Mandalaj je druhým největším a nejdůležitějším městem Barmy. Leží asi čtyři sta kilometrů severně od Yangonu a představuje důležité kulturní i náboženské centrum. Mandalaj byla posledním hlavním městem Barmského království, než vládu nad celou zemí převzali do svých rukou Britové. Stáří asi 150 let není pro žádné město nijak vysoký věk, tedy lze říci, že Mandalaj je město velice mladé. To je vidět zejména na širokých, rovných a kolmo se křižujících ulicích, které rozdělují městskou zástavbu do obrovité čtvercové šachovnice. Ulice většinou nemají žádná jména, jsou jen očíslovány. Zpočátku jsme se trochu obávali, že opustíme-li ulici s naším hotelem a přejdeme za několik rohů, jen těžko budeme hledat cestu zpět. Ale ono nakonec nebylo ani moc času na nějaké delší vycházky. Náš program v Mandalaji a v jejím okolí byl dost nabitý.

V souvislosti s Mandalají jsem se již o mnoha pozoruhodných věcech zmiňoval. V předchozích kapitolách jste se už dočetli o ulici řemesel, o výrobě zlatých lístků, o naší návštěvě loutkového divadla marionet, o jízdě cyklorikšou, o tradiční barmské polévce mohinga k snídani, i o pagodě Mahamuni a obřadu přijímání nových mnichů do buddhistických klášterů. A tak už nezbývá mnoho, co by bylo třeba k Mandalaji ještě dodat.

Protože je Mandalaj královské město, má také samozřejmě královský palác. Předposlední barmský král ho postavil a ten poslední z něho byl vyhnán Brity, kteří následně celou Barmu připojili ke svému koloniálnímu impériu. Mandalaj tedy posledním hlavním městem královské Barmy. Britové pak učinili hlavním městem nově vybudovaný Rangún, dnes přejmenovaný na Yangon. Královský palác v Mandalaji je neobyčejně rozlehlý areál uvnitř skoro deset metrů vysokých hradeb obehnanými na sedmdesát metrů širokým vodním příkopem. Ale rozměry královského paláce jsou asi jedinou jeho zajímavostí. Jeho centrální část uprostřed dalších vojenských či hospodářských budov byla totiž kompletně zrekonstruována, když palác na konci druhé světové války zcela vyhořel. Ovšem místo původního dřeva tu byl pro centrální palác použit beton. Jiné budovy a pavilony jsou sice z původního dřeva, i když jen možná, ale zlaté a zejména karmínové nekvalitní nátěry už mnohde opadávají. Palác na mě působil velmi prapodivným a stísněným dojmem. Snad jako trpká vzpomínka na zašlou slávu. Taky vypadal docela opuštěný. Jednak tu kromě nás skoro nikdo jiný nebyl, a kromě toho byly skoro všechny budovy paláce prázdné. Jen výjimečně někde seděla nebo postávala nějaká figurína a sem tam tu zůstal nějaký ničím neoslňující předmět, patřící zřejmě k původnímu vybavení paláce nebo do majetku původních královských rodin. A tak ani výhled z asi třicet metrů vysoké betonové věže nebyl nikterak zajímavý. Dál do města jako takového vůbecc vidět nebylo. K hradbám a k vodnímu příkopu to bylo odtud skoro kilometr na všechny strany a rozhledu taky překážela vysoko rostlá hustá zeleň v okolí hlavních budov. Kdoví, co tahle věž byla zač, a k čemu měla sloužit. Možná byla nějakou strážní věží, možná byla postavená už rovnou jako ne zrovna povedená rozhledna.

O mnoho zajímavější, než tenhle mandalajský královský palác, byl jiný palác. Tedy jmenovalo se to "Zlatý palác", ale ve skutečnosti byl vlastně klášterem. Jeho oficiální jméno znělo Shwenandaw Kyaung. Tahle nevelká, ale o to krásnější, ukázka tradičního barmského kláštera s překrásnými dřevořezbami na mě naopak udělala velký dojem. Možná je to dáno tím, že je to stavba zcela původní. Poslední barmský král nechal tuhle budovu rozebrat a postavit znovu za hradbami mandalajského královského paláce. Tím se veškeré nádherně vyřezávané desky i sloupy, ze kterých je budova kláštera postavena, zachovaly až do dnešních dnů, zatímco ostatní části královského paláce byly za války zničeny. Zachovalo se i zlacení, které jsme viděli ve vnitřních prostorách, i když původně býval pozlacený celý klášter. Odtud pramení i název "Zlatý palác". Je to opravdu pozoruhodné místo, kde se dá také velmi příjemně posedět ve stínu rozložitých stromů.

