno se tu nabízí ke koupi. Nejsou tu totiž žádné suvenýry pro nás. Cizince a turisty tu nikdo nečeká. Nabízí se tu pouze zboží, které mohou vesničané prodat sami sobě, svým sousedům, Barmáncům z okolí, z okolních vesnic. Zboží je velice různorodé, jak se na správný jarmark sluší a patří. Od nějakých žebříků a povozů přes oblečení až k nezbytným laskominkám. A nechybí tu ani hračky. I děti si tu tedy přijdou na své. Jarmareční stánky se nacházejí hned na kraji vesnice a jsou jeden vedle druhého postaveny podél silnice, některé pak mimo ni na volném prostranství pod jakýmsi stromovím. Barmské jarmareční stánky sestávají z několika svázaných dlouhých bambusových tyčí porůznu přikrytých všelijakými plachtami. Zboží je rozloženo na jednoduchých dřevěných stolech, v některých případech i na plechových sudech obrácených dnem vzhůru, případně přikrytých nějakou rovnou deskou. Kolem nás se seběhla spousta lidí, všude kolem vidíme tanakou pomalované obličeje, jak si nás se zájmem prohlížejí. A my zase je. Už si na to pomalu začínáme zvykat, jací jsme vzájemně na sebe zvědaví.

Jinde zase pozorujeme Barmánce a Barmánky na polích, kde pěstují svou zeleninu nebo melouny. Je to těžká každodenní práce. O kus dál vidíme, jak orají rýžová pole rádlem udělaným jen z kusu silné větve, které táhnou dva vodní buvoli. Na dalším poli litujeme dívky, které v oblacích prachu a úmorném vedru sázejí zázvor. Mirek,největší šprýmař mezi námi, začal za jedním děvčetem její zázvor sbírat z brázdy zase zpátky do košíku. To děvče na Mirka nejprve vyděšeně koukalo, ale za okamžik pochopilo, že je to jen žert. A někteří z nás si tu na chviličku vypůjčili motyčku, aby si mohli vyzkoušet, jak se s ní na takovém zázvorovém poli pracuje.

Na cestě z Madalaje do hor navštěvujeme také ženy pracující pro změnu na rýžovém poli. Rozsazují tu rýžové rostlinky stojíce přitom celý dlouhý den po kolena ve vodě. A celý den s ohnutým hřbetem. Je to necelá dvacítka žen, mladší i starší, ale jejich věk se vůbec neodvažuji hádat. Zprvu na nás nedůvěřivě koukají, ale pak se s nimi Kopwint začne bavit. A tak nechají na chvíli práce, vyjdou za námi z vody na cestu, kde krátce zapózují našim fotoaparátům. Jsou veselé a začnou s námi žertovat. Jsme tady pro ně zřejmě nevšedním a neobvyklým rozptýlením v jejich celodenní dřině. Když odcházíme, tahají Lukáše za ruce, aby tam s nimi zůstal. Kopwint nám pak na cestě k autobusu ještě pověděl, že tyhle přírodní ženy dokážou být pro muže dokonce i nebezpečné. A to i pro muže ze sousední vesnice, pokud se tam dostanou třeba na nějakou oslavu. Ony totiž kromě své vesnice a rýžového pole neznají nic jiného. Ze své vesnice jsou zvyklé kojit všechny děti, které tu mají, a tak dostanou-li se k jiným mužům, jejich sexuální aktivita může být prý opravdu nebezpečná. Mohou prý muže i ukojit a zadusit. Tak to měl tedy Lukáš štěstí, že jim unikl! A mě přitom napadá, jestli tyhle ženy vůbec něco vědí o nějaké vojenské vládě, o nějakém politickém uspořádání, o něčem, co je dál, než dvě vesnice od jejich domova. Kdo ví.

Na silnicích i na horských cestách potkáváme dřevěné povozy tažené dvěma volky. Ty jsou v šanských horách jedinou možností, jak se dají dopravovat z místa na místo větší náklady. Na některé horské cesty se nedostanou žádná motorová vozidla, která na silnicích převažují a jsou nákladem i lidmi zcela přeplněná.

Podél silnic a na cestách mezi horskými vesnicemi sledujeme mladá a drobounká děvčata, ale i starší ženy, jak nesou na svých ramenou velká a těžká vědra plná vody od vzdálené hluboké studny. Tam předtím nabírala vodu většinou jen za pomoci svých rukou a silného dlouhého provazu. Pouze u některé větší studny byl vrcholným výkřikem zdejší techniky dřevěný rumpál s klikou.

Dostáváme se párkrát i na malou návštěvu barmských domácnosti, do jejich na kůlech stojících domků s bambusovými stěnami a se střechami z palmového listí. I tady, stejně jako na všechna posvátná místa, patří ke společenskému bontonu vyzout boty před prahem či pod schody, zkrátka někde venku. V běžných vesnických obydlích žije v jednom domě celá velká rodina obývající právě jednu větší místnost. Ta je vybavená jen velmi jednoduše. Najdete tu jeden nebo dva kousky jednoduchého nábytku, obvykle se jedná o nízký stolek a nějakou skříňku. Podlaha je pak pokryta několika jednoduchými a levnými koberci. Dole pod podlahou mezi kůly pak domácí mívají ustájená hospodářská zvířata. Pokud ovšem vůbec nějaká mají. V těch bohatších domácnostech najdete někdy také trochu "zbytečností". Třeba i rádio nebo malou televizi. A abych nezapomněl, nezbytným vybavením prakticky každé barmské vesnické domácnosti je rovněž autobaterie, potřebná na alespoň občasné použití mdlého elektrického světla.

Když se tak v Barmě seznamujeme s tím, jak tu lidé žijí, bydlí a obchodují, jak sami vyrábějí to či ono, v naprosté většině ručně bez použití jakýchkoli technických vymožeností, které my považujeme za úplnou samozřejmost, když tohle všechno, i mnoho dalšího, vidíte a poznáte, a nahlédnete tak alespoň trochu do života obyčejných Barmánců, připadá vám, že se v téhle zemi zastavil čas. Nadobro. Ti lidé tu žijí prakticky stejným způsobem, jako před několika generacemi. Jako bychom my za nimi cestovali nejen do velké dálky, ale taky proti proudu času.

Že se v Barmě zastavil čas, můžu potvrdit i na tom, jak jsme v Mandalaji a později ještě i na jezeře Inle navštívili textilní manufakturu. Tkaní látek na zdejších tkalcovských strojích se v této podobě u nás nacházelo snad někdy ještě za Rakouska. Moje babička a děda bývali domácími tkalci a tak o tom něco málo vím. Když jsem k nim v šedesátých letech dvacátého století coby kluk jezdil na prázdniny, jejich tkalcovské stavy byly oproti těm současným barmským neskonale technicky pokročilejší a automatizované. Všechny důležité a hybné části byly vesměs železné, a poháněly se elektřinou. Babička s dědou jednou za čas vyměnili v některém stavu člunek s navinutou nití. Stroj pak několik minut pracoval sám, sám si prohazoval člunek s nití a přirážel protaženou nit k látce. A stav dokázal dokonce i automaticky vyměňovat dřevěné člunky s různými barvami nití, což se tehdy používalo při tkaní látek, které byly vícebarevené a měly jak jednoduché, tak i složitější, často pak kostkované, vzory. Samozřejmě, že ke tkalcování patřila ještě další práce, jako je navíjení nití, úklid všudypřítomného prachu, mazání a údržba strojů, jednou za čas výměna a navazování stovek nití na celých navinutých obrovských válech, a další nezbytné činnosti. Ale dnešním barmským tkalcům se o takové technice může jen zdát. Oni musí rukou prohodit člunek, rukama přirazit protaženou nit k látce, pak překlápějí polohu protahovaných nití, znovu rukou prohazují člunek a tak dále a pořád dokola. Žádná mechanizace, žádná automatizace. Takovéhle celodřevěné tkalcovské stavy jsem u nás viděl opravdu jen v muzeu. Neskutečná práce! A když pak zjistíte, že si na druhém konci té malé manufaktury můžete koupit košili ušitou z nějaké takhle tkané látky za nějaké tři čtyři dolary, musíte se nutně zeptat sami sebe, co máte na té ceně za takovouhle práci ještě smlouvat. Že by mohla být i za dva dolary?