Pod jinými obrovskými stromy jsme mohli posedět i v hlavní části areálu pagody Kuthodaw. Stejně jako v klášteře Shwenandaw Kyaung ani tady neproudily davy turistů, ale na obou místech jsme potkali mnichy i mnoho Barmánců chodících sem z náboženských důvodů vyprosit si a zasloužit si své lepší příští. Kromě své impozantní zlaté centrální stúpy s temně rudými schody, rudozlatě zdobených vstupních bran, dalších několika svatostánků a chrámů je mandalajská pagoda Kuthodaw známá jako největší kniha světa. Je tu totiž uloženo na 730 mramorových desek, na nichž je vytesán text celého kánonu Tripitaka, což jsou "Buddhovy rozpravy", základní náboženský buddhistický text, jakási bible buddhismu. Každá z těchto desek je uložena v jedné menší stúpě. Dlouhé bělostné řady takových stúp se v pagodě Kuthodaw táhnou do dálky až k obvodové zdi, mezi řadami jsou pak nepříliš široké uličky, některé z nich vydlážděné bílým mramorem.

Další pozoruhodná a královská města se pak nacházejí v nevelké vzdálenosti od Mandalaje. Je jich několik. My jsme navštívili dvě z nich, Mingun a Amarapuru. V obou případech jsme narazili na několik pozoruhodností, a návštěva obou uvedených míst byla pro nás mimořádným zážitkem. Další královská města v okolí Mandalaje, Inwu nebo Sagaing, si budeme muset nechat na příště.

Cesta do Mingunu, pronajatou lodí po řece Iravádí, byla sama o sobě neobyčejně zajímavá. S řekou kolem nás plynul život zdejších Barmánců, a postupně se ztrácel v dáli zamlžené vysokou vlhkostí vzduchu a silným oparem vznášejícím se nad řekou. Už v říčním přístavu v Mandalaji jsme pozorovali, jak u břehu mezi mnoha zde kotvícími staršími loděmi perou ženy prádlo. A když jsme se o pár hodin později z Mingunu vrátili, prádlo se sušilo a kropilo přímo v přístavu na travnatém břehu, jiné bylo rozvěšené po nejbližším okolí, kde se jen dalo. Na řece samotné jsme pak potkávali mnoho roztodivných plavidel, mnohdy s ještě podivnějším nákladem. Řeka Iravádí tu slouží evidentně jako důležitá dopravní tepna. A taky jako prádelna, umývárna, i jako zdroj vody. Pravděpodobně i na pití. Samozřejmě je to také mohutná odpadní stoka, ale o tom všem jsem se už v kapitole o barmské dopravě vlastně zmiňoval. Řeka Iravádí je pro obyvatele v jejím okolí životně důležitá. Zavisí na ní často celý jejich život. A bylo to znát. V Mingunu samotném bylo na břehu řeky snad víc lidí, než posléze uprostřed téhle jejich vesnice. V Mingunu se zkrátka žije u řeky.

Když jsme po asi deseti kilometrech plavby proti proudu přijížděli do Mingunu, naskytl se nám pohled hned na tři mingunské pagody viditelné na břehu vedle sebe i za sebou. Nejvíc vzadu se tyčila zamlžená silueta velké Mingunské pagody, před ní po levé straně stála pagoda Settawya ukrývající symbolický otisk Buddhova chodidla, a ještě před ní a poněkud více vlevo malá pagoda Pondaw. Ta poslední pagoda je opravdu maličká. Je vlastně modelem pro tu největší, nedokončenou obří Mingunskou pagodu. Je pouze jakousi její miniaturou.

Právě ona, obří Mingunská pagoda se stúpou, ta nejvíce vzadu, ta se měla svého času stát největší stúpou na světě. Původně měla být vysoká asi 150 metrů, což je přibližně trojnásobek její současné výšky. V základně měří pagoda přes sedmdesát metrů a terasa před ní přibližně dvakrát tolik. Výstavbu zahájil král Bodawpaya a probíhala po dobu třiceti let na přelomu 18. a 19. století za účasti tisíců otroků a válečných zajatců. Potom však, po smrti krále, zůstala tahle grandiózní stavba nedokončená. A dnes už je i prasklá. Je hodně poničená velkým zemětřesením.

Náš výstup nahoru na pagodu byl doprovázen místními mladíky, kteří nám pomohli překonat některá obtížnější místa. Cestou nám vyprávěli několik podrobností o Mingunské pagodě, a nahoře i cestou nám ukazovali, co je kde v okolí odtud k vidění. A taky do které budovy chodili do školy, kam půjdou do kláštera, a podobně. Přestože je Mingunská pagoda víc hromadou cihel, než čímkoli jiným, naše boty i tady musely zůstat dole. Ale pořád to tu bosky ve srovnání s "opičí" horou Popa bylo v pohodě. Výhled shora byl moc pěkný, i když zastřený hodně silným oparem. Dole pod námi byla vidět vesnice Mingun, rozprostírající se na všechny strany okolo pagody. V ní se nacházelo několik mingunských klášterů, a další mingunské pagody. A taky mingunské sanatorium fungující jako domov důchodců. A také řeka široká řeka Iravádí, kde stály nedaleko ní přímo před velkou stúpou dvě podivné cihlové koule. Ukázalo se, že to byly dvě zadnice velikých lvích soch. Ostatní části těchto lvů vzaly za své při již zmíněném velkém zemětřesení.

Místní chlapci, kteří nás doprovázeli z Mingunské pagody i dolů, si řekli za své služby po dolaru. Trochu jsem se podivil, proč nechtějí místní měnu, kyaty, zejména když nám nabízeli na výměnu i naší českou dvoustovku. Dobře totiž poznali, a vzájemně se domluvili, odkud vlastně jsme, a kupodivu přesně věděli, že ta bankovka patří k nám. Dal jsem jim tedy po dolaru, když ho chtěli. Zdvořile mi poděkovali, ale když viděli, že Líba za mnou dala těm svým mladíkům po tisícovce kyatů, což je pro nás na hodnotu prakticky totéž, šli Líbu poprosit o výměnu dolarů na kyaty. No, banky nebo směnárny tu pravděpodobně najdou dost těžko.

V královském Mingunu jsme strávili příjemných pár hodin. Navštívili jsme i zmíněné sanatorium, kde jsme nechali jsme nějaké léky. Pak jsme se prošli před sanatoriem po hlavní ulici lemované stánky a obchůdky se suvenýry k další pagodě v Mingunu, k pagodě Hsinbyume. Ta nás zaujala svými sedmi bělostnými terasami kolem hlavní stúpy, a modravý nádech celé té honosně bílé stavby působil přímo mysticky. A byl odtud krásný výhled na velkou Mingunskou pagodu. Cestou zpět jsme ještě obdivovali velikost a zvuk další mingunské rarity a pamětihodnosti, gigantického bronzového zvonu z počátku devatenáctého století. Nemá srdce, dá se vlézt dovnitř a pod něj, a stačí počkat, až někdo zazvoní několika údery zvenčí. To pak mingunský zvon duní opravu královsky! Váží prý asi devadesát tun a původně prý byl určen do obří pagody. Jiný větší zvon už údajně na světě není. Jen moskevský Car Kolokol, ale ten je na rozdíl od mingunského prasklý. Od mingunského zvonu jsme se pak už pomalu vraceli zpět k říčnímu přístavišti. Vyzkoušeli jsme si přitom jízdu s místními "taxikáři", čekajícími tu na turisty se svými volskými potahy. Nápis "Taxi" se na jejich povozech vyjímal opravdu skvěle.

Dalším královským městem této části Barmy je Amarapura, která je dnes už víceméně okrajovou čtvrtí Mandalaje. O návštěvě kláštera v Amarapuře jsem už psal v kapitole o mniších. Přímo z tohoto kláštera jsme vyšli na břeh mělkého jezera Taungthaman. Před sebou v dálce zastřené tajemně nažloutlým oparem jsem spatřil dřevěný most U Bein. Táhl se napříč jezerem Taungthaman v celé neuvěřitelné délce přes 1200 metrů. Udivoval nás svými téměř tisíci dřevěnými podpůrnými pilíři. Most by měl být jedním z největších lákadel okolí Mandalaje. A já musím přiznat, že tomu tak opravdu je. Zvlášť za tohohle měkce něžného světla právě odcházejícího dne.