Zajímavá byla v pohledu na ruční práce Mandalaj, kde jsme v jediné ulici měli možnost se seznámit s mnoha řemesly. Třeba s kožedělnou výrobou, neobvyklou tím, že ponejvíce používané tu byly hadí kůže visící venku před dílnou. I tady, stejně jako jinde na tržnicích a u jiných švadlenek, používal mistr stařičký šicí stroj na nožní pohon. Možná ještě zajímavější pro můj technický pohled byl mistrův CD přehrávač. Jako by pocházel někde z doby prvních rádií, byl sletovaný nějak prapodivně na koleně, pohozený na hromadě nějakého haraburdí a bylo naprosto neuvěřitelné, že to hrálo. Tady mě napadlo, že kdyby CD byla opravdu zkratka "Cimrmanův disk", pak takhle nějak by Jára Cimrman mohl vymyslet a sestavit svůj přehrávač. A pokud by ho zase nějaký jiný vynálezce nepředběhl, snad by si ho mohl dát i patentovat.

Taky jsme tu narazili na dva tři krámky s papírovými slunečníky a dílnou, kde se vyrábějí. Jak se dělají takové slunečníky a třeba i vějíře a další podobné věcí, to jsme pak mohli podrobněji vidět v malé soukromé výrobně ve vesnici Pindaya. Vyrábějí je tam z bambusové kůry, kterou nejprve důkladně rozmočí a rozklepou palicí na jakousi kaši. Tu pak dále ředí ve vodní lázni a postupně ji v tenké vrstvě nakladou na síto. Jako ozdobu vznikajícího papíru použijí lístečky z rostlin či barevných okvětních plátků. Mezitím na malém improvizovaném dřevěném soustruhu, který je také velmi hoden obdivu a poháněný nohou, vytvoří váleček. Do něho ostrým nožem vyrobí zářezy. Z tenkých seříznutých klacíků umístěných do těchto zářezů pak vznikne kostra budoucího slunečníku. Když vyrobený bambusový papír uschne, postupně kolem dokola ho nalepí na připravenou dřevěnou kostru, zastřihnou, ohnou, přilepí okraje a slunečník je hotov. Spousta práce, a i když jsou šikovní, zabere jim to dost času. A nekupte to za pár dolarů. Líba s ohledem na možnou váhu zavazadel při návratu z Barmy a na samotnou váhu naší "mrtvé tety" koupila jen malý stejným způsobem vyráběný vějíř.

Ale vraťme se ještě zpátky do Mandalaje. Součástí jiné dílny v Mandalaji, tentokrát truhlářské, a spíše by se mělo říct řezbářské, bylo také několik místností, kde děvčata vyšívala koberce a zdobila je korálky. Jak jinak, samozřejmě ručně. Obchod uvnitř i zvenku byl hodně neuspořádaný a spíše připomínal nějaké vetešnictví. Ale byly tu i některé zřejmě hodně cenné sošky z vysoce kvalitního dřeva, z černého ebenu a snad i ze slonoviny. A ty byly opravdu hodně drahé, v řádu mnoha desítek a spíše stovek dolarů. Krom různých dřevěných vyřezávaných věcí a suvenýrů se tu vyráběly a byly tu k vidění i početné mandalajské loutky. Závěsné loutky ovládané provázky, marionety, jsou pro Mandalaj tradiční a typické. I proto je také mandalajské loutkové divadlo známou a všude doporučovanou atrakcí.

Na představení mandalajského loutkového divadla jsme se jednoho večera také zajeli podívat. Divadlo bylo dost maličké a vystavené marionety na stěnách spíše připomínaly nějaké muzeum. Vystavené loutky jsou opravdu velice neobvyklé a mají svůj vlastní nezaměnitelný charakter, styl i konstrukci. Také představení pro nás bylo velice netradiční, loutky se střídaly dokonce s živými herci. Bylo to všechno takové rychlé, plné boje a pohybu. Herci marionetami často zběsile mávali sem tam. Slovní doprovod k tomu nebyl ani žádný potřeba. Asi nejhezčí pasáží z celého asi hodinu trvajícího představení byla ta, v níž živá a jako orientální princezna oblečená dívka hrála marionetu, kterou jako by nad ní stojící herec vodil. To bylo vskutku úžasné! Celé představení mandalajského divadla bylo doprovázeno skupinou hudebníků sedících před jevištěm. Byli oblečení do tradičních kostýmů a představení doprovázeli tradiční barmskou hudbou. Bylo určitě zajímavé takové představení vidět, ale nemůžu zase říct, že by se mi nějak zvlášť líbilo. U nás se ovšem asi nic podobného vidět nedá, a k Mandalaji prostě tohle patří. Jsem rád , že jsem to mohl vidět, ale já bych asi na takovéhle divadlo moc nechodil. Myslím, že většina ostatních na tom byla podobně. Pro někoho tak bylo možná větším zážitkem to, když Lukáš nám na cestu zpět do hotelu objednal cyklorikšu. Ta je tady v Mandalaji hodně zvláštní tím, že dva zákazníci, které majitel cyklorikši uveze, sedí zády k sobě. A ten náš se chudák s Líbou a především se mnou notně našlapal! Když jsem ho tak po očku pozoroval, měl svůj peníz opravdu nesnadno vydělaný.

Ale zůstaňme ještě na chvíli v mandalajské ulici řemesel. Velký kus téhle ulice po obou stranách zabíraly sochařské a kamenické dílny. Některé vyráběly menší sošky, jiné velké, až v nadživotní velikosti. Předměty sochání byly sice různé, ale v naprosté většině to byl samý Buddha, sem tam nějaký ten slon či nějaké mýtické zvíře. V jedné dílně seděli mladíci a v oblacích prachu sochali cosi z bílého mramoru. O kus dál jiní táhli velkou Buddhovu sochu po dřevěných kůlech přes ulici, kde nějací natěrači jiného Buddhu barvili zlatou barvou. Pod další stříškou jednoho z desítek stánků děvčata leštila malými mokrými hadříky menší kousek mramoru, samozřejmě to byl zase nějaký Buddha. Na další cestě ulicí vidíme Barmánce lakovat dřevěné sochy slonů, a tamhle zase brousí nějaký nazelenalý kámen, snad nějaký polodrahokam. U většiny dílen byl obchod, kde nabízeli své zboží vyrovnané do několika řad na jednoduchých dřevených stolech. Mezi tím vším pobíhala kupa dětí, malíři malovali a snažili se nám nabídnout své obrázky, postávali tu i prodavači s občerstvením. Jiní obchodníci procházeli ulicí a nesli své zboží nabízet někam do jiné městské čtvrti. Projížděla tudy auta, motorky i cyklorikši, zkrátka celá ulice tu žila svým neobvykle zvláštním způsobem a tempem, a bylo velmi nevšední celé tohle hemžení jen tak pozorovat. A když jsme se blížili na konec ulice, kde nás čekal autobus, nemohli jsme si nevšimnout silně umouněné a zašpiněné ženy, které kdosi začal říkal "uhlobaronka", protože tu na kraji ulice nabírala do pytlů nějaký černošedý mour, který tu byl podivně rozhozený po zemi.

Na jezeře Inle jsme zase viděli při práci místní kováře, kde jich několik bušilo kladivy do ve výhni rozpáleného kusu železa. Přesně tak, jak to znáte z některých našich filmových pohádek. Možná se dá někdy ještě taková práce v naší vlasti vidět u nějakých uměleckých kovářů či v nějakém skanzenu, ale v Barmě je tohle zjevně naprosto běžný způsob práce tamních kovářů.

Asi s vůbec největší dřinou jsme se setkali v Mandalaji v dílně na výrobu zlatých plíšků. Jsou to téměř průsvitně tenoučké lístky zlata, které se údajně v Barmě nevyrábějí nikde jinde, než právě tady v Mandalaji. V Barmě je ve velkém používají na uctění a obdarování Buddhových soch, na které se prostě a jednoduše tyhle zlaté plíšky připlácnou. Už jsem se zmínil o Buddhovi v pagodě Mahamuni, další Buddhovy sochy oplácané zlatem do silné vrstvy jsme viděli třeba v pagodě Phaung Daw U na jezeře Inle. Tam je těch Buddhů rovnou pět. Nejsou nijak příliš velcí, jedná se o malé ani ne půlmetrové sošky. Ty jsou ovšem už natolik oplácané zlatem, že v nich už rozhodně nemůžete žádnou sochu spatřit. Při pohledu na ně neuvidíte žádného Buddhu. Sošku jsou už natolik obaleny a oplácány zlatem, že dnes už z nich jsou jen takové skoro beztvaré zlaté hroudy. Pokud něco připomínají, tak snad nejspíš jakési trochu spláclé zlaté figurky do nějakého velikého "Člověče, nezlob se!" Ale věřící si jich moc považují a sjíždějí se za nimi z daleka. Čtyři z těch zlatých Buddhů prý vozí při slavnostech po jezeře od vesnice k vesnici, pátý ovšem musí vždycky zůstat na místě. Používají k tomu nádherně vyzdobené lodě které vidíme kotvit pod střechou opodál.