Chvíle strávené na mostě a v jeho okolí patří jistojistě k takovým, na které se nezapomíná. A ten silný mlžný opar dodával místu jedinečnou atmosféru, kterou se mi kupodivu alespoň trochu podařilo vystihnout na několika fotografiích. Navzdory té mlze zastírající obzor se mi jich tu pár snad i opravdu povedlo. A protože jsem vůbec nepostřehl, když jsem šel na toaletu, že ostatní usedli ještě před mostem do malé hospůdky na občerstvení, vyrazil jsem na most v domnění, že ostatní dohoním. Z našich ale nikde nikdo, přestože jsem postupně došel až na opačný konec mostu. Vracel jsem se tedy pomalu zpátky, a byl jsem tu jediný turista mezi stovkami domorodých vesničanů. Ti tu korzují po mostě z jedné strany na druhou, nebo posedávají na nepočetných jednoduše stlučených lavičkách. Postával jsem chvílemi jen tak, sledoval usměvavé tváře procházející okolo, naslouchal vesele znějícím hlasům rozhovorů místní mládeže, pozoroval pod sebou vody jezera odrážející zlatožluté zapadající slunce, a shlížel dolů do vody brázděné loďkami se stojícími veslaři, i do vody čeřené chlapci a dívkami, provádějícími v jezeře Taungthaman svou tělesnou očistu. Puls života prostých Barmánců se tu odvíjel před mýma očima ve všech jeho těžko popsatelných odstínech, barvách a detailech. Na mostě, i pod ním. Prošel jsem kolem mládeže piknikující v malém dřevěném altánku, míjel jsem odpočívající mládence i stařenky. Uhýbal jsem uctivě mnichům v jejich karmínových úborech jdoucím za svým posláním kamsi na druhou stranu jezera. Vyhýbal jsem se i cyklistům, kteří vedou svá jízdní kola domů do vesnice za mostem. Uprostřed mostu jsem objevil na krásnou černovlasou dívku v nádherných růžových šatech. Postával u mostních sloupů a pózovala kdoví proč a kdoví komu. Třeba tu čekala na mě. Její fotografii pokládám za jednu z nejhezčích, jaké jsem si z Barmy přivezl. A nikdo jiný podobnou fotografii nemá, nikdo jiný tuhle dívku neviděl. Všichni ji propásli, když seděli v hospodě. Měl jsem zase jednou štestí.

I když jméno Amarpura prý znamená něco jako město nesmrtelnosti, královským hlavním městem byla jen přibližně padesát let. Následujícím barmským panovníkem bylo hlavní město země přestěhováno do nově vznikající Mandalaje. Dokonce ani po královském paláci už nezbylo v Amarapuře vůbec nic. Samotný most U Bein je starý jen asi 150 let. Je postavený z týkového dřeva, a skoro všechny jeho sloupy jsou původní. Jen na pár místech jsou nesmyslně a dost necitlivě nahrazeny betonem. Součástí mostu je i několik menších dřevěných pavilónků, v nichž se zle zastavit a odpočinout si. Zhruba uprostřed je most U Bein zalomený do oblouku. Je to právě v místě, kde při nízké hladině vody v jezeře, jako je teď, vede most přes jakýsi ostrůvek. Ale v období dešťů se někdy vody jezera přelévají dokonce i přes most! Tenhle obdivuhodný most U Bein v Amarapuře je opravdu úžasný. Najdete ho i v encyklopediích, kde patří mezi ty nejpozoruhodnější mostní stavby světa.

Ani jsem si neuvědomoval, jak jsem na mostě dlouho. Utekla skoro hodina, než jsem se někde na druhém konci mostu po bezstarostném bloumání sem a tam potkal s ostatními. Na rozdíl ode mne byli občerstvení. Ale já rozhodně nelituju, že jsem právě o tohle občerstvení přišel. Ale čas zatím pokročil, začalo se stmívat, a tak Lukáš zavelel k návratu. Na lodičkách, přes jezero. Tak nasedat a jedeme! Z lodiček vidíme teď most U Bein ještě ze zdola, z hladiny jezera Taungthaman. Slunce už dostává temně červenou barvu a sklání se k obzoru. A my jen neradi opouštíme jezero, most U Bein, i královskou Amarapuru.