Ale vraťme se od zlatého "Člověče, nezlob se!" zpět k těm zlatým plíškům a k jejich výrobě. Návštěva téhle dílny byla neuvěřitelná záležitost. Jak se ty plíšky dělají? Z jakýchsi silnějších zlatých pásků se nejprve nakrájí čtverečky. Ty se prokládají nelepivým bambusovým papírem do vrstev až do asi osm centimetrů silné kostky. Tuhle kostku si pečlivě upevní a pak do ní buší velkými šestiliberními kladivy více než půl hodiny svalnatí mladí mužové, aby z nich udělali tenčí zlaté lístky. Každý rozklepaný plíšek se pak rozkrájí na šest menších kousků, opět se stejně poskládají do podobné kostky. Po další půl hodině bušení se zlaté plátky opět rozdělují a pak následuje finální a nejdůležitější bušení trvající asi šest hodin. Šest hodin! Hrůza! Ti mladí svalnatci, kteří do toho buší, mají každý jiný rytmus. To má ale svůj význam. Oni se na tom střídají a ta bušení jsou přesně vyměřena, aby výsledné lístky měly přesnou tloušťku a velikost. Ta práce, jak buší vší silou těmi těžkými kladivy, je nepředstavitelná dřina, ale prý je na místní poměry relativně slušně zaplacená. Výsledné zlaté lístky z posledního bušení pak děvčata v podzemní místnosti bez oken, kde bylo takové vedro, že se mi až dělalo mdlo, krájela zlaté lístky na čtverečky o hraně asi 3,5 cm a skládala je mezi dva papírky. Po sloupnutí jednoho z nich se pak dá zlatý lístek přilípnout tím druhým papírkem na Buddhu. Podobně to děláte se samolepkou. Tady jsem ale vůbec nechápal, jak to ta děvčata dokážou. Ten jeden zlatý lístek je úplně neskutečně tenký, jen několik setin milimetru. Stačí jen neopatrně vydechnout, a všechno se vznáší ve vzduchu. Sám o sobě nemá takový zlatý plíšek prakticky žádnou váhu, a v žádném případě ho nemůžete nějak vzít do ruky. Jakmile sjede z druhého papírku, vždycky se nějak zamotá a shrne. Odfouknout ho může snad i padající peříčko. Každému nám při příchodu do dílny nalepili jeden zlatý lístek někam na obličej. Mně na čelo, Líbě na tvář. I tím nám potvrdili, že byť je to zlato, je tak malé a nicotné, že nemá prakticky žádnou cenu. Ta tenoučká vrstvička zlata vydržela Líbě na tváři asi půl hodiny. Mě se z čela, jak jsem se v podzemním příšerném vedru potil, ztratila za několik minut. A tak, když jsem se posléze venku zeptal, kdeže mám své zlato, musela se přihlásit Líba. Žádné jiné zlato už jsem v tu chvíli neměl.

Těžkou práci a život Barmánců musíte opravdu obdivovat. Ať už to, o čem jsem už psal, nebo i mnoho dalšího, co jsme v Barmě po dobu našeho pobytu a cestování viděli. Jak třeba šplhají na vysoké palmy pro šťávu, z níž pak vaří a vyrábějí palmový cukr. Nebo když jsme v Baganu sledovali, kolik práce jim dá vyzdobit ručním rytím bambusové misky, tácky, dózičky či kalíšky, které si pak za pár dolarů můžete koupit. V takových a mnoha a mnoha dalších případech jen kroutíte hlavou nad tím, že je ještě někde něco takového možné, a přemýšlíte, kde jste se to probůh ocitli. Štípete se, jestli se vám to nezdá a dumáte, jestli někdo neotočil hodinami o nějakých sto let zpátky.